Letošní nadmíru štědrá zima na sníh nám dovolila dokončit naší loňskou neslavnou etapu a konečně přejít celé Lužické hory.

Už cesta do Rynoltic nepostrádala neobyčejné zážitky, když jsme se už za tmy jako v pytli mohli poučit v kabině mašinfýry o řízení nové Regionovy. I hospůdka v Rynolticích byla otevřená a vařili dobře, takže náš výlet začal opravdu skvěle.

Před jedenáctou se nám do zimy moc nechtělo, ale už nebylo vyhnutí. Nedošli jsme daleko. Stan jsme postavili hned v Černé Louži, téměř ve vesnici. Noc byla milosrdná. Dokonce tak, že jsem byl ve spacáku jen v triku s krátkým rukávem!

Sobota nás přivítala vlhkým ránem. Sníh za moc nestál, pomalu se nedalo namazat, ale hned za vesnicí jsme narazili na stopu a ta nás provázela vlastně až do Chřibské. Před polednem jsme si udělali zastávku na polévku v Petrovické hospodě. Obdivovali jsme nádherná americká kamna, ale jen do chvíle, než jsme se doslechli, že v nich lze topit jen koksem a uhlák vyjde tak na stovku... Nad Petrovicemi jsme vylezli trochu do kopce a pak už se cesta táhla téměř po vrstevnici. Na Babiččině odpočinku jsme se dali směrem na Krompach přímo po silnici - ta nebyla vůbec protažená. V Krompachu už to trochu drhlo, ale nikdo nelitoval staré běžky a raděj jsme obdivovali malebná stavení. Už jsme netrpělivě vyhlíželi hospodu. Zachránila nás až ta Stará na křižovatce v Dolní Světlé. Byla téměř plná - a brzy jsme i my oceňovali místní obsluhu i kuchyni. I když jak později tvrdil Radek, gulášek byl možná trochu nakyslý...

Docela pozdě jsme vyráželi do kopce po silnici do Horní Světlé. Vyškrábali jsme se až k chatě Luž. To už se pomalu začínalo šeřit. Dohodli jsme se, že ale ještě ujedem aspoň 5 km. Casta je tam ale zas krásně po rovině a byl lepší sníh, takže běžky už držely. Tady jsme se nakonec svezli nejlépe. Pod Ptačincem, tam, kde červená uhýbá z lesní cesty dolů, jsme postavili stan. Byla už tma, pěkná zima a stále přituhovalo. Zalezli jsme do spacáků a vůbec se nám nechtělo vařit. Byli jsme najedení ještě z hospody, takže jsme jen snědli tatranku, vypili pivo a v teple spacáků jen tak klábosili. Nad námi hučel v korunách vítr a zmrzlé stromy obtěžkané sněhem zlověstně praskaly okolo nás. Doufali jsme, že to vydrží...

Ráno nám mráz pěkně zalézal za nehty. Uvařili jsme ve stanu. Ani jsme nelezli za spacáků. Jen jsem nalámali zmrzlou vodu do ešusů. Na neděli jsme očekávali sluníčko, ale nad námi seděla šedivá deka. Vyrazili jsme směr Jedlová. Plán byl, že když budem mít dobrý čas, pokusíme se dojet až do Chřibské. Vyšlo to krásně. Cesta zas vedla téměř po rovině a nakonec vyšlo i sluníčko. V jedenáct jsme byli v Chřibské na nádraží. Jenže tam nám výpravčí sdělil, že se máme rychle zas obout a spěchat dál do Rybniště, protože spěšňák, který pojede za 20 minut staví pouze tam. To jsme vzdali. Nakonec začal kombinovat, kolik že toho máme a že by nás tam i hodil. Jenže si spočítal, že to už by nestihl. Nakonec obtelefonoval a pojistil nám, že když skočíme na osobák, který jede tím směrem a právě v Rybništi se se spěšňákem křižuje, počká tam náš vlak na nás. I na dráze se ještě dnes najdou milí lidé... No a to je vlastně všechno. Přejeli jsme v podstatě celé Lužické hory! A najeli jsme jen asi 34 km...

Tak zas za rok!