Karnské a Julské Alpy  2005

Martin

1.7. pátek 
I letos se nám podařilo uvést naší stařičkou avii do provozuschopného stavu (má dokonce vyvařené přední podběhy, nové blatníčky a masku) a přes mé velké zdržení v práci nakonec vyrážíme jen s malým zpožděním nedlouho po sedmé hodině.
Cesta za občasného deště probíhala bez událostí, které by si zasloužily zapsat. Jen na hranicích ve Strážném nás opět trošku obtěžovali se starou historkou, že naše avie je vlastně ukradenou starou škodovkou (kdy už se ti celníci naučí rozlišovat barvu SPZ!). Poměrně včas jsme se ale na našem oblíbeném plácku „na rozvodí“ uložili ke spánku.

2.7. sobota
Do uplakaného rána se nám moc vstávat nechtělo. V klidu posnídáme a vyjíždíme až po deváté hodině. Přes Passau a Branau přijíždíme k Salcburku. Tentokrát na první pokus kupujeme GO-box s kreditem 80 € pro Vaškovu avii a dál frčíme po dálnici směr Villach. Už před prvním tunelem stojíme nekonečné minuty v dlouhé frontě. To se ještě několikrát opakuje až k semaforům před Tauernským tunelem. Ten jde platit pomocí GO boxu a kupodivu (jak zjišťujeme později) nás stál jen asi 12 € (tedy o 2 € víc než osobní auto).
U Renwegu sjíždíme z dálnice a dál jedeme stále z kopce po normální silničce podél dravého potoka Lieser. Máme drobný problém s avií. Netěsní chladič. I když je dírka nahoře u hrdla, musíme často kontrolovat vodu, protože se v kopcích poměrně rychle vypařuje.
Před Spittalem odbočujeme na západ a pak už se, po přehoupnutí Gailberg Sattel, škrábeme do sedla Plöckenpaß. Před nehorším stoupáním, hned nad parkovištěm u malého hřbitůvku objevujeme odbočku k Untere Valentin Alm. Ta po dvou stech metrech překračuje hezký potok. Ideální místo k táboření. Navíc začátek naší cesty. Jsme necelých 1100 m.n.m.
Je pozdní odpoledne. Počasí rozhodně není krásné, ale neprší. David objevuje na kameni klíčky od auta a všetečná Týna zjišťuje, že že na ni mrká opodál stojící krásná audinka. Po chvíli přibíhá z lesa sportující mladík. Trošku se podiví, že nenachází klíčky svého vozu, ale vše se řeší s oboustranným pobavením.
Zítra chceme brzy vyrazit. Balí batohy, upravují mačky a vůbec panuje natěšená příprava. Chystají se všichni.

