Dolomity  2006

Martin

30.6. pátek
Na půl sedmou jsme si dali sraz. V osm předpokládáme odjezd. Podařilo se nám to dokonce o půl hodiny rychleji. S posádkou Vaškova nového dukata se setkáváme na České Sibiři. Po večeři společně vyrážíme, abychom se o půl jedné tradičně utábořili za hranicemi „na rozvodí“. Překvapuje nás téměř vyschlý pramínek a také déšť.

1.7. sobota
Vstáváme v šest a se spící posádkou odjíždíme do Pasova. Snídat se bude tak za dvě hoďky. Cestu naruší jen neschopnost Vaškových navigátorů, kteří ho pošlou po dálnici na druhou stranu. Ještě že jsou mobily... Bez potíží se dostáváme na Brener a pak už jen klesáme a klesáme. Až do Bolzána. Je pozdní odpoledne. Pozdě na to, abychom ještě někam šli, ale brzy na to, abychom zatábořili. Zachraňuje nás Pavel. Vytahuje kopii článku z jakéhosi časopisu a upozorňuje nás na výjimečné útvary v bezprostřední blízkosti Bolzána. Odhadujeme odbočku a na první pokus se trefujeme. Avie kvílí v strmém stoupání do pravého úbočí řeky Eisac. Z úzké  silničky odbočujeme na asfaltovou pěšinu. Zvedá se v šílených serpentinách se sklonem 16%. Modlím se, aby se naše třesoucí se vozidlo nepotkalo s někým, kdo pojede proti. Kopec nemá konce a my stále nevidíme žádné známky existence hledaných pyramid. Konečně zastavujeme u tabule s mapou. O kousek dál necháváme auta na travnatém parkovišti – jediném rovném plácku v širokém okolí. Dál stoupáme pěšky. Když už toho máme tak akorát, objeví se pěšinka vlevo do lesa. Po chvilce zíráme na neuvěřitelné věže podobné termitištím či Gaudího věžím na barcelonské katedrále. V podstatě každá z nich má na špici kámen, který brání dalšímu vymývání. Úžasné útvary. Vyškrábeme se na úpatí jedné skupiny, abychom se přesvědčili, že jsou z „obyčejné“ hlíny.
Vrátit se musíme stejnou cestou. Nasedáme a na jedničku se spouštíme z hrůzného kopce. U Bolzána váháme, kudy nahoru, ale po dvou objezdech kruháku se vrháme do tunelu. Počáteční obavy se po chvíli rozplynou. Jsme ve správné soutěsce. Protože je relativně pozdě a předpokládáme, že na Rosengartenu nebude moc míst k táboření, rozhlížíme se už tady. A pod tunelem nacházíme tábořiště jako z pohádky. Nadšeně se myjem v ledovém potoce, dohadujme program na zítra a brzy uléháme. 

2.7. neděle
Ráno se stejně nedokážeme vykopat rychleji než za půldruhé hodiny a tak odjíždíme až po půl osmé. Rozvážným tempem vystoupáme na Karerpass a pokračujeme téměř po rovině na Frommer Alm k lanovce. Mastňácky nakupujeme zpáteční jízdenky (za 9 €) a blaženě koukáme, jak nám pěkně nabíhají výškové metry. Jedeme všichni pohromadě a nalehko. Naším cílem je obejít Cimu Catinacio (Rosengarten Spitzi) a zároveň prozkoumat možnosti lezení na Vajoletkách. To ovšem platí s výjimkou Franty a Mirka, kteří ferratu na Santnerpass zdolávají s kletry naloženými lezením. Jejich cílem je jednoduchá normálka na Rosengarten Spitzi (2981 m). V sedle se rozdělujeme. Oni pokračují vzhůru, my klesáme k právě rekonstruované Rif. Passo Santner a dál dolů na Rif. Re Alberto. Podmínky na lezení se zdají být optimální a tak není o čem diskutovat. Zítra sem vytáhneme matroš a dva dny si tu zalezeme.
Počkáme na Evu a pomalu nepříjemně sestupujeme k Rif. Vajolet. Škoda těch metrů, které zas pomalu nabíráme cestou do Passo delle Coronelle. Konečně se spouštíme lehkou ferratou k lanovce a doufáme, že to stihne i Eva. Holky si libují, že jsme konečně po letech vymysleli na první den túru, která nás nezlikvidovala. Přesto jsem docela uondaný.
Eva sice lanovku stihla, ale Mirek přijel bez Franty. Ten se prý rozhodl svačit, tak ho tam Mirek (aby stihl lanovku) nechal!! Lanovka nakonec jezdila až do šesti, takže ani Franta nemusel jít pěšky.
Připozdilo se. Nemůžeme se rozhodnout, kde zatáboříme. Vašek se vydává na cestu za Karerpass a hledá, a hledá... Vrací se po strašné době, aby sdělil, že najeli snad 40 km, bezvýsledně. Rozhodujeme se rychle a vracíme se dolů na naše skvělé včerejší tábořiště.

