Zimní přejezd 2007

Orlické hory

Martin

2.2. - 4.2. 2007

Vlastně to ani neměly být Orlické hory. Podle původního plánu jsme se chystali do Lužických, ale letošní zima-nezima rozhodla za nás.

Zlá choroba sklátila Pepu, takže nakonec vyrážíme ve stejném složení jako loni, tedy ve třech.

Je pátek, půl osmé ráno, přistupujeme do rychlíku ke Stydlínovi a oceňujeme, jaký nám zajistil úžasný výhled.
V Novém Městě máme hodinku času na první ochutnávku zlatavého moku z místních zdrojů, což způsobilo, že následná cesta autobusem po rozbité silnici se postupně mění v nesnesitelná muka. O půl dvanácté nás autobus vyplivne v Olešnici a naše putování začíná. Gratulujeme si k naší volbě, protože souvislý sníh začal teprve pár kilometrů před Olešnicí.
Jen já znám cestu a dobře vím, co nás hned na začátku čeká. Stoupání na Vrchmezí s 15 kilovými batohy v neprošlápnutém sněhu nemá konce. Nahoře jsme propocení úplně skrznaskrz. Dáme krátkou svačinku a pak už cesta ubíhá v docela svižném tempu po známé hřebenovce. Je pod mrakem, okolo nuly a nefouká.
Před Masarykovou chatou je sníh zmrzlý, klouže to, funí a začínáme cítit únavu (já tedy jistě). Rádi sedáme do prázdné hospody a poroučíme večeři.
Zvedat se nám nechce, ale začíná se šeřit... Sjíždíme do sedla a rozhodujeme se, že nebudeme dlouho váhat a brzy zatáboříme. V první zatáčce sjíždíme z asfaltky do lesa a nacházíme krásný plácek pro stan. Sníh je hodně hluboký, ale to už známe.
Ve stanu je příjemně, dokonce se nám zdá až překvapivě teplo. Zdá se, že ani vysněná Masajka ve spacáku nebude třeba. V noci nás ruší jen spršky sněhu, které silný vítr shazuje z okolních stromů.
Krásně vyspaní snídáme ve skvělé náladě, kterou podpoří plný hrnek čaje v mém a Stydlínově spacáku.
Ráno je krásné. V noci připadlo trošku prašanu a kousek od nás se hrnou na hřeben davy běžkařů. S nadšením se k nim připojujeme a brzy jsme v boudě pod Velkou Deštnou. Uvědomuji si, že jsem na ni úplně zapomněl. Pro ostatní je tedy příjemným překvapením a využíváme rádi její pohostinství.
Sníh je dobrý, na batohy už si zvykáme a tak je cesta příjemná. Stydlín  - bruslař nám stále ujíždí.
Jedeme zimní cestou pod hřebenem, takže míjíme Kunštátskou kapli a k našemu překvapení objevujeme na Pěticestí další bufáček. Lijeme do sebe vlastnoručně dochucené čaje a dál pokračujeme (oproti většině běžkařů) po hřebenové červené, kde si užíváme výstupy, divoký sjezd a Radek i leteckou akrobacii.
Čeká nás poslední stoupání na Anenský vrch a pak už převážně jen dolů. S klesáním se ale výrazně zhoršuje kvalita sněhu. Na zmrzlém rozdupaném firnu je třeba velké srdce! Nakonec mám spíš velký (a krvavý) nos, ale dole jsme celkem v celku. Odbočujeme k pevnosti Hanička a nechceme ani věřit, že ta odpudivá ruina za rezatým vlnitým plechem je vyhlášená vojenská památka. Vracíme se na značku a s povděkem zalézáme do jediné otevřené hospůdky u parkoviště. Radek toho má docela dost. Nalijeme do sebe spoustu energie a před západem slunce vycházíme hledat místo na nocleh.
Máme docela kuráž na sjezdy a tak ujedeme ještě pěkný kus cesty. Právě když se začíná smrákat, objevíme u křižovatky se zelenou značkou odemčený a velmi útulný krmelec. Je jasné, že dnes stan nestavíme. V přízemí pohodlně uvaříme a na spaní se přesuneme na půdičku. Přestože Radek tvrdil, že mu bylo strašné horko, já jsem měl úplně opačné pocity (možná i proto, že jsem spal jen v jednom triku). V každém případě – narozdíl od stanu – krmelec se zadýchat nedá!
Po snídani opouštíme náš příbytek do krásného rána. Je těsně pod nulou a o stopě se nedá mluvit. Jízda po rozšlapaném ledu je pěkně krkolomná a jedeme vlastně jen na ruce. K Zemské bráně sestupujeme pěšky. Za Čihákem na sluníčku svačíme a konečně dochází i na sluneční brýle. Za námi pozvolna stoupá hlavní hřeben Orlických... Na vrchol stoupání před Českými Petrovicemi dokáže vybruslit jen Stydlín. Příliš ho ale nezdržíme, obcházíme Petrovice a pak už nás čeká jen prudké klesání do Petroviček. Předvedu ještě parádní přistání na mokrém asfaltu a za chvilku jsme u sympatické sjezdovky.
Sundáváme lyže, trošku se převlékáme a po silnici docházíme ve skvělé náladě do Mladkova. Lichkov, cíl, který jsem si vysnil je jen 2 km daleko. Není tu ale sníh a tak místo Lichkova jednomyslně hledáme nejbližší hospodu. I tak máme za sebou dobrých 55 km.
Hezky jsme se s příjemnou obsluhou rozseděli, takže lokálku dobíháme s vyplazenými jazyky na poslední chvíli.

Tahle etapa se jednoznačně (opět) vyvedla...

Zpět na přehled akcí