3.7. neděle
Vstáváme ve tři čtvrtě na šest. Stejně nedokážeme odejít před čtvrt na osm. Je krásně.
Odcházím poslední a všímám si, že Vaškova avie má otevřenou větračku. Přidávám do kroku a volám na poslední: „Tu větračku máte schválně?“. Dlouho čekám na odpověď. Nic. Shazuji batoh a běžím z kopce. V avii je docela puch. Stejně je ale lepší ji po návratu vyvětrat než sušit, říkám si a zavírám střešní okénko. Rychle dobíhám k batohu a slyším shora: „Je to dobře, máš to nechat otevřený!!!“. Skvělé. Sbíhám tedy dolů a otvírám okénko. Za chvilku jsem zas u batohu a konečně začínám stoupat. Shora se ale ozývá dusot!? „Kam se řítíš?“, ptám se Ládi? No jdu zavřít to okýnko...
Veselý začátek.
Zanedlouho vycházíme z lesa a začíná naše plahočení ve spalujícím slunci. Je krásně, nebe bez mráčku a z nás se na nekonečném výstupu leje jako vždycky první den v horách. Batohy máme nabalené na dvoudenní túru včetně maček a cepínů (jak radí Klettersteig atlas). V sedle jsme o půl dvanácté. Ilona, Dan a Pavel se trošku zdrželi, Eva, Lenka a Věra jsou v nedohlednu. Po obědě se oblékáme do sedáků a zdoláváme malý skalnatý vrcholek, přes který vede cesta na suťovisko pod stěnou.
Pod stěnou čekáme dlouho na holky. Začátek klettersteigu je opravdu těžký. Holky si ho vyzkoušejí a nakonec se (správně) rozhodují, že to je na ně moc. Zbylo nás 9.
Předpoklad, že pouze začátek cesty je těžký, aby včas roztřídil vrcholuchtivé nadšence se ukazuje jako mylný. Cesta je vedena stále opravdu těžkým terénem, stále je to velmi tahavé za ruce a prakticky chybějí místa na odpočinek. Celé to končí vlastně až v půli stěny, za knížkou, pod druhým sněhovým polem. Pak už je to „jen“ středně těžký nebo lehký terén. Na vrcholu Hohe Warte (2780 m) jsme ve tři.
Jíme a užíváme si dobytého vrcholu.
Odcházíme normální sestupovou cestou na jižní italskou stranu. Jakýsi Ital nás ujišťuje, že sedáky už nebudou potřeba. Přesto se mi v poměrně prudkém svahu málem podaří následovat do údolí veliký kámen, který se mi vykulil pod nohou. Lekl jsem se nejen já...
Pak už jen sestupujeme do chaty Rifugio Marinelli 2120 m (http://www.rifugiomarinelli.too.it/).
Na terase seděly tři skupiny lidí. Podle nálepek na plastových lahvích i podle rozjetých vařičů na stolech – jasní Češi. Tuto noc nebyl na chatě nikdo jiný než naši krajané!!
Rif. Marinelli je vyčinčaná nová chata. Všechno ve dřevě, vzorně čisté, noc za 17 € (AV polovičku). Jen voda chybí, takže za sprchu chtějí 6 €. To jsme se raději opláchli studenou u umyvadla. Lahvové pivo tu mají podstatně teplejší.
Po večeři jsme si dali džbánek červeného (rozhodně lepšího než místní pivo) a znavení hned usnuli.
Ten den jsme nastoupali 1820 m, sestoupili 800 m a na cestě jsme byli díky dopoledním čekáním téměř 11 hodin. Naše typická túra na rozhýbání...

4.7. pondělí
Vstáváme v šest a na terase (stejně jako všichni ostatní) vaříme z vlastních zásob. Včerejší slunce je pryč. Sychravá mlha nám brání ve výhledu na okolní kopce. Od kluků u vedlejšího stolu si půjčujeme Klettersteig atlas a kontrolujeme náš plán. Chceme opět vystoupit na hřeben a jít po něm až na konec. Do sedla Plöckenpaß pak chceme sestoupit údajně těžkým klettersteigem a následně zajištěnou cestou ve štole. Sousedi chtějí sejít na sedlo po pěšině a klettersteig si dát odspodu.
Po téměř nechozené pěšině přicházíme pod stěnu. Ferrata je ale jednoduchá i když ne nezajímavá. Všude jsou stále zbytky po válečném blbnutí. Stále znovu nás děsí představy, jak to tu muselo vypadat těch několik zim...
Pár set metrů před sestupem hřebenovou ferratou potkáváme „naše známé“. Mají vykulené oči: „To vážně chcete jít dolů?!!!“, „Je to výrazně těžší než včera na Hohe Warte!!“, „No a nemáte ani brzdy?!!“ atd. Zkrátka plašili. I když se jim podařilo docela vyděsit některé naše členy, sestup včetně několika převislých úseků zvládli všichni bez nejmenších problémů. Těžké to ale je. V dolní části je cesta přes velkou ukloněnou plotnu „usnadněná“ několika tenkými kramlemi. Docela zábavné jsou jejich rozestupy mnohdy hodně přes jeden metr.
Konec sestupu 183 m dlouhou štolou s převýšením 110 m byl už jen takovým závěrečným bonbónkem. Po cestě je mnoho oken, takže není nezbytná čelovka. Rozhodně ne pro každého. Co je ale nezbytné, je přilba, protože kamení shozené v horní části letí slizkou chodbou jako tobogánem a šance, že se mu někdo v té tmě vyhne není zrovna vysoká. Cesta podzemím rozhodně působí delší než uváděných 183 m.
Na Plöckenpaßu jsme toho měli docela dost. Sestup nejprve po střeše galerie a dál po silnici nám ale netrval dlouho. Přesto jsme byli na cestě opět 11 hodin.
Ten den jsme nastoupali 930 m a sestoupili 1910 m.

