Tatry 2004

Naše výprava byla velmi skromná. Přestože jsme s Vaškem poměrně včas avizovali náš záměr na cestu do Tater, přidal se nakonec jen Láďa „Sokol“. A v samém závěru bylo vše ještě jinak. Když už jsem měl v pondělí večer všechno sbaleno, volal přes plot Vašek, že Sokol má doma jakýsi průšvih a táta mu hodinu před odjezdem výlet zatrhl.
Naházeli jsme tedy věci do Vaškova Dobla a asi o půl osmé pohodlně vyrazili.

Úterý
Okolo třetí, v podstatě na úpatí Tater, nás zmohl spánek. Sklopili jsme tedy sedačky a na 3 hoďky si na parkovišti u pumpy pospali. Vzbudilo nás chladné krásné ráno. O velkém vyspání se moc mluvit nedalo. V Tatranské Štrbě jsme chvíli marně hledali vhodné místo na auto. 160,- Sk denně za parkoviště (navíc v noci nehlídané) se nám skutečně dát nechtělo. Nakonec jsme popojeli směrem ke Štrbě a auto nechali v areálu salaše Starý mlýn, kde nám za lahvinku ochotně slíbili, že ho týden pohlídají.
Posnídali jsme, přebalili (Vašek bere jídlo, já lezení a vaření) a svižným krokem doběhli na nádraží přesně tak, abychom chytli zpožděnou zubačku před devátou.
Na Štrbském plese je obvyklý Václavák. Lidé se hrnou cestou na Popradské a Rysy, funí, klopýtají... I my jsme pod svými narvanými bágly řádně zpocení. Jsme rádi, když je v 11 u chaty odkládáme. Jsme napnutí, jestli bude volno. Na cestu s tímhle nákladem na Slezský dóm přes Ostervu se nám nechtělo ani pomyslet.
Místa bylo dost. Ubytováváme se v šestilůžkovém pokoji (za 360,-Sk) a lehce poobědváme. Dlouho ale nelenošíme. Balíme lezení a o půl jedné vyrážíme do doliny Zlomisk. Je nádherně. Potím se jako kůň – je přeci první den. Pravidelně stoupáme k Ĺadovému plesu, ale cítím únavu z nedostatku spánku. Už od rána hltám Vaškovu instruktáž tatranských vrcholů a sedel. Na Ošarpancích a na Zadní Končisté vidíme horolezce. Vašek slibuje kouzelné místečko u plesa. Když k němu dojdeme, upadnem oba do prohřáté trávy...
Probouzíme se po čtvré hodině. To bylo dnes ale obtížné lezení! Sníme pár sladkostí a sestupujeme zpět.

Středa
Vstáváme v 6. Ostatní spolunocležníky rušíme ze spánku přípravou snídaně. Po sedmé vyrážíme směr Rysy. Je zataženo, ale poměrně teplo. Pravidelně stoupáme a předcházíme dva nosiče. Jinak nikde nikdo. Na chatě si dáváme polévku a pivo. Obdivujeme ceny jídel a pití vynášených sem pouze na zádech nosičů: 50,- Sk za pivo (35,- Sk na Popradském), stejně tak za polévku, či párek. 250,-Sk za nocleh!!
Po stopách Vladimíra Iljiče se vydáváme na vrchol Rysů. Vrchol - je 11 a mobiluje tu zatím jen pár lidí. Při návratu do sedla Váhy již potkáváme průvod turistů. Nasazujeme blembáky a rychle mizíme na hřebenu Českého štítu. Tedy příliš nemizíme, neboť na ostré strmé hraně musíme být vidět široko daleko. Ale jsme zas sami. Milé lezení v pevné skále. Obtížnost je psaná za 3 UIAA. Zdá se nám to lehčí a ani nevyndaváme lano. Užíváme si a ve 12:30 jsme nahoře. Ve ¾ na 2 pak na vrcholu Vysoké. Je nádherně a dolů se nám nechce. Při sestupu si dáme ještě jídelní přestávku v sedle ..... Na Ošarpancích sledujeme spousty lezců. Určitě bivakují pod stěnou. Pomalu se zvedáme a sestupem po známé stezce dolinou Zlomisk. Před pátou přicházíme na chatu. Už se těšíme na pořádnou večeři. U večeře mě Vašek poňouká, ať si sám vyberu zítřejší cestu. Původně jsem si myslel, že se naplno svěřím do Vaškových rukou, ale nakonec jsem v průvodcích našel vhodnou túru – odpovídající obtížností i délkou. Navíc mě potěšilo, že ji Vašek nezná a tím pádem i pro něho to bude něco nového. Je rozhodnuto: přechod hřebenu Končistých.

