27.6.
Je neděle, krátce po poledni a na lyském nádraží se kupodivu včas schází 3 členové naší výpravy – Jirka, Radek a Martin. Loučíme se s rodinnými příslušníky a vydáváme se vstříc neobyčejnému měsíčnímu dobrodružství. Na Hlavním nádraží přibíráme Stydlína (Michala) a frčíme autobusem na letiště.
První komplikace nastává po odeslání batohů, neboť jsem si uvědomil, že jsem z příručního zavazadla zapomněl Stydlínovi předat kolíky. Naštěstí v něm mám i ešus a vhodné umístění kolíků pod ním zmátlo kontrolorku skeneru natolik, že to nechala být.

28.6.
Překvapivě dobře zvládáme téměř dvanáctihodinový let do Limy a ráno vystupujeme natěšení na nové zážitky. Chceme hned odjet do Huarázu, takže ještě na letišti kupujeme jízdenku u Cruz del Sur – pěkná pitomost. Je to nejdražší společnost a ještě jsme připlatili každý asi 25 S/ za koupi na letišti! Stejně tak je nevhodné vybírat soly z bankomatů na letišti. Jsou zde pouze od Global net, či jak se ta spol. jmenuje, a jako jediní si účtují 7,50 S/ (2,50 USD) za každý výběr!! O tom, že není výhodné brát taxi hned u letiště asi není třeba psát...
Po poledni tedy vyrážíme směr Huaráz. Nejkrásnější část cesty přikryje tma a po osmi hodinách vylézáme řádně zmordovaní do pozdně večerního města. Neustále na nás troubí neodbytní taxikáři, ale my následujeme Jirku, který se snaží vzpomenout si, kdeže byl ten slušný hostel. Nakonec to vzdáváme, Stydlín vytahuje průvodce a taxíkem se necháme dovézt do hostelu Ezama k Emiliovi, což, jak jsme poznali později, vůbec nebyla špatná volba. Za 15 S/ slušné bydlení, za dalších 5 i snídaně. Emílio je milý a hostel je velmi oblíbený především Slovinci. Libujeme si, že už se vlastně aklimatizujeme ve výšce 3500 m.

29.6.
Ráno u něj necháváme zbytečné věci, zjišťujeme situaci v horách, a šílenou jízdou kolektivem (tedy místním minibuskem) za zvuku písní M. Jacksona odjíždíme do Yungay. Nalézáme populární hostel Gledel s Uršulou (nebo Rušulou – to nikdo neví) a ubytováváme se. Uršula se tváří, že by se rozdala, a tak u ní objednáváme večeři – morče.
Zbývá ještě kus odpoledne. Chtěli jsme se trošku protáhnout, a tak zastavujeme tříkolovou rikšu (i otrlý Peruánec znejistěl, když jsme se mu tam nahrnuli 4). Nechali jsme se dovézt k památníku na obrovské zemětřesení v roce 1970. Vyběhli jsme i na přilehlý kopec a se smrákáním jsme se vraceli natěšení na večeři. A to byla síla. Uršula to připravila tradičně – tak, že nám hořely pusy. Takže vlastně ani moc nevím, jak morče chutná...
Ještě večer nás honil taxikář, že nás zítra ráno vezme na Llanganuco za 40 S/ - odmítáme, ráno určitě dojednáme lepší cenu...

30.6.
Ráno nám Uršula připraví snídani, ukáže tržiště, obdaruje nás náramky a čepicemi a slavnostně oznamuje, že nám výhodně domluvila taxi na Llanganuco: - za 65 S/!! Byl to samozřejmě ten samý taxikář. To jsme ještě byli tak měkcí, že jsme to vzhledem k jednoruké Uršule vzali (po týdnu v Peru by to asi dopadlo jinak).
Nicméně řidič aspoň všude ochotně zastavoval na focení a počkal i když jsme se šli podívat na památník českých horolezců nad jezerem.
Zastavuje nám u tábořiště Cebollapampa (3900 m). Sestupujeme jen pár metrů k potoku a stavíme stany. Poněkud s obavami pak opouštíme stany s většinou našich věcí a vydáváme se k Laguna 69 – nádhernému jezeru asi o 700 m výš. To bude prima aklimatizační výlet. Je zataženo, funíme, potíme se, ale stoupá nám to docela pěkně. U jezera jsme docela utahaní. Potkáváme rodinku Američanů, s nimiž jsme jeli z Limy.
V noci je docela zima.

1.7.
Ráno je všechno zmrzlé, na všem je jinovatka, a tak čekáme, až nám sluníčko vysuší stany. Pak vše necháme na oslech a nalehko vystupujeme do základního tábora pod Piscem. Naložení oslíci nás s přehledem předbíhají a mizí někde vysoko nad námi.
V táboře nakládáme batohy na záda a vydáváme se ještě na další 300 m výstup až do výškového tábora. S aklimatizací naštěstí nemá nikdo žádné větší problémy. Po pivku u Refugio Perú se vydáváme na výstup morénou. Trošku nás zdrtí, že kus toho, co jsme nastoupali, musíme zas sestoupit, ale statečně se plahočíme přes labyrint balvanů v moréně. Jsme moc rádi, když se dostaneme do tábora. U vaření trošku hlučíme, takže budíme švýcarské sousedy...
Docela utahaní uléháme už v 7.

2.7.
Vstáváme ve 2. Než se vykopem, je čtvrt na 4. Tma jako v pytli. Stoupáme po kamenitém hřebeni k ledovci. Po 4. hodině už vystupujeme po sněhu. Vyšel měsíc a tak můžeme jít bez čelovek. Je nádherně, bezvětří a zimu odhadujeme jen tak okolo -5 °C. Funíme. Odpočítávám vždy 30 kroků a pak dávám odpočinek. I tak stále doháníme 3 Švýcary před námi. Nikdo jiný dnes nahoru nejde! Až nedaleko pod vrcholem vychází slunce. Vidíme, jak Švýcaři mizí na konci strmého podvrcholového výšvihu a odhadujeme, jak to bude ještě daleko. Zanedlouho jsme pod ním. Stoupáme těch 40 m asi na třikrát, ale kupodivu, za hranou už je vrchol!! Pisco 5670 m! Sláva! Kluci dolézají. Radek toho má dost. Chvíli se tu motáme se Švýcary, ale pak jsme tu jen my - a okolní nádherné vrcholy. Fotíme, točíme, ale je tu zima, takže nakonec ani nic nejíme a vydáváme se zpět.
Jdeme v obráceném pořadí. Nikam nespěcháme. Je teplo, sníh jiskří a my si užíváme tu nádheru. Jen jíst jsme jaksi zapomněli, takže když jsme se po poledni vrátili do stanu, byl jsem naprosto grogy. Svalil jsem se do stanu a okamžitě usnul. Stydlín naštěstí uvařil, takže jsem se dal rychle do kupy. Zabalili jsme a vyrazili za Radkem a Jirkou, kteří měli asi 1 hodinový náskok. Sešli jsme se u hospody na pivečku. Tady jsme poznali „krásnou Helenu“ – vlastně první Češku, kterou jsme potkali. Ona tedy prý už léta žije v Londýně a tady je s jakýmsi přítelem horolezcem, který jí i další partu zasvěcuje do tajů horolezectví, neboť, jak ona říká, chce se připravit na osmitisícovku... Ale byla pěkná.
Stavíme stany, vaříme a užíváme pohodu a krásný pocit zdolaného vrcholu.