5.7. úterý
Celu noc lilo. Před dvířky avie se udělal rybník. Stejně jsou všichni utahaní, tak si užíváme pohodu. Zlatá avie. Po poledni odrážíme směr Julské Alpy. Přesněji zpět do údolí a pak přes Hermagor na Tarvisio a pak přes Valbrunu údolím stále vzhůru. Po cestě kupujeme vteřinové lepidlo, kterým následně úspěšně opravujeme náš chladič!!
Před mostem, který překračuje široké suťoviskové řečiště jsme našli ideální místo. Rovný plácek ve výšce rovných 1000 m, přímo u korýtka s tekoucí vodou. Rodina Čechů na vedlejším parkovišti už nevydržela čekání v oktávce a v pláštěnkách vyrážejí do deště.
My pokračujeme v líném popíjení. Z ničeho nic se nebe protrhne a nám se otevře nádherný pohled na okolní majestátné štíty Montaše, Više a dalších kopců. Všechno je zalité zlatem zapadajícího slunce. Skvělý pohled.
Zítra jdem určitě zas nahoru. A opět na dva dny.

6.7. středa
Celou noc je jasno. Hvězdy září – jako na horách.
I ráno je nádherné. Opět balíme i mačky a cepíny a vyrážíme až před osmou.
Volíme cestu nejkratší a nejstrmější. Je to pěkná soumařina. Po desáté ale stojíme ve výšce 1578 m u bivaku Stuparich. Je to naprosto luxusní bivak s 15(!) lůžky. Dvě oddělené místnosti, turecká kadibouda, voda asi 20 minut do kopce po A.G. cestě severní stěnou Montaše (vydatná studánka je vpravo, označená velkým červeným A v kroužku na skále nad pramenem).
Tady naše osvědčená devítka zanechává Lenku s Evou a vystupujeme podél suťoviska vzhůru. Kousek nad pramenem se cesta stáčí na západ a traverzuje svah k úpatí stěny. V poledne nastupujeme do ferraty ve výšce 2050m. Je hezká. Není tak obtížná, vedená přirozenou cestou a není zajištěná po celé délce. Výstup je ale opět poměrně dlouhý. Během výstupu překračujeme několik malých sněhových polí, ale jen na jedno z nich vyndaváme cepíny. Mačky zůstaly opět v batozích (takže byly nakonec dobré jen na to, aby mi v batohu propíchly plechovku kozlíka, mrchy). Než dosáhneme hřebenu, začnou se nám objevovat kozy. Zprvu docela plaché, ale postupně potkáváme stále klidnější a později u bivaku nám lezou pomalu do „kuchyně“.
Bivak Suringar leží ve výšce 2430 m, přilepený na skalní hraně pod malým převisem jako orlí hnízdo. Rozhodně kolem něho není místo na nějaké skotačení. Vodu je nejlépe doplnit po cestě, když se stezka za hřebenem zhoupne do úžlabí se sněhoým polem. Bivak není vidět do poslední chvíle a než jsme ho po dosažení hřebene našli, ušli jsme ještě kus cesty. Nikam jsme nepospíchali a i když jsme po cestě na travnaté stráni poměrně dlouho obědvali, výstup stěnou nám trval 4 hodiny.
Tam nás také dohnal poněkud udělaný Ital. Šel celou dobu za námi a docela nás vyděsila představa, že s námi bude jako 10. sdílet noc v maličkém čtyřmístném bivaku. Pravil ale, že jde až na Rif. Brazza a že je to po normální cestě jen hodina. To asi přehnal, ale vystrašil nás svým výrokem: „Achtung! Morgen regnen!“. Jestli to znamenalo zítra nebo ráno jsme se nedozvěděli. Trošku nám to zamotalo hlavu, protože za deště jsme si sestup stěnou nedovedli moc představit. Jistě, jde sestoupit na chalupu, ta je ale ve výšce 1660 m na opačné straně hřebene než máme avie a znamenalo by to pak ještě dlouhý pochod a výstup do sedla Forcella Lavinal dell’Orso (2138 m) a opět dlouhý sestup k avii. Navíc si Vašek stěžoval na bolesti v kyčli. Náš smělý plán na přechod Montaše i celého dlouhého hřebene do sedla Lavinal dell’Orso se pomalu rozplýval.
Zatím ale počasí nemělo vadu a tak jsme vařili, kochali se nádhernými výhledy a plánovali, kdo s kým stráví dnešní noc na společném loži.
Ve čtvrt na sedm jsme měli ještě jednu návštěvu. Dva nebozí (i když nabušení) mladí chalani se domnívali, že se vyspí v „našem“ bivaku. Zlatými barvami jsme jim vykreslili bivak Stuparich a nakonec je přesvědčili, aby do něho ještě večer sestoupili. Vzhledem k tomu, že půjdou okolo pramene, nám nechali i spoustu vody. Uf, zlatí hoši ti Moravané.
Okolo deváté jsme již byli v pelíškách. Já s Ilonou a Týna s Davídkem jsme byli v pohodě. Vašek s Pavlem, to snad ještě šlo, ale Pepa s Honzou se prý moc nevyspali. O Láďovi na podlaze ani nemluvě.
Nakonec jsme nastoupali 1600 m. Klesání nebylo mnoho. Výškoměr ukázal jen 165 m. Celé nám to v pohodovém tempu trvalo asi 8 hodin.

