Zimní přejezd 2006

Jizerské hory

Martin

3.2. - 5.2. 2006

Přes pečlivé plánování jsme nakonec zůstali jen 3: Stydlín, Radek a Martin. A brzy jsme  zjistili, že nám všem tohle složení sedí naprosto skvěle.

Stydlín ještě vykládal rodinu v Poniklé a tak jsme se sešli u nádraží v Kořenově až navečer. Na druhý pokus jsme zaparkovali na relativně bezpečném místě a vlezli do první hospody. Moc příjemně tam bylo, takže když jsme se vymotali ven, byla už úplná tma. Cestu sice dobře známe, jelo se pěkně, ale stejně jsme to nikam daleko nehnali. Dohodli jsme se, že přejedeme odbočku na Zámky a začneme hledat místo na nocleh. Za první zatáčkou se pod cestou v mlází objevilo pěkné místečko. Bylo asi –10° a všude spousty krásného prašanu. Rychle jsme zalezli do jednoho stanu a v teploučku našich spacáků spokojeně klábosili. Ani do rána nám nebyla velká zima. Rychle jsme uvařili čaj a vydali se na cestu. Počasí se horšilo, začal se zvedat nepříjemný SZ vítr a trošku popadávalo. Přesto nám cesta dolů Štolpišskou silnicí  docela ubíhala. Na Kiosku byl nával, a od Hejnic foukal ledový vichr. Rychle jsme do sebe hodili trochu jídla a vydali se dál. Ještě jsme netušili, že tím v podstatě skončila upravená stopa. Na Bílou kuchyni to ještě šlo, ale dál jsme už šlapali v hlubokém sněhu. A navíc jsme po několika stech metrech zabloudili. Brzy jsme si uvědomili, že jdeme špatně a zanedlouho našli i správnou cestu v roští. Špatné značení nás ale provázelo i dál a vyvrcholilo za vrcholem Poledníku, kdy jsme se ve vysokém bukovém lese museli rozdělit a každý hledal pokračování cesty téměř na doslech od ostatních. Veselé byly i následné sjezdy. Kdo někdy spadl s 15 kilovým batohem do hluboké závěje prašanu, ví o čem mluvím. Nesmírně namáhavé vstávání a stále mokřejší oblečení z nás vysávalo síly. Jako spása se ukázala hospoda v Oldřichovském sedle. Sálající oheň v roztopených kamnech a nějaké to pivko nás zachránily.

V každém z nás hlodalo pokušení zůstat dnes tady, pod stolem, v teple...

Na cestu jsme se vydali opět až za šera. A čekal nás hned strmý výstup ke skalám. Vydrápali jsme se k Oldříškovi, v šeru rozeznali Uhlířskou čapku a hledali místo na spaní. Pod jakousi skalou se nabízel krásný a před větrem částečně krytý plácek. Za chvilku jsme byli ve spacákách. Přituhlo, bylo kolem –15°, ale ve stanu vládla pohoda. Tedy až na chvíli, kdy mě chytla křeč do obou stehen. Hezky jsem si užil škodolibost obou kamarádů :-)

V noci mě budilo (a Radka přivádělo k nepříčetnosti) pravidelné houkání výra.

Ráno nás rozehřívají první paprsky slunce. Prodíráme se hřebenem kolem skal a rozumně volíme spodní zelenou cestu pod Špičákem. Je opravdu krásná.

Od rozcestí pod Špičákem je terén výrazně jednodušší. Podaří se nám sice ještě sjet ze značky pod Kančím vrchem, takže ho objíždíme z levé strany, ale bez problémů se dostáváme do Albrechtic (do hospody).

Po poledni vybíháme do poslední etapy. Na kopci vidíme větrné elektrárny na německé straně hranic. Mírně stoupáme alejí neupravené silničky, z které nakonec uhýbáme na jih po modré. Stopa žádná a tak to bereme přes pole okolo Spáleného vrchu a nakonec sjíždíme po loukách do Chrastavy.

Máme toho plné zuby, ale libujeme si, že tentokrát byla mimořádná pohoda!

Zpět na přehled akcí