3.7. pondělí
Ani dnes nedokážeme vyjet před půl osmou. Plán je jasný. Zabaleno máme na dva dny lezení. Holky si zatím přejdou ferraty na Rotwand, takže auta necháme u jezírka u chaty Jolanda. Vašek vyjíždí první, abychom ho nebrzdili. Nakonec nezabrzdí holkám ani u lanovky na Paolinahütte ani u jezírka. Nacházíme ho až pod lanovkou u Frommer Alm a musíme trošku stěhovat auta.
S naloženými bágly ani vteřinu neváháme a necháváme se vyvézt lanovkou. Klettersteig nám trvá jen půl druhé hodiny. Zpocení shazujeme batohy před chatou krále Alberta I a pozorujeme horolezecký cvrkot na Vajoletkách.
Je nádherně a tak trošku lenošíme. Něco sníme, ale každý už se těší až bude ve stěně. Po poledni dohodnuté dvojky Vašek s Láďou, Franta s Mirkem a Radek se mnou třídí matroš a oblékají se do sedáků. Vyrážíme k levé z věží – Torre Delago na jednu z údajně nejkrásnějších a nejexponovanějších klasických alpských cest – levou hranu Spigolo Delago.
S Radkem jdeme první. Chvíli čekáme až slaní nejistá anglicky mluvící dvojka od prvního štandu a pak si už nerušeně užíváme moc pěkné lezení.
Všichni bez problémů dosahujeme vrcholu. Z každého je cítit nadšení. I když se nám nakonec zdála cesta jednodušší, než jsme odhadovali zespodu, je opravdu krásná a byl to skvělý zážitek. Posíláme vítězné SMSky.
V cestě není problém s jištěním, štandy jsou perfektně vynýtované a totéž platí i o slanění.
Sjeli jsme dolů a s Radkem jsme se ještě jen tak, nalehko podívali ke štandu první opravdu obtížné délky cesty.... na pravé x. Jedná se asi o nejobtížnější klasickou cestu z této strany Vajoletek s obtížností 6+. Jsem přesvědčen, že nejobtížnější místa nejsem schopen vyvést a varuji Radka, že to bude opravdu jen na něm. On je ale natěšený na pořádné lezení a všemi silami se snaží rozehnat mé pochybnosti.
Váháme ještě, které je to správné místo, kde se od štandu traverzuje ke spáře, ale je nám jasné, že víc už toho teď nevykoukáme.
Je rozhodnuto. Radek mě definitivně přemluvil. Jestli se do zítra nezkazí počasí, jdeme do toho.
Před chatou potkávám starého známého – Standu Emingra, se kterým jsem se viděl naposled na Ťan Šanu před 17 lety!! Je tu s mnoha oddíláky a patří k němu i ti, které jsme fotili na vrcholu Torre Stabeler z vrcholu Torre Delago!
Večer vaříme před chatou, ale nebe se zatahuje. Nakonec začíná krápat. Na chvíli si dáchneme na měkkých postýlkách a pak jdeme na džbáneček červeného. U vínka se dohodneme, že zítra jde s námi do stěny i Mirek.
U protějšího stolu se vesele baví HO Bořeň a teplický oddíl. Plná chalupa Čechů.
Nás ale přechází legrace. Za oknem se žení čerti...