7.7. čtvrtek
Vstáváme před půl šestou. Nic zatím nenasvědčuje radikální změně počasí i když ze severovýchodu(!) se přes hřeben valí mraky jako kaše z pohádkového hrnce.
Rozhodnutí je jasné. Dáváme přednost hřebeni. Tomu podřizujeme vše, tedy i vrchol Montaše, který je jen 300 m nad námi. I tak to bude ukrutně dlouhá túra (dle moudré knihy má délka cesty do sedla přes 8 km!!!). Poslední místo, kde můžeme uhnout a sestoupit normální cestou je Forc del Palone. Myslím, že když tam budem do 10:00, bude to dobré.
Postupujeme po vrstevnici a marně hledáme odbočku k vrcholu (podle „našeho“ Itala je kousek před dosažením výrazného hřebene, za nímž se objeví markantní věž). Sestoupíme až na 2200 m na Forca del Disteis a pak zase stoupáme až k další odbočce na vrchol. Na chvíli zahlédneme i pověstný 80 m lanový žebřík. Forca del Palone je kousek před námi již ve čtvrt na deset. Cesta se ale jestě klikatí a potvrzuje se i tvrzení, že sestup do sedla je nejobtížnějším úsekem cesty (i když to není nic mimořádného). V sedle fouká a je pěkná zima. I když rozhodně není krásně, na déšť to zatím nevypadá, všichni jsou v pohodě a tak se rozhodujeme pokračovat.Vystupujeme po krátkých lanových žebřících a pěkně nám mrznou ruce.
Jinak je ale cesta velmi pěkná. Jen mraky nám po většinu dne brání ve výhledu především na protější Kanin.
Po půl jedné obědváme na Foronon del Buinz (2531 m). Pak už cesta klesá až do sedla ve kterém začíná ostrý hřeben zakončený vrcholem Punta Plagnis (2411 m). Tady jsme dlouho zblízka pozorovali stádo více než 30 kozorohů. Úžasná podívaná. Hřeben, který se celý traverzuje jsme pak obcházeli kolem dokola dobré dvě hodiny.
Už při sestupu do sedla Lavinal dell’Orso na nás volaly dvě postavičky: „Jste to vy?“. Naši Moraváci!! Bivak našli v pořádku, dole byli už před devátou, jen pro vodu se museli vracet. Dnes potkali naše holky, tak už měli promasírované bubínky a o každém z nás zevrubné informace.
Sestup ze sedla připomíná sestup kamenolomem a v našem počtu to byla věc krajně nepříjemná. Ještě že jsme se tudy nedrásali vzhůru.
U bivaku Mazzeni (1630 m) jsme se všichni sešli. Je to „klasický“ 9místný bivak. Dopili jsme poslední pálenku, poděkovali si za krásnou túru a mazali dolů. Nebe se již hodně kabonilo a spadlo i pár kapek.
Ilona, i když mazala neobyčejně rychle, byla přeci jen nejpomalejší. Nakonec bylo docela škoda takového úprku, protože po cestě jsou nádherné výhledy na vysokánské vodopády i kaskádu „hrnců“ v potoce. Na odbočce 611 k bivaku Stuparich už nám lilo jako z konve a než jsme doběhli k avii, byli jsme řádně promočení.
Ten den to byl docela nápor. 810 m stoupání, 2210 m sestupu a 12 hodin na cestě!
Večer dorazili i Blažkovi, kteří se těšili na nějakou túru s námi a zajeli si při návratu ze Švýcar.