3.7.
Ráno odmítáme „donkaře“, tedy arriera, a odnášíme si dolů všechno sami. Za Cebollapampa nás ale uloví taxikář Eli, který nás pak bude pronásledovat, dokud se nevrátíme zpět do Limy. Je to ukecaný šašek, postupně až nepříjemně vlezlý, ale jeho „Martýýn, týčr??, profesóór!!“ nám zní v uších doteď. V Yungay chytáme kolektivo a podstatně klidněji se vracíme do Huarázu.

4.7.
Necháváme si vyprat a ve městě sháníme informace a vybavení na další kopec. Huascarán vzdáváme. Údajně v Canaletě padá spousta lavin a seraků a riziko je veliké. Nezbývá, než jim věřit a tak se rozhodujeme pro náhradní kopec 6023 m vysoký Tocllaraju. U toho se ale uvádí obtížnost D a tak necháme poradit a půjčujeme si každý dva cepíny, skelety, ještě jedno lano a kdo nemá i přilbu. Je toho docela slušná taška. S cenou nám naštěstí pomohla sličná Zuzana – tentokrát Slovenka, která tu už několikátý měsíc pracuje v půjčovně.
Večer chytáme taxíka a zastaví – Eli!!

5.7.
Ráno vstáváme brzy a necháváme se taxíkem dovézt na Cochapampa, kde by na nás měli čekat oslíci. Cesta nahoru je tak příkrá, že několikrát musíme chudinku corolu tlačit. Spojka už smrdí tak, že máme obavy, zda vůbec dojedem. Všechno nakonec dopadlo a tak můžeme rozdělovat náklad. Osel a mula všechno neuvezou, takže se musíme podělit o dva menší batohy. Nakonec se ukázalo, že Stydlínův batoh má tak obrovská záda, že ho ani nemůžu nosit, tak ho odtáhl sám. Stále mírně stoupáme údolím Ishinka. Cesta je dlouhá, ale přesto se nám ani nezdálo, že jsme nastoupali 800 m.
V základním táboře (4200 m) pěkně fouká. Nejlepší místa jsou obsazená, takže nakonec stavíme stany uprostřed louky u potoka. Uvaříme a jdeme se podívat do Refugio Ishinka. Chceme si dát peruánské víno, ale vzhledem k jeho nesmyslné ceně nakonec padne volba na argentinské. Oknem se nám ale naskýtá nepěkný pohled. Z Tocllaraju snášejí dva horolezce... Jeden z nich vypadá hodně bídně. Druhý se před chatou na nosítkách aspoň posadil. Oba jsou ale pěkně sedření. Lezli diretissimu, utrhla se s nimi sněhová kotva a letěli podle jedné verze 100, podle jiné 300 m! Jsou to snad Kolumbijci. Zachraňovala je parta Slovinců, kteří, sedření, nadávali na místní záchranáře. V každém případě sem nepřiletí vrtulník, takže ti chudáci musí ještě přetrpět hodiny v nosítkách na Cochapampu!!! Fuj...
Jirka se definitivně rozhoduje, že s námi na vrchol nejde. Počká ve výškovém táboře.

6.7.
Ráno nikam nepospícháme a vyrážíme docela pozdě. Jsme naložení jak soumaři, skelety na nohách nám hbitosti taky nepřidají. Stoupáme zprvu docela mírně, ale pak se cesta stočí vlevo přímo do příkrého srázu a my funíme a šlapeme co noha nohu mine. Konečně se mezi velkými balvany stráň trochu zmírní a my skáčeme z kamenu na kámen na rozsáhlé moréně.
Do tábora ve výšce 5100 m přicházíme mezi posledními, takže si místo moc vybírat nemůžeme. Dokonce na sebe přes skalnatý hřbet ani nevidíme. Se Stydlínem nakonec táboříme na docela promáčeném plácku. Ptáme se ostatních. Většina se chystá na „normálku“, někteří na „diretku“, vstávat chtějí v 1. Najíme se tedy a brzy zalézáme.

7.7.
Budí nás hlomoz okolo stanu. Jenže je teprve půlnoc!! S Radkem se domluvit nemůžeme, tak plány neměníme a ještě na hoďku zalézáme. Před druhou se scházíme na začátku ledovce. Ostatní už jsou dávno pryč. Vyrážíme. Nejdeme nijak závratně rychle, ale docela to jde. Navazujeme se, když se Radkovi propadne hůlka do trhliny. Svah je stále strmější, obcházíme veliké zlomy a blížíme se pod vrcholovou pyramidu. Jde na mě krize. Šplháme do hodně strmé stráně a já musím odpočívat každé 4 kroky. Před sebou vidíme, jak bojuje drobná Kanaďanka ve stěně. Visí průvodci v laně a je stále ve stejném místě. Ten na ni volá, jestli dobrý, ona že „Dobrý“, ale neděje se nic. Nakonec to zdolá. Přicházíme k tomu místu a začíná svítat. Vidíme, že nás dochází několik skupin. To místo začíná tak 2 m ledovým převisem a pokračuje jednou délkou asi 70° sněhové stráně. Jdu do toho, říkám, a chystáme šrouby na jištění. Moc nám tam tedy nejdou. Konečně to máme. U nás už jsou dva další Kanaďané a podivují se, že se do toho chystám s jedním turistickým a jedním technickým cepínem. Beru si i druhý technický a nastupuji. Jenže po dvou krocích mi vypadává cepín a já odskakuji do sněhu pod sebou. Jdeš do toho znova? Jo, říkám. Odkládám batoh a jdu na to. Jeden cepín, druhý, noha vysoko nahoru, zabrat – a jsem nahoře. Dole tleskají. Mám ale blbě zaseknuté cepíny. Potřebuji je přendat. Povoluji jeden a druhý mi vypadává!!! Zakleju a snažím se to ještě zachránit. Už je pozdě. Odskakuji. Teď z větší výšky a s podstatně horším dopadem. Píchne mě v pravém kotníku. To je zlé. Ale na nohu došlápnout můžu, to je klika. Za chvíli to určitě přejde. Všichni se ptají, jsem-li v pořádku. Jo, jo, říkám a nadávám si, jak jsem mohl udělat takovou chybu!! Ptají se, zda do toho jdu do třetice, ale pouštím Radka. To už tu máme další dvojku. Vůdce tvrdí, že to místo jde obejít. Že tu šel před dvěma týdny a okolo je to úplně v pohodě! Radek se ale pouští do původní cesty a přelézá ji s přehledem. Obě skupiny mizí, ale dolézají další – Slovinci (včerejší „záchranáři“). Jsou nesmírně rychlí, mě bolí noha, tak je pouštíme. Radek nahoře je nervózní, neví co se děje. Nakonec prosím Slovince, aby vyřídili Radkovi nemilou zprávu, že ho prosím, aby šel dolů...
Stydlín na sobě nedává znát velké zklamání, ale Radek je zdrcený. Měl to už vylezené, byl 5600 m vysoko a zbývalo tak 1,5 h stoupání v příkrém, ale jednoduchém sněhu...
A mě bylo líto dvojnásob, že jsem to podělal nejen sobě, ale i klukům!
Teď ale myslím na to, jak se dostat dolů. Naštěstí s trochou opatrnosti šlo sestupovat s hůlkami, takže jsem se nakonec do tábora dostal vlastními silami. Noha pořádně bolela, zfialověla po obou stranách kotníku. Zalezl jsem do stanu a ledoval ji a ledoval.
Stydlín uvařil, s kluky jsem se dohodl, co těžkého by mi ještě mohli vzít k sobě a s odlehčeným batohem jsem se okolo třetí vydal napřed do základního tábora. Cesta přes veliké balvany na moréně byla utrpením. Po čase jsem se ale naučil odlehčovat nohu tak, že byla bolest docela snesitelná. Ke konci klesání už jsem měl téměř tempo sestupující Kanaďanky. Jinak jsem byl ale úplně vyčerpaný.
S velkou úlevou přicházím do základního tábora. Jsou volná nejhezčí místa, tak táboříme přímo u balvanů na okraji. V hospodě si dáváme pivo a brzy po večeři zalézáme. Kluci toho mají taky dost. Výrazně mi pomohli a měli strašlivě těžké batohy.