4.7. úterý
Probouzíme se do krásného rána. Nikam se neženeme. Pomalu vaříme čaj a čekáme, až sluníčko povyleze výš a opře se do stěny, aby vysušilo vodu ze včerejší bouře.
Naše nedočkavost je ale silnější. Oblékáme se do sedáků a vyrážíme. Následují nás Franta s Láďou, kteří se chystají na jednodušší cestu v prostřední Torre Stabeler.
Za chvíli jsme pod stěnou. Přezouváme se a první délku překonáváme bez jištění. Odtud jdu já. Dobře vím, že je to nejjednodušší délka – „jen“ 5, ale na ty těžší si netroufám a chci mít taky nějaké zásluhy!
Odhaduji směr šikmého traverzu ke spáře. Provazuji první slušné hodiny a po dvou krocích vidím první skobu. Za chvilku jsem u ní a mám klid. Vůbec to není jednoduché a tak se i trochu vybojím, maličko si zafuním a zanedlouho jsem u štandu. Ta délka rozhodně není jednoduchá a musím přiznat, že mě zahřálo, když jsem viděl, jak funí i mí spolulezci.
Jinak mi byla pěkná zima. Stěna byla stále ve stínu a všichni jsme klepali kosu.
Čeká nás nejtěžší délka s místem 6+ a Radek jde do toho. Opatrně přelézá největší převis hned nad štandem a pomalu cvaká jednu skobu za druhou. Je jich tam aspoň 8. Netrvá dlouho a má další štand. Jdu do toho. Převis zvládám docela dobře. Lezení je ale stále poměrně (tedy aspoň ne mne) těžké. Není kde si odpočinout a začínají mi docházet síly. Asi 15 m pod štandem, v mírně převislé stěně si sedám do skoby. A pak ještě jednou. Nacházím krásné chyty a vydávám se na dolez ke štandu. Jenže – tu odsedávačku mi asi nikdo jiný neodepne, že! Tak si Torre Winkler poslechla spršku nepublikovatelných nadávek. Už ale vím jak na to a za chvíli stojím u Radka. Mirek leze podstatně lépe. Je vidět, že má letos něco nalezeno. Ani dlouho nečeká a vydává se do další, tentokrát šestkové, délky. Zvládá ji s přehledem.
Tentokrát na mě zbude poslední místo. Tahle délka se mi líbí. Levá „na žábu“stále ve spáře. Takové, která drží, ale nedře. Cítím se dobře a lezení si užívám. Do stěny už leze i sluníčko a nás čeká poslední délka – 5+. Cítím, že mi ubývají síly a netroufám si na ni. Radek to bere na sebe a nemá větší problémy. To já s batohem toho mám v převisu plné zuby. I tak jsem zanedlouho na vrcholu. Dokázali jsme to!
Máme všichni skvělý pocit. Těžko můžu posuzovat, jak to cítili ostatní. Pro Radka to nebyl životní výkon, pro Mirka a pro mne ale jistě ano.
Užíváme si vrcholu a nechce se nám dolů. Koukáme dolů k chatě, odkud nás z terasy celou dobu sleduje Vašek.
Při hledání slanění vidím Standu, jak se svým druhem dolézají poslední délku ........cesty.
Po prvním slanění traverzujeme kolem věže a dostáváme se na balkon, z kterého sledujeme Frantu s Láďou na štandu před poslední délkou. S obavami jsme z naší cesty sledovali, jak oba zápolí se svou cestou.
Vracíme se k chatě a uvědomuji si, jak bylo naivní, když jsme si představovali, že bychom dnes stihli ještě jednu cestu.
Něco málo pojíme a sledujeme, jak oba naši zbylí slaňují. Počkáme do jejich návratu, ale pak se vydáváme napřed na zpáteční cestu.
Jdeme každý sám a stejně ve třech. Jsem rád, že opadla Radkova nedůvěra vůči Mirkovi. Mirek si své místo vybojoval ve stěně...
Nad lanovkou na sebe čekáme. U jezera vidíme avii a vybíráme nejlepší cestu, kudy k ní po loukách sestoupíme. Netrvá dlouho a jsme dole. Chladíme si nohy v jezírku a necháváme si je oždibovat desítkami pulců. To musí být dobrota!!!
Dlouho čekáme na posledního (jak jinak) Frantu. Nakonec se dovalil s nadávkami na Mirka, který mu údajně neřekl, že dolů k jezírku se musí jít po louce DOLŮ!!!
Kdyby věděl, kolikrát se ho Mirek zastával při našich uštěpačných poznámkách!
Dnes už nikam nejedeme. Nevypadá, že  by měl někdo touhu nás vyhánět, tak zapijeme naše úspěchy tady.

