Martin a jeho deníček

Můj milý deníčku. Tak ani nevím, jestli tě napíšu, protože se k nám – tedy k účastníkům výpravy Roháče 88 – Iloně a mně, přidal jakýsi trampík z Mladé Boleslavi, kterého opustili jeho tři přátelé (a ani se jim nedivím) a on teď hledá společnost u nás. Ilona statečně vaří gulášovou polévku u Žiarské chaty a já neméně statečně přikyvuji jeho moudrostem.
Je pondělí 4.7.1988, jsme na takové soukromé cestě a je nám (pokud jsme sami) krásně.
Konečně jsme se zbavili našeho „kamaráda“, který nám mimo jiné oznámil, že pije rád bílé víno – a nejradši má Komtesu. Pomohl nám déšť. Když se spustil, sebrali jsme nádobí a utekli, kdežto náš kamarád začal sbírat svoje věci, které mu úplně promokly během minulé noci, což mu – vzhledem k tomu, že jich měl rozloženo asi tak pro čtyři lidi – muselo trvat aspoň deset minut.

Ale jak to všechno začalo.
Lehátko v rychlíku Hornád na 1.4. nám zajistil náš obětavý tchán Láďa. Jen jsme zjistili, že naše zamluvená místa si zabral někdo jiný, ale místečko se našlo, takže jsme se přes noc i vyspali. Probudili jsme se o půl páté za Žilinou a zírali na překrásné kopce Malé Fatry. Ve čtvrt na šest jsme již vystupovali v Liptovském Mikuláši. Naši optimistickou náladu toho krásného rána podpořilo zjištění, že autobus do Podbáňského nám jede už za půl hodiny. Na místě jsme totiž vymysleli smělý plán, že za těch pět dní přejdeme nejen Roháče, ale projdeme i Západní Tatry.
Takže již v sedm jsme byli v Podbáňském a chystali se vyrazit Kamenistou dolinou do Pyšného sedla. Nebe se pravda trošku zatáhlo, ale to nám nemohlo zkazit náladu. Vyfotili jsme si Kriváň a vyrazili. Po 300 metrech nás chytil první deštík. Zatím slabý. Brzy ustal a my se utěšovali, že to byla jen ojedinělá přeháňka. Asi v polovině doliny nás už další přeháňka donutila vytáhnout pláštěnky. Než jsme vylezli do Pyšného sedla, byli jsme promočeni na kost. S hrůzou jsem si uvědomoval, že mi s krosnou jistě promokl i spacák, náhradní věci, doklady...
Ještě že to byl první den a my byli plni síly a odhodlání. Zalezli jsme trošku za vítr a posílili se chlebem s marmeládou. Začala nám být pěkná zima. Rychle jsme vyrazili abychom se zahřáli. Za prudkého lijáku i s kroupami jsme ve větru, který nás usilovně sfoukával z chodníčku, stoupali na Blyšt. Neodpustili jsme si vystoupit až na Bystrou, která je se svými 2248 m nejvyšším vrcholem Západných Tater. To už jsme měli za sebou 1300 m stoupání.
Déšť sice ustal, ale vidět nebylo téměř nic. Pořídili jsme tedy vrcholovou fotografii a sestupovali do Gáborova sedla. Nepršelo, tak jsme se rozhodli, že ještě vylezeme na Klin (2172 m), jelikož jeho vrcholu se dosud mraky záhadně vyhýbaly. Těch dalších minimálně 200 m stoupání už zvládla Ilona jen tak tak, a navíc, když jsme byli asi 30 m pod vrcholem, tak se úplně zatáhlo. Slezli jsme tedy do Račkova sedla a k Račkovým plesům. Všechno na nás takřka uschlo a tak jsme se radovali z pohledu na překrásná plesa. V tu chvíli začalo znovu pršet. Spíš lejt. Ve chvilce jsme byli – i přes pláštěnky – úplně promočení. Navíc nás děsily hromy, které nebouchaly nijak daleko. S nadějí jsme vyhlíželi první ze salaší v Račkovej dolině.
Byla úplně obsazená.
Střechu nad hlavou jsme našli na verandičce zřejmě soukromé chaty asi o 2 km níže (1350 m). Trošičku nepříjemné bylo to, že místo, na kterém by se pohodlně vyspali tři lidé, měli zabráno právě ti tři lidé. Byli to ale milí společníci (kluk a dvě holky z Prahy) a ochotně se tam s námi naskládali jako sardinky. Během večera jsme úspěšně usušili valnou část našich věcí. V noci již nepršelo. Byla však zpestřena příchodem opilých turistů z dolejší salaše (o půl druhé), kteří se do mě snažili nalít pálinku. Třikrát jsem úspěšně předstíral mohutné napití a podařilo se mi i ochránit ostatní spolunocležníky, kteří pro změnu předstírali že spí.
Ráno nádherně svítilo slunce.