8.7.
Ráno v 8 čekáme arriera, ale nikde nikdo. Už začínáme být nervózní, když se objeví mladý kluk. Rozdělíme věci podobně jako po cestě nahoru.
Jdu úplně nalehko. Zprvu se mi pajdá docela dobře, ale asi po hodině cesty se noha výrazně zhorší. Nakonec nezbývá než si vzít ibalgin, ale ten pomáhá a chvíli po poledni, s rozumnou ztrátou docházím na Cochapampa. Tam už čeká taxi a starostlivý taxikář – ELI!!! Má obavy, co Martýýn??? Profesóór?. Chtěl mi jet naproti! Už nás ale moc nebaví. Nejsou nám příjemné jeho posunky, že má žízeň, abychom mu koupili kolu, děláme že nerozumíme, když chce, abychom ho pozvali na pivo...
Vystupujeme u Emília. Po spršce znovu nakládáme do taxiku těžkou tašku a chystáme se vše vrátit. Ani nám nevadí, že má půjčovna otevřeno až od 4. Zatím se pořádně najíme. Kluci obíhají noční autobus do Limy. Já jsem rád, že sedím v parku na lavičce a hlídám tašku.
Neodpustíme si ještě jednou navštívit Café Andino...

9.7.
Cesta – tentokrát se společností CIAL – proběhla k naší naprosté spokojenosti. Na terminálu v Limě jsme proto hned objednali další bus do Cuzca. Vzhledem k tomu, že pojedeme přes noc, se nám čtvrtinová cena proti letence zdála skvělá.
Stydlín zalistoval v průvodci a rozhodli jsme se, že navštívíme Národní muzeum v Limě. Větší ostudu a průšvih jsem neviděl. Už hrůzná budova, nápadně připomínající komunistický parlament u Muzea, v nás nevzbuzovala nic příjemného. Stále jsme ale doufali (i vzhledem k několika čekajícím autobusům školáků), že něco uvidíme.
To muzeum má 5 pater, ale v podstatě funkční bylo jen jediné – to páté – věnované historii terorismu v zemi. Spousty odporných fotek, pouze se španělským komentářem nás dokázaly odradit během několika vteřin. Ostatní expozice čítaly pár naivních obrazů místního umělce, pár modelů portálů jakýchsi bezvýznamných budov a něco málo keramiky. Kolem toho se motaly desítky zaměstnanců. Ubohost, tunel(?)... Ještě že nevybírají vstupné!!
Navíc se nám pak ani nedařilo najít v okolí nějaké útulné místo, kde bychom si dali oběd. Zkrátka Lima nás spolehlivě odradila od hledání jakýchkoli dalších zajímavostí!
Autobus měl na odjezdu aspoň půl hodiny zpoždění, ale vzhledem k době jízdy, jsme to brali jako prkotinu. Seděli jsme opět vzadu a tentokrát jsme se moc bavili. Ta krasotinka, kterou s námi poslali jako stevardku byla nepřekonatelná. Stále nás krmila svými šílenými filmy, nebyla schopná rozdat správně ani ty dva druhy jídla, které dostala (naštěstí – spousta toho totiž zbyla, takže naše zadní sekce měla dvojitou večeři!), nenamáhala se ani rozdat deky na noc. Sama si jich vzala 6, uložila se a usnula!!! V noci pak mi sama nabídla, jestli taky nějakou nechci, ale se Stydlínem jsme byli jediní, kdo měl takové štěstí! Ani jsme ji moc nelitovali, když si na noc rozepnula šatičky, v kterých byla neuvěřitelně napraná, a druhý den už si je sama nedokázala zapnout, takže v tom horku stále chodila v kabátě!

10.7.
V Cuzcu bereme taxi na Plaza de Armas (tak se mimochodem jmenuje každé hlavní náměstí snad ve všech větších peruánských městech) a netrvá dlouho a máme nabídku na ubytování. Odmítáme další nabídky na koupi koky, na čištění našich zaprášených pohorek i na masáže celého těla a stěhujeme se do pěkného penzionku za 15 S/ na noc. Objednáváme další praní (3,5 S/ za kg) a vyrážíme za krásami Cuzca. Koloniální centrum, postavené vesměs na základech z krásně opracovaných inckých kamenů, je opravdu moc pěkné. My si chceme ale prohlédnout i inckou pevnost nad Cuzcem – Sacsayhuamán. Přestože z ní zůstaly jen žalostné zbytky, i dnes působí mohutně a velkolepě. Nůž mezi kameny jsme se vrazit nepokoušeli, ale jak se jim podařilo takhle dokonale kameny opracovat jsme nepochopili...
Po návratu z pozdní večerní procházky čeká na Stydlína studená sprcha ve formě ukradených 150 USD, které nechal v batohu na pokoji. Ani se nesnažil něco hlásit...

11.7.
Ráno nás čeká taxi, ale my stále čekáme na vyprané prádlo. Rychle si dáme v malém lokále snídani a konečně se dočkáme našich stále ještě vlhkých spodků. Vyjíždíme až po 8. Za taxi do Cachory dáváme 180 S/. Víme, že je to hodně, ale autobusy za 15 S/ jezdí ráno v 6... Cesta po silnici zpět na Abancay se nám zdá nekonečná. Konečně odbočujeme z hlavní silnice, ale po prašné silničce se spouštíme do Cachory ještě další téměř 3 hodiny.
Tady začíná naše pouť k Choquequirao. Je poledne, slunce pálí. Nandaváme na záda těžké batohy – první možnost nákupu je prý po 5 dnech - a prašnou uličkou vyrážíme. Kilometrovníky nám budou odpočítávat 31,5 km k tomuto inckému sídlu. První kilometry jdou po prašné silnici prakticky po rovině a rozhodně nesignalizují, jaká strašlivá převýšení nás čekají. Přesto z nás sluníčko saje síly. Docela uondaní přicházíme na hranu hlubokého údolí. Hluboko (1500 m) pod námi hučí řeka Apurimac. Je zde malé místo na táboření, ale žádné další zázemí a nám je jasné, že musíme dál. Sestoupíme asi 700 m k prvnímu malému kempu. Jirka s Radkem chtějí dál, ale mě bolí noha a mám strach, abych ji dalším sestupem nedodělal. Vidím, že se to klukům moc nelíbí, ale nakonec je přemluvím a zůstáváme. Až do setmění se do stanů okolo nás vracejí Angličané, kteří byli na Choquequirao a dost mrtví se vracejí zpět. A to šli úplně nalehko, protože mají kompletní servis.
V maličkém kempu nás nadchla sprcha, kterou jsme ze sebe spláchli prach i únavu předchozího dne.