5.7. středa
Nikam se moc neženeme a v klidu po snídani vyjíždíme směr passo Sella. Po cestě ještě Bobr shání blembák, ale s tou jeho hlavou nemá šanci.
Když to už avii nejde ani na dvojku, rozpomínám se na stoupání do sedla. Chudinka, má toho dost. A jak jsme ji teď pohonili v kopcích, kouří víc než bývá zvykem.
Po poledni jsme v sedle. V krámku ofotíme pár stránek horolezeckého průvodce a vydáváme se na prohlídku věží Selly. Plánujeme zbytek týdne.
Po prohlídce jsme zavrhli cestu bratří Messnerů na třetí věž a dohadujeme se nakonec takto: Zítra vyjedeme Vaškovým fiatem na passo Pordoi. Část se vydá těžkým klettersteigem a ostatní lanovkou na Pic Boe. Odtud všichni sejdeme na Rif Pissina na nocleh. V pátek sestoupíme feratou na severní straně Selly do sedla a sejdeme k avii.
Sjíždíme kousek pod sedlo na parkoviště v ve svahu přímo u silnice. Nad námi se tyčí mohutná kolmá stěna Selly. Pozorujeme několik dvojic blížících se k obrovské rampě. Konstatujeme, že jim to jde docela pomalu a naše obavy podtrhují zlověstná mračna, kterými se rychle zatahuje celá obloha. Krupobití, ve které se změnila vydatná bouřka řádně promasírovalo všechna auta kolem nás. V rachotu krup velkých i jako třešně se dohadujeme, co asi dělají ti nahoře. Krup je tolik, že ve chvíli, kdy bouře trochu utichá vybíhá ven Týna s lopatkou a během několika vteřin nabírá za silnice plný škopíček – báječné chlazení piva!
Asi po hodině bouře ustává a za chvíli přicházejí první promáčení lezci. Údajně je tam nahoře ještě někdo, do koho uhodil blesk!!!
Asi za hodinu přicházejí další (všechno Češi). „To jsi ty, s tím bleskem?“, ptáme se jednoho, který jde nějak nakřivo. „No jo“, povídá on. A trošku se rozpovídá. Není prý pravda, že by se držel ocelového lana. Naopak, chtěl se od něho dostat co nejdál a mačkal se do malého výklenku. Pak měl pocit, že vedle něho vybouchl granát a jen sledoval svoji pravou ruku, která se stále dokola ohýbala a zas narovnávala v lokti, jako by ji ovládal někdo jiný. Teď už je to prý lepší. Už to jenom brní! Nabídli jsme mu panáka, ale odmítl. Prý bude řídit...
Se svou partnerkou se převlékli a ujeli.
Z mokré stěny se nakonec dostala i poslední dvojka, která docela dlouho zápasila v údajně těžké cestě. Oddechli jsme si za ně a už v klidu pozorovali stometrové vodopády, které najednou vznikly ve stěně Selly.