8.7. pátek
Chčije a chčije. Mám trošku výčitky vůči Blažkům, ale co se dá dělat. Dešti neporučím. Před polednem vymýšlím náhradní program. Popojedem směrem k domovu do Werfenu. Většina z nás dosud neviděla místní vyhlášenou ledovou jeskyni (a kdo ano, rád si prohlédne neméně vyhlášený hrad) a kdyby náhodou bylo trošku slušně, můžeme si vyběhnout na Raucheck.
Sděluji svůj plán Vaškovi s tím, že tam v klidu dojedem a večer popaříme, neboť oba Blažkovi mají s sebou nástroje! Plán je přijat a po poledni odjíždíme.
Po malém nedorozumění táboříme přímo nahoře na parkovišti u lanovky, schováni pod příkrým svahem. Kopec nahoru je strašný. Místy až 21% (!!!) stoupání. Avie kvílí, ale zvládnou to. Přijíždějí i Blažkovi, kteří se po cestě kochali krásami rakouského venkova.
Po večeři jsme to u Vendy v avii řádně rozjeli. Mladí hoši se rozparádili až se auto kymácelo... Nakonec z toho byl povedený večer.

9.7. sobota
Ráno vybíhají sousedé na první lanovku. My jsme v pohodě. Pavel s Evou odcházejí na hrad, Lenka se válí v autě a ostatní odcházíme na lanovku. Jeskyně Eisriesenwelt je zajímavá (ostatně jde údajně o největší ledovou jeskyni na světě – vyčerpávající informace najdete na http://www.eisriesenwelt.at/) a pro mnohé (mám na mysli „ty ostatní“) i docela fyzicky náročná. Při prohlídce se našlapou stovky schodů nahoru a pak zase dolů, což mnohým paničkám dělá docela problémy. Mně dělal problémy smrad z karbidových lampiček, jimiž byli vybaveni někteří vyvolení (včetně mě) a pak taky německy zpívající průvodce. Nenapadlo nás počkat si na dalšího mluvícího anglicky...
Vylezli jsme z jeskyně a zjistil jsem, že o nejvyšší vrchol Tennengebirge stojí pouze Blažkovi, David a já. Co se dá dělat. Aspoň bude uvařeno.
Výstup není vůbec náročný i když je na něm spousta lan. Není ale nezajímavý a nahoře je typický výhled na Tennengebirge. Pohled na podivně mrtvou a nehostinnou náhorní planinu jsme měli umocněný nevlídným počasím. Těžké mraky se válely jen kousek nad námi, všude ležela nesouvislá vrstvička čerstvého mokrého sněhu, zkrátka Země Mordor, jak to nazval Pet.
Po cestě jsme narazili na několik hlubokých děr z části zaplněných sněhem i bizarních skalních mostů. V jednu jsme dosáhli vrcholu 2430 m a konečně viděli pravé kamzíky. Zajímavý zážitek rozhodně neodpovídal Vaškovu poněkud subjektivnímu a velmi negativnímu hodnocení.
Ve čtyři jsme byli u avie.
Najedli jsme se, dole u potoka umyli a v klidu okolo desáté dojeli na naše oblíbené místo „na rozvodí“ u Strážného. Velkou část cesty pršelo.

10.7. neděle
Nikam nespěcháme. Stavujeme se na oběd ve Stodole za Miličínem a několika opravdu silnými průtržemi se bez problémů vracíme dom.

hovgh

Zpět na přehled akcí