12.7.
Kluci vstávají dřív a vyrážejí asi hodinu před námi. Mají v plánu nechat věci na tábořišti Marampata, prohlédnout si Choquequirao a večer se s námi sejít v kempu. Rychle sestupují a mizí nám. My si dáváme na čas. V pohodě snídáme, balíme, fotíme krásné ráno... Za kemp platíme 2 S/ za každého a vydáváme se na cestu. Ta prudce klesá k řece. Je stále co fotit. Za hodinu jsme ve velkém a luxusním kempu. Kdybych věděl, že je tak blízko (a ne až u řeky, jak jsme očekávali), asi bych svolil, že dojdeme až sem...
K řece nám to trvá ještě téměř hodinu. Je tu další komfortní kemp. Jsme ve výšce 1500 m – v nejnižším bodě našeho treku.
Přecházíme most a s odhodláním nastupujeme do čtyřhodinového stoupání, během něhož musíme zdolat 1500 výškových metrů do kempu Marampata. Moc nám pomohla babka v chýši na půli cesty, u které jsme si, pod dohledem slepice Josefíny (čti Chosefíny), dali moc dobrou slepičí polévku.
Kluci postavili stan hned na prvním volném místě. Foukalo tu tak, že jsme měli strach, aby jim stan neodlétl do údolí. Postavili jsme ten náš, vysprchovali se na tureckém záchodě (úžasná místní specialita!) a poprosili, zda bychom mohli uvařit v malé boudě, která slouží jako sklad kukuřice. V tom vichru bychom snad jinak ani neuvařili.
Už se začínalo stmívat, když se objevil Jirka. Radek na sebe nechal čekat až skoro do tmy. Oba byli řádně ztahaní. Na Choquequirao je to ještě půl druhé hodiny a rozhodně ne po rovině. Byli ale spokojení. Ta prohlídka stála za to.
Vítr se trochu utišil a tak sedíme spolu u stolu a vychutnáváme poslední společný večer. Kluci vyprávějí o mladém osamělém Němci, který chce spát přímo na Choquequirao.

13.7.
Ráno se loučíme. Kluci jsou opět rychlejší. Ženou je obavy z velikého převýšení. Chtějí spát co nejblíže Cachory. Platíme symbolický poplatek za kemp a vyrážíme na druhou stranu. Fascinují mě terasy, vybudované v příkré stráni pod Choquequiraem. Nechám jít Stydlína napřed a čekám asi 20 minut, až mi na ně zasvítí sluníčko. Stydlína doháním až v tomto inckém sídle. Na opaseném trávníčku trůní jeho batoh. Celý komplex působí nádherně. Jeho krása byla podtržena tím, že kromě skupiny Kanaďanů (která stejně záhy odešla) a toho osamělého Němce, jsme tu byli naprosto sami!!!
Prolezli jsme všechna zákoutí, dohodli se s Maxem, že dál půjdeme společně, a po poradě s vůdcem, který sem přivedl mladý německý pár, jsme se vydali na další cestu.
Vystoupali jsme podél vodního kanálu až na 3200 m a pak jsme se stočili vlevo po pěšině, která brzy začíná prudce klesat. Bolela mě noha a tak jsem se snažil mít klesání k řece Rio Blanco (2000 m) co nejrychleji za sebou. Ve stráni rozpálené odpoledním sluncem jsme dohnali skupinu Kanaďanů. Arrierům naštěstí osli uhnuli na špatnou pěšinu, takže jsme měli možnost je předběhnout a nepolykat za nimi ty mraky prachu. Dole u řeky jsem toho měl opravdu plné zuby. Rozvalili jsme se na kameny, uvařili polévky a to nás docela postavilo na nohy. Čekal nás výstup na protější stráň, která si co do strmosti s naším sestupem v ničem nezadala. Nechápali jsme, jak chtějí Peruánci dostat nahoru nejstarší Kanaďanku (51 let), která vypadala, že u řeky zemře...
Maxe jsme nechali za sebou a nasadili jsme strojové tempo tatranských nosičů. Pili jsme přesně po hodině a když se slunce chystalo zapadnout, dosáhli jsme místa ve výšce asi 3000 m, o kterém jsem si – podle pohledu z protějšího kopce – myslel, že je naším budoucím kempem. Nebylo. Dvě chatrče zely prázdnotou a po vodě ani památky. Tady jsem měl velkou krizi. Připadalo mi, že dál už nejsem schopen dojít. Pak jsme zahlédli Maxe a v dálce i skupinu Kanaďanů, která to docela hnala nahoru. Vydoloval jsem poslední zbytky sil a vyrazili jsme. Naštěstí už to nebylo ani daleko ani do bůhvíjakého kopce. Se soumrakem jsme si našli místa na terasách toho nejhoršího kempu, v jakém jsme zatím spali. Kanaďané přišli již za tmy a tu paní museli přivézt na oslu.

14.7.
Budí nás štěkot psa, kokrhání kohoutů a vůbec řev všelijaké havěti. U stanu se nám pase osel a slepice vodí hejno kuřat. Je pravda, že toto bylo jediné tábořiště, kde po nás nikdo nic nechtěl, ale rádi bychom nějaký sol dali, pokud by to pomohlo vylepšit místní hrůzný stav.
Balíme a vydáváme se opět do kopce. Je nám jasné, že je třeba překonat hřeben nad námi. Ještě že jsme netušili, že se to stane snad v jeho nejvyšším sedle. A tak vytrvale stoupáme horskou džunglí. Cesta je rozblácená, ale ve vlhkém porostu se krásně dýchá. Všude jsou spousty barevných květů i ptáků. Na ty je třeba se ale zastavit tak na 10 minut a zůstat úplně potichu a bez hnutí. Nechávám jít kluky napřed a náramně si to užívám.
Pomalu se dostáváme nad hranici stromů, kolem už je jen nízký porost a my jdeme po vydlážděné incké stezce podél horských lomů. Max má krizi, tak ho nechávám odpočívat a sám stoupám až na hřeben, v povzdálí následován Stydlínem. Nakonec shazujeme batohy až ve výšce 4100 m! Peruánci zatím v závětří vaří jako diví a okolo nás běhají (doslova) k asi 80 m vzdálenému stolečku, který prostřeli Kanaďanům přímo na hřebeni s krásným výhledem na všechny strany. Polévka, nápoje, ubrousky, talíře s hlavním chodem, moučníčky... Připadá nám to náramně komické, ale dali bychom si!
My jsme po jídle podstatně dřív a vydáváme se do údolí k vesnici Yanama. Klesáme po krásné stezce podél celé řady štol. Každou z nich prozrazuje suťovisko pod ní. Prý se tu těžilo olovo, stříbro a ještě cosi, čemu jsme nerozuměli. Krajina tu připomíná scény z indiánek. Sestup asi 600 m netrvá dlouho a ke čtvrté hodině stojíme na kraji Yanamy. Chvíli hledáme kemp, ale nakonec nalézáme téměř na konci vesnice ten nejkrásnější z celého treku. Upravené opasené terásky lemované barevnými květy, na okolních stromech spousty kolibříků...
Osprchli jsme se na dvoře majitele pod dohledem statného pašíka, koupili pivo a uvařili. Max se zatím skamarádil s majitelem a když se se soumrakem vrátil z jeho domu, oznamoval, že nám objednal čerstvé chlebíky. Za chvilku jsme měli ochutnávku. Byly to takové nasládlé, smažené placičky z těsta podobného lívancovému. Chutnaly náramně, takže jsme jich objednali 20.

