21.2. - 22.2. 2009
Sláva! Konečně máme letos dost sněhu a podaří se nám přejít aspoň kus Lužických
hor! Tak tahle myšlenka se nám honila hlavou, když jsme s Radkem vymýšleli, kam
se vydáme letos. Kdybychom bývali jen tušili, co jsme si na sebe ušili...
S Pepou zas nic nebylo (kromě nesmyslné výmluvy),
Stydlína zas zlobí záda, takže nakonec jsme se vydali jen ve dvou. A taky jen na
dva dny.
A bylo to strašnýýýýýýýýý!!!!!
Termín našeho výletu se totiž
shodoval s termínem MS v klasickém lyžování v Liberci. Jak se jistě každý dočetl
nebo doslechl, naplnily se obavy organizátorů, co se týče sněhové nadílky. Jenže
jaksi obráceně. Ze starostí: "Co bude, když nebude sníh?", se staly starosti
"Kam s ním?" Mělo nás to varovat...
My jsme zatím v brzkém ranním
vláčku plánovali, kam bychom až mohli dojít. Radek se snažil dospat včerejší
oslavu, což mu vzhledem k mnoha přestupům moc nešlo, a společně jsme čekali na
tlačenici před Libercem. K té tedy rozhodně nedošlo. Vlak byl úplně prázdný!!
Podivné mistrovství...
Takže jsme šťastně vystoupili v
Chrastavě s tím že si dáme polívku a jedno a vyrazíme. Nevěřili byste, jaký je
to v Chrastavě problém! Nakonec jsme po dlouhém pochodu skončili u jakési
Vietnamky, která neměla nic k jídlu a rozuměla jen slovům pivo a kafe (káva už
nevěděla co je - ten nápoj taky podle toho vypadal)!
Bez jídla jsme tedy nastoupili
cestu do kopce. Moc dlouho jsme se neprojeli. Za posledními domky začala cesta
strmě stoupat. Byla neprošlápnutá, se sněhem do půl lýtek, a bídně značená.
Poměrně brzy nás dokázala setřást, takže jsme se kus prodírali lesem, než jsme
ji zas našli. Ale ono to bylo skoro jedno. Sněhu bylo všude stejně a s výškou
utěšeně přibýval. Jízda na běžkách nepřicházela v úvahu. Brodili jsme se
prašanem po kolena, pak do půli stehen. Funěli jsme, snažili se co nejčastěji
střídat a mysleli na to, proč tohle vlastně děláme. Kdyby nás aspoň bylo víc na
prošlapávání, nemuseli bychom jít dopředu hned ve chvíli, kdy se nám zdá, že už
zas začínáme dýchat trochu normálně... Ta dřina se dá těžko popsat, to se musí
zažít!
Konečně se zdá, že jsme dosáhli
hřebenu! Jsme totálně na dně. Je nám jasné, že do Lužických se letos nepodíváme.
Pod altánkem se snažíme do sebe nacpat nějaké jídlo. Voda v batohu nám skoro
zmrzla. Prohlížíme odbočku na Zdislavu. Láká nás. Je to jen kousek a zkopce! Ne,
přeci nejsme srabi. Směr naší cesty je jiný! A tak zas dupem. Cesta se stáčí na
severozápad, občas se narovná, nebo dokonce sváhne dolů, takže aspoň ten druhý
se trošku sklouzne. Máme toho plné zuby ale přesto jsme rozhodnutí stavět stan
až se začne smrákat. To se nám vyplní ve chvíli, kdy už jsme se oba maličko
svezli v rozdupaných stopách od sněžnic. Konečně stopy lidské přítomnosti. Na
rozcestí nad Jitravou, přímo u studánky stavíme stan. Podaří se nám zlomit
jednu vzpěru, ale poradili jsme si.
Ve spacáku je nádherně. Horký
čaj a těstoviny do nás vlévají novou sílu i dobrou náladu. Teď už se tomu jen
smějem...
Pohodové ráno. V klidu balíme a
sjíždíme po hřebeni k silnici. Polem podél silnice v nepříjemném protivětru
přijíždíme do Jitravy a vedlejší umydlenou silničkou frčíme do Rynoltic. Než nám
pojede vlak, rádi bychom se někde najedli. Hospody jsou tu sice dvě, ale
otvírají pozdě. Zase zklamání. Aspoň budem brzy doma.
Ušli jsme sotva 17 km, bylo to
hrozný a stejně se nám to líbilo...