6.7. čtvrtek
Ráno odjíždíme všichni Vaškovým autem na passo Pordoi. Holky se nechávají zlákat lanovkou a tak v mužské části zůstává nakonec jen Týna. Auto necháváme až u působivého památníku obětem první války.
Stoupáme stání pod stěnu s údajně těžkou ferratou. Průvodce nelhal, ale cesta je to hezká a není „zamořená“ spoustou žebříků či umělých stupů. Dokonce i Radkovi se líbila.
Setkáváme se na vrcholu Pic Boe. Holky spokojené, že jsou na třítisícovce, my jsme si užili na ferratě. Jen nechápeme smysl obrovské konstrukce („bilboardu“) na vrcholu.
Nebe se zatáhlo, funí a je docela chladno a ta rádi sestupujeme k chatě Rif. Boe. Ani tady není o moc lépe a tak po kratičké svačině pokračujeme dál na Rif. Pissina. Volíme levou cestu s kouskem lan a přes vrcholové plato se dostáváme k sestupu k chatě. Přemluvili jsme i Evu s Danou a jdeme všichni.
Než dojdou k chatě poslední, začíná zas pršet.
Večer nám Radek vypráví, že se mu už mnohokrát stalo, že se mu vyplnily jeho sny. A na dnešek se mu prý zdálo, že někdo ukradl z lyského zámku hvězdárnu! Takovou tu kopuli! A pak viděl někoho, jak ji táhl lesem na vozíku...
Copak v Lysé byla někdy hvězdárna?, divíme se a moc jeho sen nechápeme.
Je ale pravda, že mně se nikdy nezdá téměř nic a už vůbec nic se nesplnilo, ale dnes se mi zdálo, že mi při jednom ‘srandazávodě‘ horských kol to kolo ukradli!

7.7. pátek
Po ránu nám Vašek povídá, že jsme ho tak vybláznili, že se mu zdálo, že mu ukradli jeho nové Ducato. A vůbec si není jist, že by aspoň zamkl řadicí páku!
To Radek měl jiný podivný sen. Do své cvičné stěny šrouboval další chyty, když mu jeden vypadl a z té díry vytékala zvláštní rosolovitá kapalina. A vůbec to nešlo zastavit!
To už naše důvtipnější kamarádky začaly tušit možnou souvislost s pokročilým stupněm Radčina těhotenství, ale raděj neříkaly nic. Vždyť ještě zbývají tři  neděle! Jen Radek si stále lámal hlavu.
Rozdělili jsme se. Eva, Dana a Alena sestoupí údolím, aby se vyhnuly ferratě, ostatní jdeme směr passo Sella. Za hodinu a půl jsme na nejvyšším bodě – na vrcholu .......
Radek povídá: „Teď si zapnu mobila a tuším, že tam něco bude“. Mobil píp a Radek ztuh. Známe dobře jeho srandičky a tak mu nikdo nevěnuje žádnou mimořádnou pozornost. Když se ale i Týna přesvědčila na vlastí oči, věří všichni: RADKA ZAČÍNÁ RODIT!!!
Jsou na cestě z chalupy domů.
Radek je jak na trní. Slézáme dlouhou a náročnou ferratu a myslíme na Radku. Je mi jasné, že ze zítřejšího lezení nic nebude.
Pak se až do večera střídají zprávy o tom, že zas tak rychlé to nebude a nebo že to bude naopak rychlejší než lze předpokládat.
S nervózním Radkem stopem vyjíždíme v rekordním čase na passo Pordoi. Fiat je na svém místě. Ne už tak naše avie, když jsme se k ní vrátili. Opět nezafungovala naše domluva, ale naštěstí je nehledáme dlouho.  Sjedeme jen pár kilometrů dolů k jedinému místu, kde se dá zatábořit a kde je také voda na mytí. Opět začíná pršet. Myjeme se pod mostem a v napjaté atmosféře plné očekávání pomalu začíná večerní pitka. Z SMSek je jasné, že Radek bude otcem dětí už dnes. Vyhlašujeme tipovací soutěž, kdy to bude. Zpíváme, ale stále tomu něco chybí. Radek vybírá písně jako Zkouším se prokopat ven. Až před desátou se avie rozhoupe hromovým rykem. Pak už věci nabraly rychlý spád a před půlnocí, když se Radek ohýbal přes balvan před avií se už pomalu chystáme do hajan.

