Zimní přejezd 2009

Ještědský hřeben

Martin


21.2. - 22.2. 2009

Sláva! Konečně máme letos dost sněhu a podaří se nám přejít aspoň kus Lužických hor! Tak tahle myšlenka se nám honila hlavou, když jsme s Radkem vymýšleli, kam se vydáme letos. Kdybychom bývali jen tušili, co jsme si na sebe ušili... S Pepou zas nic nebylo (kromě nesmyslné výmluvy), Stydlína zas zlobí záda, takže nakonec jsme se vydali jen ve dvou. A taky jen na dva dny.

A bylo to strašnýýýýýýýýý!!!!!

Termín našeho výletu se totiž shodoval s termínem MS v klasickém lyžování v Liberci. Jak se jistě každý dočetl nebo doslechl, naplnily se obavy organizátorů, co se týče sněhové nadílky. Jenže jaksi obráceně. Ze starostí: "Co bude, když nebude sníh?", se staly starosti "Kam s ním?" Mělo nás to varovat...

My jsme zatím v brzkém ranním vláčku plánovali, kam bychom až mohli dojít. Radek se snažil dospat včerejší oslavu, což mu vzhledem k mnoha přestupům moc nešlo, a společně jsme čekali na tlačenici před Libercem. K té tedy rozhodně nedošlo. Vlak byl úplně prázdný!! Podivné mistrovství...

Takže jsme šťastně vystoupili v Chrastavě s tím že si dáme polívku a jedno a vyrazíme. Nevěřili byste, jaký je to v Chrastavě problém! Nakonec jsme po dlouhém pochodu skončili u jakési Vietnamky, která neměla nic k jídlu a rozuměla jen slovům pivo a kafe (káva už nevěděla co je - ten nápoj taky podle toho vypadal)!

Bez jídla jsme tedy nastoupili cestu do kopce. Moc dlouho jsme se neprojeli. Za posledními domky začala cesta strmě stoupat. Byla neprošlápnutá, se sněhem do půl lýtek, a bídně značená. Poměrně brzy nás dokázala setřást, takže jsme se kus prodírali lesem, než jsme ji zas našli. Ale ono to bylo skoro jedno. Sněhu bylo všude stejně a s výškou utěšeně přibýval. Jízda na běžkách nepřicházela v úvahu. Brodili jsme se prašanem po kolena, pak do půli stehen. Funěli jsme, snažili se co nejčastěji střídat a mysleli na to, proč tohle vlastně děláme. Kdyby nás aspoň bylo víc na prošlapávání, nemuseli bychom jít dopředu hned ve chvíli, kdy se nám zdá, že už zas začínáme dýchat trochu normálně... Ta dřina se dá těžko popsat, to se musí zažít!

Konečně se zdá, že jsme dosáhli hřebenu! Jsme totálně na dně. Je nám jasné, že do Lužických se letos nepodíváme. Pod altánkem se snažíme do sebe nacpat nějaké jídlo. Voda v batohu nám skoro zmrzla. Prohlížíme odbočku na Zdislavu. Láká nás. Je to jen kousek a zkopce! Ne, přeci nejsme srabi. Směr naší cesty je jiný! A tak zas dupem. Cesta se stáčí na severozápad, občas se narovná, nebo dokonce sváhne dolů, takže aspoň ten druhý se trošku sklouzne. Máme toho plné zuby ale přesto jsme rozhodnutí stavět stan až se začne smrákat. To se nám vyplní ve chvíli, kdy už jsme se oba maličko svezli v rozdupaných stopách od sněžnic. Konečně stopy lidské přítomnosti. Na rozcestí nad Jitravou, přímo u studánky stavíme stan. Podaří se nám zlomit jednu vzpěru, ale poradili jsme si.

Ve spacáku je nádherně. Horký čaj a těstoviny do nás vlévají novou sílu i dobrou náladu. Teď už se tomu jen smějem...

Pohodové ráno. V klidu balíme a sjíždíme po hřebeni k silnici. Polem podél silnice v nepříjemném protivětru přijíždíme do Jitravy a vedlejší umydlenou silničkou frčíme do Rynoltic. Než nám pojede vlak, rádi bychom se někde najedli. Hospody jsou tu sice dvě, ale otvírají pozdě. Zase zklamání. Aspoň budem brzy doma.

Ušli jsme sotva 17 km, bylo to hrozný a stejně se nám to líbilo...


Zpět na přehled akcí