15.7.
Ráno se nám nikam nechtělo. Byla tu taková pohoda! Max to zkoušel, zda bychom den neposečkali, ale nakonec jsme se před desátou sbalili.
Cesta se zdvíhala jen pozvolna takže cesta údolím Yanama nám docela ubíhala. Na obou stranách údolí vykukovaly ledovcové vrcholy, dole hučela řeka, podél které se pásly krávy.
Na konci údolí, když jsme měli možnost si prohlédnout tu hradbu hřebene před námi, nám bylo jasné, že nás čeká ještě tak 500 výškových metrů – takže zas pěkná dřina. Max nasadil strojové tempo, Stydlín nahodil turbo a já za nimi vlál jako hadr. Na hřebeni, v 4600 m jsem toho měl tak akorát. Pěkně tu funělo, ale co nám především kazilo dojem byly mraky, které halily nádherné ledovcové štíty Nevado Salkantay (6264 m). Sestoupili jsme kousek do závětří a uvařili polévku. Čekal nás již jen sestup. Nebyl tak strmý, ale ukrutně dlouhý. Pohrdli jsme kempem v Totoře a to jsme neměli dělat. Dali jsme na radu našeho guida z Cuzca a pokračovali jsme dál až do Ccolpapampy. Jenže tahle vesnice byla podstatně dál, než jsme předpokládali. Pomalu se stmívalo a cesta neměla konce. Zaváhali jsme u cedule, která zavírala pěšinu během pracovních hodin. Bylo ale pozdě, takže jsme pokračovali dál. Ne dlouho. Shora se přes cestu navalil veliký sesuv sypké hlíny s kameny a vyvrácenými stromy. Svah byl tak příkrý a vše tak v pohybu, že jsme se otočili a vrátili se k ceduli. Odtud vedla provizorní strmá pěšina vzhůru na nově budovanou silnici. Tu ve strmé stráni hlodali buldozerem. Co přebývalo, hrnulo se dolů, prales neprales – však ono to časem zaroste! Nepříjemná cesta po silnici nebrala konce. Když jsme našli odbočku k tábořišti, byla již téměř tma. Při vstupu do podivného kempu, obléhaného našimi známými Kanaďany, nebylo vidět už vůbec nic. Stany jsme postavili u kůlničky s uvázaným selátkem. Všude kolem naděláno od slepic, psi nám očuchávali večeři. Aspoň že ze zoufalé chatrče vylezla paní s holčičkou, otevřela krámek v jiné chatrči a prodala nám pivo. Vzal jsem si hned dvě. Dnes jsem si je zasloužil.
Chtěl jsem se umýt, ale u jediného korýtka si udělala konverzační cvičení s Maxem babka Kanaďanka. A pak i Kanaďan. To už bylo moc. Svlékl jsem se a začal mýt. Asi pochopil, protože odešel...

16.7.
Vstávat se nám, jako vždy, moc nechtělo. Vyráželi jsme proto opět až dobu po Kanaďanech. Já tedy dříve, protože jsem nutně potřeboval nějaké křoví. Dobře jsem udělal, protože když ho o pár set metrů dál potřeboval Max, nenašel ho. Udělal tedy malé veselé divadlo dvěma Holanďankám (matce a dceři), které jsme z humanitárních důvodů trochu pozdrželi. Dcerka byla tímto typem dovolené trochu otrávená, zato mamka by si moc ráda povídala. Dlouho nám to ale nevydrželo, protože kluci mi mizeli daleko vepředu. Sestupovali jsme po nové silnici až k vysokému provizornímu mostu přes hučící řeku Rio Santa Teresa. Mostovku tvořily příčné trámy tak 3 m od sebe a přes ně byly položeny dvě mohutné fošny. Jak na tohle může někdo vjet náklaďákem, nechápu... Holky si na most netroufly, pro nás to byl skvělý objekt na focení a filmování. Jenže jsme si jaksi nevšimli, že turistická cesta jde po levém, tedy opačném břehu řeky. Chůze po silnici nebyla nic moc. Zato jsme měli krásné výhledy na vodopády, které přetínaly stezku. Snažili jsme se dostat na druhý břeh. První pokus se nezdařil. Skončili jsme na statku se sadem granátových jablek. Dostali jsme každý 3 na ochutnání a navrch radu, kde najdeme lávku přes řeku.
Pak už bylo cítit, že se blížíme k civilizaci. Podél pěšiny se začínaly množit stánky s pitím a ovocem, malé kiosky a občerstvení. A taky skupinky turistů, kteří se s průvodcem vydali na krátkou vycházku do pralesa. Byli docela k smíchu...
Netrvalo dlouho a plantážemi banánovníků a kávovníků jsme se dostali na periferii Lucma Bamba a tedy ke kempu Playa. To už je hrozný kemp v civilizaci. Mraky lidí, stanů, stánků s občerstvením i se suvenýry a všude je hluk a zmatek. Po chvíli bloudění se nám podařilo najít Segnu, Peruánce, který nás předbíhal na cestě a nabízel, že nám v kempu uvaří. Vařil již pro jiné turisty, tak nás jen přibral k nim. Počkali jsme až dojedí, protože asi neměl dost nádobí a nandal nám vrchovaté porce.
Po jídle už na nás čekalo kolektivo do Santa Teresy. Tady jsme byli svědky porážky krávy a mohli jsme si nakrmit malou napůl ochočenou opičku (snad makaka), která chodila žebrat a krást do stánku s občerstvením.
Řidič kolektiva nás vysadil přímo před taxíkem, který nás měl odvézt k hydroelektrárně. Potíž byla v tom, že auto mělo z motoru vytahaných řadu součástek. Taxikář nás ale ujišťoval, že do půl hoďky bude vše na svém místě. Bylo, takže jsme s časovou rezervou a po krátkém handrkování o cenu, dorazili na stanici vlaku u „Hidroeléctricy“. Začalo pršet, stmívalo se, takže jsme nakoupili pivo a sedli si do čekajícího vlaku. Překvapilo nás, kolik lidí se vydává na cestu pěšky. Cesta trvá minimálně 1,5 hodiny, spíš dvě, takže za tmy jsme rádi dali 24 S/ a svezli se 3 hodiny vlakem.
Aquas Calientes je legrační městečko. Takový peruánský Zermatt. Vlak tu projíždí přímo centrem mezi domy. Podél řeky Urubamba tu vyrůstají luxusní hotely a ani uličky ve svahu nad řekou nepůsobí peruánsky. Peruánců tu zas tak mnoho není. Hemží se to tu směsicí lidí všech národností, kteří tu ovšem často zůstávají jen na jediný den.
V místech, kde koleje opouštějí městečko nebyl problém najít slušné ubytování za 25 S/.
Majitelka nám navíc doporučila restauraci, v níž budeme mít slevu. Bylo z toho trochu dohadování, ale nakonec jsme se najedli docela dobře. Jen já jsem strávil hodnou chvíli na místní toaletě. Ještě jsem netušil, že tohle je začátek velmi nepříjemných útrap!
Kluci se ještě na ulici dojídali voňavými špízy, ale to jsem opravdu nemohl. Na náměstí se chystaly jakési oslavy, ale vše narušoval nepříjemný a trvalý déšť.
Večer jsme stále na vážkách, co zítra. V dešti se nám na Machu Picchu moc nechce.