Můj milý deníčku, nějak jsem tě zase zanedbal, ale opravdu za to nemůžu. Prostě nebyl čas.

Takže to ráno. Naši radost z nádherného počasí kalily jen dvě drobnosti:
1) Zřejmě vlivem včerejšího nadměrného množství vody se mi na levé pohorce odtrhla takřka do poloviny mnou již jednou spravovaná (šroubovaná) podrážka a bylo jen otázkou času, kdy se utrhne na špičce celá.
2) Zřejmě vlivem včerejšího nadměrného vlhka a silného studeného větru mi odešlo levé koleno. Stoupat jsem docela mohl, ale každé klesání bylo utrpením.
Rozhodli jsme se pro přechod hřebene Otrhance od Ostriedku (1674 m) přes Vyšnou Maguru (2093 m) až na Jakubinou (2194 m). Skončit jsme chtěli na nejvyšší salaši v Jamnickej dolině s tím, že se na Hrubém vrchu rozhodne, jestli to vezmem ještě přes Volovec (2063 m).
Sestoupili jsme tedy tedy na začátek hřebene Orhanců (970 m) a začali lesem prudce stoupat. Slunce pražilo. Hned jsem dal do foťáku diáky a začal lovit nádherné obrázky (jsem zvědav jak to vyjde). Koleno neustále bolelo a chvilkami jsem měl pocit, že to budu muset vzdát. Na hřebeni jsem ale na něj takřka zapomněl. Byla to neopakovatelná krása. Jen jsme šli nějak pomalu. V tom horku byla nějaká líná nálada. Ve čtyři hodiny jsme se na Hrubém vrchu rozhodli, že vylezeme i na Volovec. Měl jsem veliký strach z klesání do doliny. Po páté jsme byli na Volovci. Ilona se na něj už sotva vydrápala. Těsně před vrcholem jsem jí utekl, abych jí namazal chleby marmeládou a ona měla pocit, že mě půl hodiny nevidí. Byla pěkně vyčerpaná. Chleba jí zvedl náladu, takže jsme vesele sestupovali do Jamnického sedla. Zaujal nás domeček na konci silnice na straně Roháčských ples. Chtěli jsme se zeptat co to je a počkali jsme tedy na dva lidi sestupující z Ostrého Roháče. Jenže! Byl to ochranář zřejmě se svým synem, který nám sdělil, že od 1.4.1988 jsou Roháče součástí TANAPu a jestli nás nachytá v té salaši, zaplatíme každý 50 nebo 100. A tvářil se na 100. Ochotně (a škodolibě) nám poradil, že nejbližší legální místo na přespání je Žiarská chata, která je za hřebenem - Ostrý Roháč a Plačlivé (1:45 hod) a dolů ze Smutného sedla 1:30 hod. Tam nás jistě rádi přijmou, pokud budou mít místo. S moudrou řečí o tom, že si má každý rozvrhnout túru tak, aby byl ve čtyři zpátky, zmizel během v údolí. Bylo šest hodin. Obloha se zatáhla a pomalu se začínalo šeřit.
Rychle jsme ještě prohodili pár slov s klukem, který zde – v Jamnickém sedle – už dvě hodiny čekal s lahví šťávy na své dva kamarády Jirku a Luboše, a vyrazili jsme.
Hned nad sedlem na sněhovém poli jsme potkali tři mladíčky, kteří vypadali, jako by je po řetězech honil medvěd. Jeden z nich se zadíval na Ilonu a vyrazil ze sebe: „Vy dete eště nahoru? A už ste tam někdy byli?“ „Ano“, odvětila Ilona s ledovým klidem, „včera!“
O pár metrů výš jsme zahlédli tak na 40 metrů kamzíka s legračně poskakujícím kůzlátkem. Zanedlouho proti nám sestupoval i Jirka s tím, že Luboše poslal na Žiarskou chatu.
Celkem bez problémů jsme zvládli řetězy Ostrého Roháče i Plačlivé, ale při sestupu do Smutného sedla už jsme se belhal takřka po jedné noze. Stále nás však nepřecházel humor, což ovšem bylo v dané chvíli na obtíž, neboť Ilona tvrdila, že ji nepřetržitý smích bere příliš mnoho sil.
Sestup ze sedla (v osm) byl pro mě utrpením. Dvakrát jsem se prudkou bolestí svalil na zem, ale došli jsme. Bylo téměř půl desáté, takřka úplná tma a byli jsme naprosto vyčerpaní.
Naštěstí bylo mé přání o dvě lůžka a dvě piva vedoucím vyslyšeno a my jsme mohli zalehnout krásně do postýlek. A nezalehli jsme jen tak...

