Zimní přejezd 2005

Pavouk

4.2. - 6.2. 2005

Dalibor Janda kdysi zpíval „2005, koně už jsou nadbyteční, vstávejte z postelí, než vám koně vystřelí. Koně na Mars“. Tak koně nadbytečný ještě nejsou a my jsme opustili teplo našich postelí a vyrazili jsme na další pokračování našeho putování po severních horách Čech a Moravy. Tentokrát nás vlak vyhodil ve Žďáru nad Metují. Mrazivá mlha se válela nad silnicí a černá tma se nás chystala pohltit. Po krátké poradě v místní hospůdce jsme šlapali křupavým sněhem k Ostaši. Nešli jsme dlouho a na okraji lesa nad Žďárem jsme postavili stany, vybalili spacáky a zalehli jsme na studený sníh. Teploměr ukazoval mínus osm, ale v suchém spacáku bylo teploučko, až jsme tomu nechtěli věřit.

Probudili jsme se do nádherného rána. Nízké ledové slunce se snažilo prodrat přes mrak nad horizontem, který se ze všech sil snažil, abychom se neohřáli. Po teplém čaji a polévce jsme obuli běžky a táhlým svahem jsme vyjeli kolem Ostaše po červené značce do Dědova. Po půlkilometrovém stoupání následoval sjezd po kamenité cestě. Šutry koukaly ze sněhu a občas běžky dostaly pěknou „drbu“, ale jelo se z kopce, tak proč koukat po značce. Stáli jsme pod kopcem a typovali, kam jsme sjeli. Po chvíli bylo jasné, že jsme Ostaš objeli dokola a stojíme kousek od místa kde jsme včera spali. Není nic lepšího, než si pořádně prohlédnou Ostaš ze všech stran. Co bylo super, že všude byly pěkné stopy. Jeli jsme po třpytících se loukách a byl to „takovej nádhernej kýč“, jak řekl klasik Kyd . Ten nás provázel celý víkend. Kyd rozhodoval o tom, kam se pojede, kdy se bude vařit, jestli ještě máme jet dál nebo umřít, pletl se do řeči. Zkrátka dík KYDE. Po krátkým, ale o to prudším sjezdu, který prověřil naše schopnosti ovládat ski jsme přijeli do Dědova. Pokračovali jsme prudkým stoupáním směrem k Skalám. Vzhledem k časové tísni jsme odpískali průjezd skrz Adršpašsko-teplické skály. Pořád jsme se nemohli vynadívat na tu třpytivou nádheru kolem. Pokračovali jsme pod Čapem směrem na Radvanice.

Stydlínova vize teplého svařáku nás „donutila“ ke krátké zastávce, která byla hrubým porušením pravidel, leč zakázané ovoce nejlépe chutná a svařák opravdu skvěle chutnal. Ani Kyd moc neprotestoval. Ostatně šest proti jednomu, to už je nějaká síla i na Kyda. Pomalu se slunce ztrácelo za zasněženými smrky a my jsme šlapali kopec z Radvanic. Chtěli jsme dojet někam na hřeben za Paseky, což se podařilo a po šesté hodině se už  rozpouštěl sníh v ešusu a připravovala se vydatná večeře. Oproti minulé noci byly spacáky evidentně vlhčí a noc studenější. Teploměr ukazoval mínus šestnáct, Pepovi s pololetním spacákem jsem to opravdu nezáviděl. Spali jsme schovaný v lese, že prý tam bude teploučko, tomuhle nevěřil ani Kyd. Mělo to pouze jednu výhodu, že ráno na nás sluníčko opravdu nemohlo a tuny sněhu nám padaly ze stromů do stanu při vaření, tak to byl takový trest za porušení pravidel z minulého dne. Radim hrozil dezercí, smál se tomu i Kyd, a proto jsme ho nebrali příliš vážně, ale on skutečně dezertoval a opustil nás. Dohnali jsme ho až v Petříkovicích na nádraží, kde čekal na vlak. Den byl nádherný a  představa špinavého Polabí, dělala Radimovo rozhodnutí naprosto nepochopitelným, snad  jen zničená hůlka se kterou se muselo jet opravdu špatně, může být důvodem.

My jsme pokračovali strmým svahem kolem polských hranic do Bernartic. Byl to kopec jak sviňa a vzal nám elán do výstupu na Žacléř. Sjezd z Janského vrchu byl ale úžasný. Díky prašanu byla i přistání bezbolestná. Jízda po zapadané, ničím neporušené louce byla slast a odměna za dřinu na Janský vrch. V Bernarticích jsme udělali tečku tomuto nádhernému putování a vydali se motorákem tratí, která Kydovi připomínala trať z Mělníka do Mšena, domů do šedivého Polabí.

Tento rok byl naprosto výjimečný počasím, nádherným krajem okolo Ádru. Jaká bude další část putování, na to si počkáme zase rok. Máme na výběr Lužické hory, Orlické hory.

Tak za rok.

Zpět na přehled akcí