8.7. sobota
Balíme. Radek pospíchá domů a tak pod cvičnou stěnou nafotíme sviště a chystáme se k rychlému odjezdu. Naposled vyjedeme na passo Sella a spoštíme se do Val Gardeny. Avie jede jak z praku. Jsme domluveni se, že ve Vipitenu ještě nakoupíme nějaké dárky. Tam už se ale avii nechce. Z ničeho nic odmítá jet. Vypadá to na známý problém s naftou. Profouknout potrubí zvládáme v rekordním čase. Jenže naše vozidlo ujede jen pár set metrů a zastavuje se v úvozu před vrcholkem stoupání. Hned jsou tam policisté a řídí dopravu. Jsou velmi milí a ochotní. Provizorně napumpuju naftu a odjíždíme pár set metrů na autobusovou zastávku. Znovu rozebíráme potrubí a znovu přijíždí policie přesně ve chvíli kdy vylévám skleničku do trávy. To jim kupodivu vůbec nevadí a jen znovu nabízejí pomoc s odtažením a opravou. Opět odmítáme a zanedlouho odjíždíme. Snad to už bude dobré. Ve Vipitenu však marně hledáme Vaškovo auto. Máme už pocit, že se s nimi nelze domluvit vůbec na ničem. Pro zlepšení nálady avie opět vypoví službu přímo u výběrčího na placeném parkovišti, kam jsme se jeli při hledání Vaška jen otočit. Nakonec zastavujeme na konci Vipitena u pumpy s tím, že musíme hledat závadu jinde. Je jasné, že to někde přisává vzduch. Vyměníme podávací čerpadlo abychom tam nakonec to původní (nové) zase vrátili. Vše odvzdušníme, povolíme, dotáhneme – a uvidíme.
Když konečně vyjedeme, potkáme Vaška jak nám jede naproti...
Na Brener vyjedeme ještě s jednou nucenou zastávkou. Je už skoro půl druhé. Nakonec se dohadujeme, že Radka vezme Vašek, ať je včas doma. Zamáváme jim a naše záchranné vozidlo mizí. My ujedeme pár metrů a motor opět chcípá. Navíc začaly blinkry blikat jako o závod a startér reaguje až tak na páté otočení klíčkem!!! Přemýšlíme s Mirkem, které spoje a hadice jsme ještě neprohlédli a uděláme to. A ono to jede!!!
Tedy zatím. Leje a já mám strach zastavit na rovině. Na startér se nedá spolehnout. Navíc zjišťuji, že nějak podivně svítí některé kontrolky a nejdou některé „budíky“. A s tím souvisí i to, že mi tlumená světla svítí jako bludičky. V pojistkách to není. Rychle se šeří a s tímhle se jet dál jet nedá a kloudně opravovat taky ne. Asi 60 km před Passovem tedy odbočuju do kopců vlevo a nacházíme místo v lese. Obětavý Mirek ještě auto zvedá heverem, abychom spali na rovině.

9.7. neděle
Vstávám brzy a téměř okamžitě zjišťuji, že ten binec v elektrice natropila záhadně prasklá žárovka. Nakonec to tedy bylo poslední spravování a po obědě ve Volyni přijíždíme bez dalších problémů domů.

Zpět na přehled akcí