Můj milý deníčku. Iloně se nelíbí, že se ti tak svěřuji. Asi žárlí.

Jelikož jsem to noc spal tak, že by mě probudilo jedině kdyby se mnou převrhli postel – a to by ještě asi muselo být do vody – dozvěděl jsem se až ráno, že snad polovinu noci lilo jako z konve.
Protože jsme již včera ušli úsek, který podle předběžného plánu připadal až na dnešek, rozhodli jsme se pro odpočinkový den. Doufal jsem, že se mi během tohoto dne dá do pořádku moje koleno. Vydali jsme se tedy „jen“ po silnici dolů do vesnic Žiar a Smrečany. Na konec doliny je to asi 5 km a do vesnic dalších 5. Naštěstí jsme přišli na zastávku ve chvíli, kdy k ní přijížděl autobus.
V Žiarskom Rozličnom tovaru jsme nakoupili spoustu zbytečností (asi za 120 Kčs), které v Čechách v současné době nejsou k mání jako Francouzskou polévku, pevný líh, maďarské konzervičky apod., čímž jsem byl odsouzen je do konce výpravy nosit na zádech.
Na mezi s výhledem na Nízké Tatry jsme posvačili slovenský jogurt a vydali se po pamětihodnostech obou vesnic. Nejvíc nás zaujala malá hráz na místní bystřině z kamení svázaného pouze silným pletivem, pod kterou vytékala voda třemi mohutnými rourami a kde jsme se s rozkoší nazí vykoupali. Na horkém horském slunci jsme byli v minutě suší.
Ve Smrečanech jsme ještě objevili a vyfotili nádherný gotický kostelík s dřevěnými věžemi. Chvilku jsme počkali na autobus a dolinou se vrátili na chatu. Pociťovali jsme již značný hlad. Nedaleko pod chatou se mi definitivně podařilo utrhnout špičku podrážky. Koleno celý den docela drželo.

Ilona se hned vrhla na přípravu jídla. Sotva se však dala do vaření, přidal se k nám již zkraje zmiňovaný „kamarád“.
Naštěstí nás vysvobodil jiný člověk – Luboš. Zjistili jsme, proč se na něj včera tak čekalo. Ze Tří Kop mu spadla Praktica. Takže stále lezl nahoru a dolů a stejně ji nenašel. Příjemně jsme si popovídali, takže jsme nakonec spolu vypili 2 plechovky bowle.