17.7.
Vstáváme podle doporučení ve 3 a rozhodujeme se co dál. Leje. Ověřujeme si, že koupené lístky za 126 S/ mají platnost 3 dny a zalézáme zpět do postele. Má střeva se rozjela tak, že za noc musím 3x.
Ráno kluci vyrážejí do města. Já ježím v posteli, piju kolu a hořký čaj, jím jen suché housky a pravidelně všechni posílám do kanálu. Stydlín mi dělá zásobovače. K obědu mi uvaří rýži, ale nějak ji do sebe nemůžu nasoukat. Mezitím poslouchám, jak skvěle a lacino se najedli v místním mercadu (na tržišti). Beru doporučená antibiotika a živočišné uhlí, ale nic zatím nepomáhá.
Večer zvažuji, že bych si mohl dát něco jiného. Kdyby tak k té rýži byl aspoň kousek nemastného kuřátka... A tak vyrážíme do města. Hledáme „dietní“ restauraci, když se Max najednou zastaví a nahlíží dírou v igelitu do vybouraného přízemí jakéhosi baráku. Tam, mezi hromadami sutě, na hliněné podlaze s vykopaným žlábkem pro budoucí odpad peče na velikém plynovém sporáku několik připitých Peruánek náramně voňavá kuřata. Marné je mé volání, že teď potřebuju opravdu něco dietního – Max už je uvnitř. A je jak v transu. Vtipkuje, ochutnává, chválí, vyptává se. Během chvilky máme na papírových táccích tři velké porce kuřete s rýží a osmaženou plackou jakoby z nádivky. Tu jsem odmítl, ale kuře jsem si odpustit nedokázal. Byl to sice úžasný zážitek, ale čekal jsem ty nejhorší následky.
Kluci se ještě doráželi u pouličních stánků, Stydlín sháněl něco sladkého, ale já hledal nejkratší cestu do hostelu, abych to vůbec stihl...

18.7.
Tentokrát vstáváme až o půl čtvrté. Mě tedy můj zrychlený metabolismus vyhnal dříve. Rychle vaříme čaj a jen tak nalehko – bez pití, jídla a jen s jednou čelovkou – vyrážíme do tmy. Neprší a z okolních uliček spěchají skupinky lidí se světýlky, které se postupně slévají v jeden velký proud s jediným cílem. Volné vstupenky na Weyna Picchu (též Huayna Picchu) se rozdávají od půl šesté a je jich jen 400 na den. Kdo přijde později, má smůlu. Cítím se jak po velkém flámu. Zdá se mi, že mě nohy sotva nesou. Navíc dav volí na začátku vražedné tempo. Klopýtám po dlážděné pěšině, připomínající spíš schodiště, bez čelovky a potím se jako kůň. Jenže všem začnou brzy docházet síly i úvodní elán. Předcházíme stále větší počet odpočívajících, funících a propocených zoufalců. Max zmizel kdesi vepředu. Nakonec jsem byl moc rád, že mám těch 700 výškových metrů za sebou.
Před branou stála už značná fronta – odhadem právě tak 400 lidí. Koukáme po Maxovi a k našemu překvapení na nás mává tak ze 40. místa! Ten snad musel letět. Přeslechli jsme několik poznámek o tom, že máme jít dozadu a vmáčkli jsme se do fronty k němu. Viděli jsme, že pokynů, v nichž se píše, že do areálu Machu Picchu se nesmějí nosit plastové lahve, jsme se drželi asi jen my. Už tehdy jsem měl hroznou žízeň. Zašli jsme tedy do místní luxusní restaurace a dali si colu a Max kafe. Rozhlíželi jsme se po dalších hostech, kteří si tu dávali i snídani, a měli pocit, že jsou jaksi z jiných společenských vrstev. Pak jsme požádali číšníka o účet a vložili do ozdobných desek požadovaných 16 S/ i s malým spropitným. Číšník se uklonil, nahlédl do desek a pobaveně povídá: „Ale to je v dolarech, pánové“!! A tak jsme měli asi naši nejdražší colu v životě.
A pak nastalo to, z čeho jsme si dlouho dopředu dělali legraci, neboť čím jsme byli blíž, tím častěji jsme okolo sebe slyšeli stále dokola: „Maču Piču, Maču Piču, Maču Piču...“. Zároveň jsme ale byli moc zvědaví, jestli si tohle místo svou pověst opravdu zaslouží. A zaslouží.
První dojmy, kdy v ranním oparu mlha postupně odhalovala další a další kamenné stavby na strmém svahu, byly ohromující. A postupem času, kdy slunce rozpouštělo i poslední cáry mlhy, a my měli možnost prohlédnout si Machu Picchu v celé velikosti a kráse, jsme z něj byli úplně u vytržení.
Před desátou jsme čekali před branou na Waina Picchu, ale Max nikde. Do té doby jsme stihli projít celý areál. Cesta na vrchol je hodně strmá, prakticky nezajištěná a psaná na hodinu. Byli jsme na vrcholu za 20 minut. Dlouho jsme se nezdržovali, nafotili Machu Picchu z ptačí perspektivy a sestupovali dolů, dokonce ještě proti posledním ze 200 lidí, kteří se drápali nahoru ve stejném čase. To už byl za námi i Max, který se zdržel na Inca Bridge.
Bez dlouhého zdržování jsme se pustili do sestupu. Pěšina byla prázdná, tak nám to šlo docela rychle.
Do Aquas Calientes jsme dorazili naprosto dehydrovaní a já v koncích se silami. Navíc nám Perurail připravily nemilé překvapení ve formě informace, že vlak do Hidroelectricy je vyprodán!! Nezbývalo než dojít si pro batohy, najíst se v místním mercadu (já jsem u své rýže opět záviděl klukům lákavá jídla) a vyrazit pěšky.
Přestože jsme šli pěkně zostra, cesta nám trvala přes 1,5 hodiny. Hnal nás strach z toho, že když nestihneme dojet taxikem do Santa Teresy do 16 hodin, ujedou nám kolektiva do Cuzca. Nakonec jsme kolektivo sehnali hned na nádraží a to za cenu 35 S/ na osobu za osmihodinovou cestu!
Přistoupila k nám skupinka pěti neuvěřitelných mladých cestovatelů – pohodářů – každý z jiného kouta zeměkoule. Jejich první zájem byl nakoupit v Santa Terese dost piva na cestu a pak už jsme jen užívali legrace při cestování. To pivo jsem jim záviděl...
Prvních několik hodin po hrůzné cestě ve strmém úbočí Posvátného údolí bylo opravdu pro silné nátury. Cestu co chvíli přetínaly ohromné sesuvy, takže byla provizorně vyspravená, jindy se zdálo, že k sesuvu musí dojít právě ve chvíli, kdy se naše kola dostala jen několik desítek centimetrů k několikasetmetrovému srázu. A to bylo v podstatě pokaždé, když jsme se vyhýbali protijedoucímu autu. A nejen tehdy!
Až po dlouhých hodinách jsme se dostali na zpevněnou silnici. Do Cuzca jsme přijeli až před půlnocí. Rozloučili jsme se s Maxem a doufali, že nám někdo otevře hostel. S úlevou jsme se na několikátý pokus dočkali. Stydlín byl pěkně utahaný a já úplně mrtvý. Sotva mé tělo zaregistrovalo střechu nad hlavou, blízkost postele a toalety, můj průjem se rozjel nanovo s plnou silou!