Čtvrtek
Vstáváme opět v 6. Skladba pokoje se zatím změnila a té nové naše vaření, zdá se, tolik nevadí. Za hodinu už stoupáme opět po naší prošlapané stezce vzůru. Počasí se kazí. Fouká, nad námi visí placka šedivých beztvarých mraků, které halí vrcholy všech okolních kopců. Mraky do doliny Zlomisk přelézají od Železné brány. Chvílemi méně, takže se objeví i nějaký vrchol, jindy je vše jak v prádelně. Spadne i pár kapek. U Ľadového plesa zaváháme. Jdeme do neznámého terénu a těžko odhadujeme obtížnost případných ústupových cest v případě deště. Nakonec rozhodování odložíme. Jedničkovou výstupovou cestou na hřeben se můžeme vrátit vždycky. Přesto nás ještě na půl hodiny zdrží silnější déšť. Čekáme v pohodlném bivaku pod obrovským balvanem. Pak už se jen škrábem sutí a nepříjemným rozlámaným terénem do sedla pod Drúkom. V 10 jsme nahoře a dlouho neváháme. Je sice všelijak, celý hřeben je v mracích, ale neprší a tak jdem do toho. Kupodivu není skála mokrá, ale terén je výrazně divočejší než včera a tak se navazujeme. Lezení je to překvapivě (snad na jediné krátké místo) v pevné skále, nijak obtížné. I když na několika místech jsme si říkali, jak je možné, že tudy vede jen trojková cesta! Škoda, že jsme toho kolem sebe viděli tak málo. Přesto jsme si i zanadávali. Nikde po cestě jediný nýt, ve slanění podezřelé tkaničky bůhví jak staré. Slováci se ještě mají co učit např. od našich jižních sousedů. 
Cestu jsme ale zvládli ve slušném tempu v čase odpovídajícím průvodci (5 hodin). Na vrcholu Končisté jsme se trošku najedli a vydali se sutí dolů. V krátké době začalo pršet. Klouzali jsme dolů po slizkých kamenech, každou chvíli někdo z nás ležel. Docela div, že se to obešlo i bez modřin. Lilo stále víc a cesta dolů se zdála nekonečná. Konečně jsme v sedle a mokrou trávou spěcháme na Magistrálu. Po ní už to jde o poznání líp i když znám mnohem příjemnější věci než nekonečný pochod v hustém lijáku. Na 800 m sestupu serpentinami z Ostervy jsme už odpočítávali výškové metry. Pohled rozehřátých lidí z chaty na dva promočené opozdilce pak spolehlivě vyvolával úsměv na jejich tvářích.
Teplá sprcha bylo to nejlepší, co jsme si v té chvíli mohli přát. U dobrého jídla už nám bylo nádherně. Jen ten déšť a vítr za okny spíš zesiloval než naopak.
Spát se mi ještě (na rozdíl od Vaška) nechtělo, tak jsem do půlnoci se sličnými Slovenkami sledoval olympiádu.

Pátek
Vstáváme o něco později. Vašek stejně vyhrožoval, že tento den s ním na žádnou větší túru počítat nemám. Počasí ale rozhodlo za nás. Leje, leje, funí a leje! Pomalu vaříme snídani a začínáme třídit věci na ústup. Ani po snídani se situace nelepší, takže padá rozhodnutí – ústup. Rychle vše naházíme do batohů a padáme.
Sotva však vylezeme před chalupu, přestává pršet. Než dojdem na Štrbské pleso, je polovina oblohy modrá. Naše pochybnosti o správném rozhodnutí ale vyvrací několik prudkých a dlouhých přeháněk, které nás zastihly na cestě domů.
Z týdne dovolené nám tak nakonec zbyly jen dva „lezecké“ dny, ale přesto to rozhodně nebylo špatné. Ostatně letos to počasí v Tatrách snad nevyšlo nikomu.

Zpět na přehled akcí