Můj milý deníčku. Uháníme už rychlíkem k domovu. Nevím sice, zdali se ještě nesrazíme s jiným vlakem, ale dalo by se říci, že všechno šťastně skončilo. A hlavně – mám teď čas svěřit se ti se všemi našimi dobrodružstvími. Ten vlak se ale kymácí...

V úterý 5.7. jsem po veliké námaze probudil Ilonu do rána značně proměnlivého. Ač bylo hlášeno pěkné počasí, po obloze se honily mraky značnou rychlostí.
Protože jsme již začínali pomýšlet na náš zítřejší ústup, naplánovali jsme poměrně lehkou trasu po zelené do Jaloveckého sedla přes Príslop (2145 m) a Baníkov (2178 m) a pak přes hřeben Pachoľa, Spálenou, Skriniarky, Salatín, Brestovou a Zuberec do sedla Palenica, pod kterým bychom se u Bieleho Bobroveckého plesa vyspali.
Vyrazili jsme před devátou. Sotva jsme došli k Safírovému vodopádu (cca 500 m), stačili jsme se pohádat – kvůli pózováni na šutráku a mé nemluvnosti. Usmíření na sebe ovšem nedalo dlouho čekat.
Po dlouhém strmém stoupání jsme poznali, že v Jaloveckém sedle pěkně fouká. A pak to přišlo. Na Príslopu Ilonu napadlo, co že by to bylo za roháčskou expedici, kdybychom neviděli Roháčský vodopád. Varoval jsem ji. I když jsem tušil, jak bude vypadat závěr tohoto dne, její návrh jsem rád schválil – i já bych rád spatřil tolikrát vychvalovanou přírodní atrakci.
A vítr sílil...
Už na Baníkovu bylo jasné, že s ním nebude žádná legrace. Kus na vrcholu jsme totiž museli přelézt po čtyřech, aby nás to nesfouklo dolů. Ještě že bylo stále teplo. Oblékli jsme větrovky a vyrazili na řetězy směr Hrubá kopa. Co nám dělaly rukávy větrovek se dá jen těžko popsat. „Vrčely“ jak hlasitý motorek a kdyby snad byly z horšího materiálu, tak z nich zbudou jen cáry. Kapucu jsem vůbec nemohl mít na hlavě, neboť vydávala zvuk, který byl za hranicí snesitelnosti a navíc mě neustále ostře tepala do tváře. Přesto jsme i exponovanější místa zvládli bez problémů a o půl druhé jsme již sestupovali ze Trí kop dolů k Roháčským plesům. Tato nádherná jezírka jsou unikátní přírodní rezervací. Seběhl jsem k nim za půl hodiny. Najedli jsme se a sestupovali dále k vodopádům. Celou cestu jsem trnul a dával pozor na levé koleno. Zatím celý den nezabolelo. Kdyby ale povolilo, nahoru bychom se už nedostali.
Poslední zbytek klesání jsme již seběhli bez báglů (vraceli jsme se kousek po stejné cestě).
Vodopád neleží na značkované cestě, není vůbec označený, takže jsme ho málem přeběhli. Ale stál za to. Byla to nádhera. Jen fotit jsme nemohli. Foťák jsme nechali v báglu...
Když jsme se dost vynadívali a nasáli do sebe tu krásu a rozprášenou vodní tříšť, ve které slunce vykreslilo křišťálovou duhu, vyběhli jsme plni odhodlání (nikoliv však sil) na cestu do Baníkovského sedla. U studánky jsme nabrali dva litry vody a o půl čtvrté začali stoupat proti spoustě normálních lidí, kteří se už vraceli dolů. Až dosud nám při výstupech vždy foukal vítr do zad, takže nám vlastně do kopce pomáhal.Tentokrát nás však už v dolině překvapil silný protivítr. S námahou, i když docela rychle, jsme postupovali vzhůru. Na úpatí nejhoršího závěrečného krpálu jsem si všiml, že nějaká sestupující dvojice pozoruje dalekohledem cosi v úbočí Pachoľa. Po chvilce pátrání jsme objevili stádo jedenácti kamzíků a tří kůzlat. Popošli jsme kousek a když jsme se potkali, požádali jsme sympatickou slovenskou dvojici o dalekohled. Prohlédli jsme si i vypaseného sviště, který pobíhal mezi nimi. Již před tím jsme pozorovali panáčkujícího sviště, který hvízdal až se to rozléhalo celým údolím, ale tohle bylo jiné podívání.