19.7.
Je mi pěkně zle. Stydlín opět dělá samaritána a s konverzací vyráží sehnat pro mě něco k jídlu a místní léky na srajdu. Taky si necháváme vyprat. Vrací se asi po dvou hodinách, ale září. Uspěl s nákupem dárků a sehnal léky. Přestávám brát naše antibiotika a nasazuji doporučená + pilule na průjem.
Pozdě odpoledne pak vyrážíme do města na poslední prohlídku. Snažíme se sehnat lístky na autobus na druhý den do Arequipy, ale v terminálu SIAL už mají zavřeno.

20.7.
Zdá se, že léky konečně zabraly. Peruánci asi vědí, jak na místní potíže.
Ráno balíme a vyklízíme pokoj. Pak mě Stydlín vodí po jemu už známých trzích a mně se podaří skvěle nakoupit dárky. Máme z toho radost. Začínáme být mistři ve smlouvání. Zbývá jen nezavírací nůž pro Matěje, ale ten je jako zakletý. Zdá se, že ho Peruánci vůbec neznají!
Navečer se vracíme do hostelu, a dobalujeme prádlo, které jsme ještě dosušovali po vyprání. Naposled probíháme uličkou dlážděnou kočičímí hlavami a bereme taxíka na velký autobusový terminál. Už se stmívá a nás čeká osmihodinová cesta do Arequipy.

21.7.
V autobuse společnosti Eglese jsem si konečně troufl na trošku normální jídlo. A zdá se, že jsem z potíží venku. Takže jen zbývá dobrat antibiotika.
Do Arequipy přijíždíme až po svítání. Silnice se kroutí pouštní krajinou a my fotíme oázy zaříznuté v údolích mezi vyprahlými kopci.
Město Arequipa je druhým největším a jedním z nejbohatších peruánských měst. Má asi 750 tis. obyvatel a leží v nadmořské výšce okolo 2500 m. Její obyvatelé jsou vyhlášení patrioti, kteří rádi a stále proti něčemu protestují. Zajímají se o politiku a pokoušeli se dokonce již i o osamostatnění Arequipy!
Už cesta z terminálu na nás působí docela příjemným dojmem. Čtvrtě jižanských vilek s květinami v zahrádkách působí příjemně. Centrum (Plaza de Armas) je pak nádherně výstavné a samotné náměstí zdobí krásné veliké palmy. Překvapila nás i historická nádvoří s podloubími z bílého vápence. Většinou mají kašnu uprostřed a padne tu na vás z ničeho nic ticho a klid, které jsou v neuvěřitelném kontrastu se zmatkem a vřavou místních uliček.
Měli jsme trochu potíže najít laciné ubytování, ale nakonec jsme se za 20 S/ dočkali docela luxusního hotýlku. Jedinou nevýhodou byla okna do rušné ulice.
Nás ale nejvíc zajímal doporučovaný klášter svaté Terezy. A jeho prohlídka rozhodně stojí za to. Je to takové městečko ve městě, tvořené „zlatými uličkami“. Cely sester, každá s ložnicí, obývacím pokojíkem, černou kuchyní a schodištěm na střechu, jsou neobyčejně důmyslně zapleteny do sebe a vytvářejí malebná barevná zákoutí, uličky a nádvoříčka.
Po prohlídce jsme si sedli v kavárně na jednom z kamenných nádvoří a užívali jsme si klidu.
Dopsali jsme seznam doporučených věcí na naše další výpravy a shodli se, že Arequipa je sice krásná, ale jeden den stačí.

22.7.
Hned ráno jsme si na terminálu zamluvili jízdenky do Pisca. Prošli jsme pak ještě celou řadu dalších a podobných uliček, nafotili z mostu sopku El Misti (5822 m), která je dominantou i hrozbou města současně. Navečer jsme pak v hotelu vyzvedli batohy a s předstihem se přesunuli na terminál. Připadali jsme si jak na tržišti, protože ženské ze stánků jednotlivých autobusových společností se v jednom kuse překřikovali: „Líma, Lima, Limá..., Cuzco, Cuzcó..., Nasca, Nascá...“

23.7.
Většina autobusů do Pisca nezajíždí. To totiž leží na pobřeží, asi 5 km stranou od Panamerické dálnice. Není ale problém se za 2 S/ dostat z křižovatky až do centra města. To je ale hrozné, ostatně jako celé město. Pisco totiž postihlo v roce 2008 velké zemětřesení a město se z toho stále ještě nevzpamatovalo. Tedy, jak poznamenal Stydlín: „Vypadá to, že někteří si od té doby ještě nestihli ani zamést...“ Navíc jsou tu obludně vysoké ceny za ubytování. Okolo centra jsme narazili na ceny v rozmezí 60 – 80 S/!! Jistý Američan nám doporučil místo na periferii, kde seženeme laciné a příjemné ubytování. Dali jsme na jeho radu. Laciné ubytování (15 S/) jsme sehnali, ale příjemné rozhodně nebylo. Všude prach, špína, pod postelí neuklizené papírky od bonbonů, povlečení, které vypadalo, že už v něm někdo spal, humusácký sprcháč... Neměli jsme ale sílu hledat nic jiného, tak jsme to vzali.
Byli jsme v kraji vína a na pobřeží, takže jsme se těšili na víno a seviche. Víno nás zklamalo. Přestože jsme narazili v obchoďáku na ochutnávku a měli tak možnost otestovat celou řadu vín, jedno jak druhé byla sladká jako cumel. Nakonec jsme vybrali to nejsušší a večer jsme u něj poseděli na terase hostelu. Zato seviche byly výborné. A nejlepší v pouličním stánku. Neměl jsem k nim nejdříve důvěru, ale Stydlín mě přesvědčil. A dal si hned dvě porce! Jsou to takové zavináče z ryb a mořských plodů.
Nakoupili jsme ještě lístky na zítřejší výlet na Islas Balestas a do rezervace Paracas (po 50 S/) a pak jsme se poněkud znechucení městem vrátili po pláži do hostelu, kde jsme si na terase sami uvařili a zalili to místním vínem.

24.7.
Ráno nás měl vyzvednout autobus přímo před hostelem, ale měl takové zpoždění, že už jsme začínali mít obavy, že na nás zapomněli. V Paracasu, což je menší a výstavnější přímořské letovisko, jsme pak po řadě byrokratických procedur nastoupili do rychlého člunu se dvěma pořádnými motory. Navlékli jsme vesty a za dohledu hejn terejů, pelikánů a racků jsme se vydali na úplně klidné moře. Po cestě jsme si prohlédli gigantický znak na pobřeží ve svahu pískové duny, zvaný El Candelabro (tedy svícen), o důvodu jehož vzniku se stále vedou dohady. Snad to byl incký navigační symbol pro lodě plující do Paracasu. Kdo ví.
Pak už netrvalo dlouho a člun přijel až k útesům Islas Balestas – guanovým ostrovům. Guano je sice už dávno vytěženo a ostrovy jsou přísně chráněné (takže se na ně nesmí ani vystoupit), ale nespočetná hejna terejů a racků se stále snaží o novou nadílku tohoto ve své době velmi ceněného hnojiva. Množství ptáků zde je opravdu fascinující. Mezi nimi se vyvalovalo i pár tuleňů, a zahlédli jsme i malé hejno tučňáků. Vítr i vlny se trochu zvedly, ale náš kapitán nikam nepospíchal, takže jsme měli dostatek času na prohlížení i dokumentaci.
Po návratu a krátké přestávce nás nahnali opět do starého autobusu a s průvodcem jsme absolvovali exkurzi v pouští rezervaci Paracas. Slibované plameňáky ani hejna jiných ptáků jsme neviděli, takže asi dvouhodinová prohlídka byla zajímavá jedině díky výkladu zasvěceného průvodce. Jinak jsou to jen neskutečné a nekonečné hromady písku. Celé to zakončil oběd v místní pobřežní restauraci.
Bylo nám jasné, že další noc v místním hostelu rozhodně absolvovat nechceme, tak jsme hned po příjezdu zabalili a chytili taxíka na křižovatku na dálnici. Chtěli jsme si ještě prohlédnout Icu - hlavní město místního vinařského regionu. Vzdálíme se tím sice asi o 80 km od Limy, ale to byla maličkost. Na autobus tu ale stála ohromná fronta. Jezdily sice každou chvíli. Byly ale téměř plné, takže se do nich namáčklo vždy jen pár lidí.
Naštěstí Stydlín rychle zareagoval, když u fronty zastavil malý taxík s tím, že bere do Icy za 5 S/ (jen o sol více než autobus!). Naskákali jsme do něj a bylo po starosti. Jen cesta nebyla nijak příjemná, protože na mě stále padaly batohy, s nimiž jsme byli namačkáni na zadním sedadle.
Najít ubytování v Ice nebyl problém. Hned u náměstí, luxusně vybavený pokoj za 20 S/. S jedinou vadou – manželskou postelí. Snad to po měsíci spolu zvládnem ;-)

