Opravdu to byl zimní přechod!

Když se v pátek ve 14:56 naše pětice (Stydlín, Matěj, Martin, Radek a já) sešla v přecpaném rychlíku Metuje směr Trutnov, bylo jasné, že zimní přechod uskutečníme za jakýchkoliv podmínek! Za okny je na mikinu, svítí sluníčko, stromy nalévají pupeny a krajina se neskutečně brzy začíná po zimě probouzet k životu. Zdá se, že letos sníh už nebude. Co naplat, je polovina února a my se tedy vydáváme zimu hledat.

Do Trutnova jsme dorazili ve skvělé náladě. Po mezipřistání v místní vyhlášené skoro-restauraci, kde sice výborně vařili, ale na mou prosbu o půjčení nůžek obsluha reagovala, jako bych chtěla půjčit momentový klíč, jsme se vydali zpět na nádraží. Cestou jsme na náměstí poseděli na místních šelmách, vyřešili kolizi s futuristickým kolostavem, ale potom už nic nestálo v cestě nám, ani motoráčku, který nás dovezl až do Petříkovic. Zde nastal další problém: ze zastávky nevedla žádná cesta. Nevadí, po kolejích jsme vyrazili jako Jeníček s Mařenkou za světlem. Po chvíli bloudění mezi domky jsme našli tu správnou žlutou značku, po které jsme se měli v úmyslu vydat vstříc chladivě hvězdné noci, kterou narušoval jen třpytivý svit měsíce. Konečně jsme venku! Les krásně voní, vše se zdá být podle našich představ. To ale ještě nevíme, jaké příjemné překvapení na nás v lese čeká. Po nepříliš dlouhém výšlapu nad vsí narážíme v lese na kouzelné místečko k přenocování. Přístřešek postavený svépomocí z financí evropské unie je postaven z tak bytelných klád, až se zdá, že vydrží déle než celá Evropská unie. Stojí u poutního místa s opravenou lesní studánkou. Rozhodování netrvá déle než mrknutí oka, hezčí místo k přespání jsme si nemohli přát. Stavíme stany na rovné cestě, po drobných peripetiích rozděláváme oheň, ukrajujeme špek, otvíráme pivko a sledujeme praskající oheň, který svými plameny protíná chladný vzduch.

Z ranní hostiny stojí za zmínku snad jen Matějem čerstvě namletá káva na ručním mlýnku značky Tramp. Víkend plný milých zážitků a veselí se tak rozjíždí naplno. Balíme nelehké batohy a vyrážíme zcela nezimní krajinou ukrajovat kilometry z námi navržené trasy. Od snídaně se těšíme na první zastávku na pivko ve Zlaté Olešnici, vsí však procházíme zklamáni, neboť výčep zeje prázdnotou. Lesem, polem, blátem, úvalem, zkratkou přicházíme podél celé řady menších bukrů a pevností k nejzachovalejší pevnosti z našeho hraničního opevnění – k pevnosti Stachelberg. Litujeme toho, že pro veřejnost otevírají až v dubnu. Malou náplastí je pro nás průzkum jednoho z menších bunkrů s čelovkami na hlavách.

Několik výškových metrů nad Stachelbergem se setkáváme s prvním popraškem sněhu. A čím výš stoupáme k Rýchorám, tím se poprašek mění v souvislejší vrstvu sněhu, která v krajině alespoň připomíná, jaké že je právě roční období. Na Rýchorské boudě s radostí zjišťujeme, že je ještě otevřeno a dokonce si ještě můžeme dát oběd. Televizi ovšem na olympiádu nikdo nepřepne, neboť bychom se mohli rozsedět a chtít ještě jedno pivo. Což nepřipadá v úvahu! Tak sledujeme vysílání historicko – geneticko – vědeckopopulárního pořadu o psech, o kterém nám cestou vyprávěl Martin. Máme tedy všichni radost, že si ho teď můžeme vyslechnout „znovu“ a se všemi detaily.

Několik fotek a pohledů na nastávající soumrak a už se vydáváme vstříc šeru mezi stromy na Mravenečníku. Nahoře míjíme krásnou boudičku na přespání, po dlouhém cukání se však domlouváme na strategii ujít do tmy ještě kus. Nakonec nelitujeme, o kus dál nás ve svých útrobách přivítá a na noc schová útulná „útulna“. Máme radost z milého zázemí pro druhou noc a tak neváháme vystěhovat stůl a hned zalehnout k rozjímání s myšlenkami na dnešní povedený den a ušlých 23 km. Nakonec se ještě přemáháme k malé večeři na dobrou noc. Uleháme v tichu krajiny, které sem tam naruší jen nějaké zafouknutí větru skulinkami v přístřešku. Dalo by se říci, že noc byla divoká, neboť jsme prožili (zřejmě všichni kromě skokana Matěje) dva seskoky ve spacáku z lavice na beton.

Nedělní ráno již není tak přívětivé, venku je zataženo, fouká a padá něco, co se alespoň chvílemi snaží tvářit jako sníh. Užíváme si poslední chvíle v klidném objetí útulny u opět bohaté snídaně. Čas neúprosně utíká i bez naší účasti a tak nám nezbývá než sbalit všechny naše proprietky a vydat se na poslední úsek přechodu. Nasazujeme pořádné tempo a snad by se dalo říct, že běžíme na Pomezní hřeben, jen abychom ten zbytek už měli za sebou. Vichr se do nás opírá ze všech stran a chvílemi nás nepříjemně šlehá poletujícími krystalky sněhu. Netrvá to nijak dlouho, je poledne a my se ocitáme u vleků a Pomezky máme na dohled. Autobus nám odjíždí až za dvě hodiny a tak máme čas na příjemné posezení u závěrečného oběda. Ačkoliv se to zprvu nezdálo, přeci jen to zimní přechod byl. Na běžky sice letos nedošlo, ale proto je to možná zimní přechod a ne přejezd. Proto ať už budou podmínky a počasí jakékoliv, my se těšíme za rok zase!