V pět jsme se konečně vyškrábali do sedla. Ilona na pokraji sil, mně koleno zatím drželo a držela i bota, sešněrovaná od rána tkaničkami od bot. V sedle foukalo tak, že se tam nedalo stát. Sedli jsme si za ohrádku z kamenů a posilnili se konzervičkou s chlebem.Stále ještě jsme měli bojovou náladu. Vítr byl ale zlověstný. Ještě zesílil, takže se v něm nedalo jít a měl jsem pocit, že stačí už jen málo, popadne mě a sfoukne do údolí. Úseky, kde nebylo nic o co bych se při pádu zastavil, nebo kde jsem se nemohl držet rukou, jsem přeběhl po čtyřech. Ilona, která šla za mnou, mi připadala ještě nejistější a opatrnější. Dvakrát mi vítr takřka ve stoje málem přehodil krosnu přes hlavu.
Asi v polovině úbočí Pachoľa jsem počkal až dojde Ilona ke mně. Byla vyděšená a řekla, že dál nejde. Slíbil jsem jí, že se pokusím za kopcem najít něco na spaní. Naštěstí jsem na západním závětrném úbočí objevil stezku, která nevedla přes vrchol. To Ilonu trošku uklidnilo. Místo na spaní tam ale nikde žádné nebylo. Využil jsem závětří za Pacholem a přesvědčil Ilonu, že to s tím větrem vlastně není tak hrozné. A on skutečně už foukal jen velmi silný vichr, který se nezdál nebezpečný. Oddychl jsem si. Jednu chvíli to totiž vypadalo tak, že to Ilona s tím, že už dál nepůjde, myslí vážně.
Pokračovali jsme tedy dál na Skriniarky. Jsou tam horší místa, ale všude se dalo poměrně dobře držet rukama. Na jednom místě jsme potkali dvě holky, které se rozložily v závětří za hřebenem na travičce. Viděl jsem, jak ráda by tu Ilona zůstala. bylo znát, že už bere z posledních rezerv. Jenže kdybychom tam zůstali, zbyde nám na poslední den strašně veliký kus cesty. Ty holky přišly z druhé strany a říkaly, že až k těm plesům žádný bivak není. Byl jsem přesvědčen, že tam musíme dojít. I teď jsem dokázal Ilonu přesvědčit. Snad proto, že už nebyla plně při smyslech. Šlapali jsme dál. Vzal jsem si od ní foťák, často jsme pili, cpali se čokoládou a slanými buráky. Vítr byl stále silný. A pak přišla poslední rána. Za Salatínem již bylo vidět naše vysněné sedlo, když se nám ztratila značka a my jsme zjistili, že do sedla nelze dojít přímo po hřebeni, ale že je nutno přejít přes sedlo Parichvost na Brestovou a na vedlejší hřbet. To už dodělalo i mě. Čekalo nás ještě minimálně 50 minut cesty. Bylo osm. Ilona už šlapala jen jako stroj. Dvakrát mě rázně odbyla, když jsem jí chtěl vzít kletr. Z Brestové jsme již scházeli dolů po hřebeni. Jenže vítr opět zesílil. Oba jsme šli neuvěřitelně naklonění vlevo proti větru. Vítr nás několikrát poponesl z cestičky. Nakonec jsme snad 400 m před sedlem zapadli do kleče, že tam zůstaneme – a zjistili jsme, že jsme vypili takřka všechnu vodu. Z posledních sil jsme se zvedli a již částečně v závětří kleče došli do sedla a po žluté ještě kousek pod něj k potůčku, kde jsme, ukryti na ostrůvku trávy mezi klečí, uvařili večeři a zmožení ulehli.