25.7.
Pokoj se neukázal úplně ideální. Jediným oknem ze světlíku bylo až do rána slyšet pekelný dunivý bengál z diskotéky z vedlejšího domu. Probudila mě snad 20x za noc. Stydlín spal jak mimino a ráno se divil, proč jsem ho nevzbudil a neřekl si o špunty do uší!!! Nezabili byste ho?
Ica je hezká a její centrum nejvíc ze všech měst, která jsme poznali, připomíná evropská města. Došli jsme si do kostela a pak na dortíky a kávičku do cukrárny. Paní cukrářka se mohla přetrhnout, ale kávu s mlékem si představuje tak, že nám přinesla dvě sklenice sotva vlažného mléka a k tomu sklenici se zbytkem instantního kafe! V Peru jsme si ale zvykli už na leccos, takže jsme se jen pousmáli a namíchali si ten úžasný nápoj.
Co nás ale nadchlo, bylo místní regionální muzeum. Malé, ale plné nesmírně zajímavých exponátů. Od mumií (většinou ženských, pocházejících právě z Paracasu), přes nádhernou keramiku, látky, až po indiánské zbraně. Za muzeem nás rozesmál vybetonovaný dvorek s vyhlídkou, v jehož podlaze jsou znázorněny ornamenty z planiny Nasca.
V terminálu jsme zjistili, že cesta do Limy obyčejným autobusem trvá asi 4 hodiny a několik společností jezdí za 25 S/ každou hodinu. Naplánovali jsme tedy, že si přikoupíme ještě jednu noc, vyspíme se do půl jedné a pak pojedeme nočním busem tak, abychom v Limě byli po šesté ráno.
Navečer jsme pak dlouho seděli na lavičce na Plaza de Armas a v hlavách jsme si znovu přehrávali všechny naše peruánské zážitky.
Večer se naplnilo moje nejhorší očekávání. Opět vypukla diskotéka. Špunty jsem si ale vzít nemohl, protože bych zaspal budíka! Takže jsem opět téměř nespal.

26.7.
Vstávání proto bylo téměř vysvobozením. Nandali jsme na sebe ty těžké batohy, pracně vzbudili mladého portýra, aby nás pustil na ulici, a pospíchali jsme k terminálu.
Měli jsme velkou časovou rezervu, takže to, že jsme museli kvůli poruše přelézt do jiného autobusu, ani zácpy na silnici, nás nemohly rozhodit.
Hned v terminálu v Limě nám nabízeli taxi na letiště za 50 S/. Jednak jsme věděli, že je to nesmysl a také jsme se chtěli nejprve nasnídat. Vydali jsme se tedy pěšky hledat jakýkoliv snídaňový podnik. Byla to taková malá odysea, ale nakonec jsme dostali sýrové tousty u jakéhosi Číňana. A taxi nás vzalo na letiště za 25 S/!!
Když jsme s velikou časovou rezervou vystupovali na letišti, říkali jsme si: „Tak první fáze zpáteční cesty dopadla dobře.“ A moc jsme si přáli, aby stejně dopadly i ty další. Domů jsme se fakt opravdu těšili.
Zjistili jsme ještě, že budeme mít jeden výdaj navíc – 36 USD za letištní taxu, s kterou jsme nepočítali, ale bankomatů (i když těch okrádajících) bylo všude dostatek.
Předali jsme tedy batohy, zaplatili taxu a bez problémů prošli rámy. Problém ale přeci jen nastal, protože Stydlín si neschoval orazítkovaný útržek jakéhosi imigračního formuláře, který jsme vyplňovali při příletu. Vyplnil tedy nový a na speciální přepážce č. 1 musel doplatit 5 USD. Polilo nás horko. Utratili jsme již naprosto všechny peníze, kromě 6 dolarů!!!!! Klika.
Nezbývala už ani hodina do odletu, přesunuli jsme se již k naší odletové bráně, když se ozvalo z tlampačů: „Pasajeros Martyneliska y Michalsvarc... dál jsme už nerozuměli. Šli jsme se tedy zeptat na přepážku, co se děje. Ujal se nás mladý zřízenec, zahlédl zděšení v našich očích a stále opakoval: „No problema, no problema – butano en mochila.“ Tušili jsme, že to bude problém. Požádal nás, abychom ho následovali. Naše cestovní doklady odevzdal na obávané přepážce č. 1 a labyrintem chodeb a výtahů nás kamsi odváděl. Prostory byly stále ponurejší, takže Stydlín pravil: „Teď tu dostanem nakládačku...“. Přidal se k nám další zřízenec a vystoupili jsme pod letištní halu přímo v úrovni plochy. Za chvíli se objevila ženská s vozíkem a s našimi batohy. Ve speciální místnosti jsme museli vyndat plynové kartuše (jedna byla prázdná a vezl jsem ji jako recyklovatelný suvenýr), vše nafotili, ženská batohy zas odvezla a my se vydali na cestu zpět. Napětí narůstalo před přepážkou č. 1, protože jsme očekávali poplatek za komplikace. S 1 dolarem v kapse a půl hodiny před odletem to bylo docela napínavé. Pasy a letenky jsme ale dostali zpět gratis a mohli jsme v klidu nastoupit. Zřízenec se nám ještě uctivě poklonil a popřál šťastnou cestu!
Bylo krásné počasí, takže jsme si užili pohledy na Kordiléry i na Amazonský prales. Setmělo se až nad Atlantikem.

27.7.
Těch 11,5 hodiny letu bylo hrozných. Snad ještě horší byly ale ty 4 na Madridském letišti. Už jsme se těšili, až budeme doma a odpočítávali jsme každou minutu. Konečně jsme se dočkali našeho letu a děkovali štěstěně a letištním zřízenkyním, neboť jsme byli jediní v celém letadle, kdo měl vedle sebe volné sedadlo. Takže jsem se po dlouhé době trochu vyspal. Stejně byly mraky a Alpy nebyly vůbec vidět...
Na letišti jsme měli úžasné uvítání. Štěpán a Matěj drželi transparent s našimi jmény a spolu s Janou s Majdou i s mojí Majdou s Adamem se postarali o hodně halasné přijetí...

Zpět na přehled akcí