Tak to vidíš, můj milý deníčku. Psal jsem tě tak intenzivně, že mi došla náplň. Ale teď to snad všechno doženu.

Už večer měla Ilona hrozný, pro mě nepochopitelný strach z ochranáře, z medvěda a z dalších asi miliónu věcí. Když jsem usínal, vzpomínám si, že říkala něco jako: „Ne, ještě neusínej, počkej až zalezu do spacáku, počkej až já usnu...“. Víc si už nepamatuju.
Ráno jsem se probudil docela brzy. Bylo nádherné bezvětří a vycházející slunce začalo osvětlovat Sivý vrch. Na nebi nebyl ani mráček. Ilona byla ihned taky vzhůru a tvrdila, že v noci téměř nespala. Doteď nevím, jestli strachy, nebo proto, že jí bolelo celé tělo.
Hned jsme všechno zabalili, uvařili „poliš“, jak náš „kamarád“ nazýval vločkovou kaši, jen tak nelehko jsme si prohlédli jedno z Bobrovieckých ples – tam jsem vyfotil poslední obrázek - a vyrazili směr Sivý vrch. Pražilo do nás slunce a všude poletovala hejna much. Sivý vrch je snad nejkrásnější kopec na který jsme vylezli. Všude spousty rozervaných vápencových skal porostlých překrásnou květenou a klečí a prošpikovaných množstvím jeskyň, jeskyněk, propastí a děr. Nádhera jako z pohádky.
A pak už cesta stále klesala kolem Biele skaly – nejdříve po holém hřebeni, později rozbahněnou cestou lesem. To klesání nám připadalo nekonečné. Naše kolena dostávala opět zabrat. Konečně jsme zřetelně zaslechli blízkost silnice a přesně v poledne jsme na ní stáli. Jenže kde nic tu nic. Asi o kilometr dál jsme objevili autobusovou zastávku a zjistili že – autobus jede až o půl čtvrté a ještě do nějakého naprosto neznámého místa mimo naší mapu. Začali jsme tedy stopovat. Na začátku vesnice Huty nás vzal ochotný mladík oktávkou (pozn. pro později narozené: rok výroby cca 1965) ke krčmě v téže vesnici. Prohlédli jsme si krásně opravený leč vyhořelý kostel, dali v krčme pivo a šli vsí dále. Asi po dvou kilometrech jsme narazili na odbočku vlevo do údolí Chočských vrchů – Kvačianskej doliny. Ta dolina měla správný směr a navíc jsme se od místních dozvěděli, že na jejím druhém konci, vzdáleném 6 km, jezdí pravidelně autobus do Liptovského Mikuláše. Za 55 minut jsme byli na zastávce. Autobus jel za 1/2 hodiny – štěstí.
Poklábosili jsme se staršími liptovskými manželi – milovníky hor – a po čtvrté jsme již byli na nádraží. Nakoupili jsme spoustu věcí jako parenicu, vepřo knedlo zelo, broskev, jízdenku, pivo do vlaku a na čas a vsedě(!) odjížděli deset minut před sedmou rychlíkem na Prahu.
Podle informace drážního zaměstnance, který mi nechtěl půjčit do ruky jízdní řád, jsme měli spoj rychlíkem na Lysou z Hlavního po sedmé hodině. To znamená dvě hodiny čekání. To jde.
V Praze v šest otvírali mlíčňák, kde jsme se nasnídali. Chtěli jsme se se svými výkony pochlubit hned zčerstva Láďovi, ale v práci jsme ho nezastihli. Doloudali jsme se na nádraží a já šel ještě jednou prohlédnout jízdní řád. A pochopitelně onen rychlík jel přes Poříčany. Tak honem na Vysočany...

Naše slavná a přeúspěšná výprava byla tedy zakončena 7.7.1988 v 8:30 vítězným příchodem do našeho hradu.

Zpět na přehled akcí