Dolomity  2004

Martin

2.7. pátek
Odjíždíme těsně po 18. hodině známou trasou: Mnichovice, Benešov, Tábor. Ve 23:00 jsme v Dolním Dvořišti. Už se zdá, že českou celnicí projedeme bez problémů, když za námi vybíhá rozvášněný celník a nutí nás odstavit avii stranou. Pozdě mi dochází, že jsem měl pod okýnkem vypnout motor... Celník krouží kolem naší "babičky", ale marně hledá důvod nás nepustit dál. Po překvapujícím zjištění, že musíme (stejně jako každý náklaďák v ČR) na technickou každý rok, a že ta naše není starší než 1 měsíc, kapituluje. To jeho rakouský kolega o kousek dál se tak rychle vzdát nechtěl. S baterkou hned dvakrát prohlížel naše přepravky s jídlem, a když už nevěděl kudy kam vytáhl trumf těžkého kalibru: "A co lékárnička a trojúhelník?!". Těžko říct, jestli ho víc dostala naše obří lékárnička v dětském kufříku s koníčky a kravičkami nebo trojúhelníky dokonce dva, umístěné však pod sedačkou pod hrozivou haldou drátů, hadic a všelijakých náhradních dílů. Jisté však je, že se z avie vypotácel tak, že si málem ve dveřích utrhl bouchačku z pásku.
Uf, první problém máme za sebou. Druhý rychle následuje. Zjišťujeme změnu ve zpoplatnění karavanů těžších než 3,5t na rakouských dálnicích. Již nestačí známka. Je nutné koupit tzv. GO-Box - krabičku, která při průjezdu kontrolními místy automaticky odečítá nakoupený kredit (0,131€ + 20%DPH za 1km). Zjišťujeme, že mezi hranicemi a dálnicí (natož před půlnocí) GO-Box sehnat nelze. Zajíždíme tedy na starou silnici z Lince do Budějovic a táboříme u odpočívadla na turistické cestě, která kopíruje původní koněspřežku z Bujanova do Lince.

3.7. sobota
Vstáváme v 7 hod., odjíždíme směr Linz. Začíná naše anabáze za GO-Boxem. Po mnoha marných zastávkách u benzínových pump, jejichž obsluha vůbec netušila co po nich chceme(!!) a zavřených informačních center (!!) nám pomáhají ochotné úřednice v cestovní kanceláři v centru Lince. Obtelefonují pumpy a poradí tu nejbližší. Pak už je hračkou vysolit 105€ a v 11:00 (!!! - díky Vám, naši milí sousedé!) konečně vjet na dálnici. Mezitím jsme ještě stačili vyměnit kousek zpuchřelé naftové hadičky. Venda zatím upaluje ve svém Doblu směr Brenner a nestačí se divit, jak to, že nás nemůže dohnat. Vyměníme si několik SMSek, dotáhneme matice zadního kola a konečně v 16:30 se scházíme na Brenneru. Tam se dozvídáme, že Alena v noci, když jela k Vaškovi, zlikvidovala auto a jednoho pořádného kance. Naštěstí vyvázla jen s pořádnou modřinou, která ji nemohla odradit od cesty s námi.
Zbytek cesty jsme absolvovali v podstatě společně a za dvě hodinky našli místo na táboření pod zbytky kasáren ex Landro Hohlenstein pod Monte Piana.

4.7. neděle
V poklidu vstáváme, snídáme a připravujeme batohy na dvoudenní túru na Antelao (3264 m). Máme dobré zprávy o letošních extrémních sněhových podmínkách, takže po sbalení lan, přileb, cepínů a maček mají naše batohy úctyhodné rozměry i váhu. Kromě toho jsme vybaveni i veselým německým textem popisu cesty, jehož (velmi) volný a dle našich zkušeností lehce upravený překlad nabízím:

Příjezd ze severu přes Brenner okolo Toblachu a dál přes Cortinu d'Ampezzo do San Vito di Cadore. U kostela vlevo na východ na příjezdovou komunikaci k P u dolní stanice sedačkové lanovky na Rifugio Scotter.

1. Den
z horní stanice sedačkové lanovky (1580m) pěšinou na severozápad kosodřevinou, později neprostupným lesem, k Rifugio San Marco na 1823m (0:40).

2. Den
z chaty horskou cestou (Alta Via Dolomiti) na jihovýchod. Dlouho jde po rovině, konečně se v několika strmých zákrutech zvedá k Forcella Piccola na 2120m (1:15). V sedle vpravo stezkou přes velkou suťovou kotlinu. Jděte na jih až pod skalní pilíř. Obloukem pod skalní lavici vpravo na úpatí strmé skály pod la Bala (poslední výšvih severního hřebene). Nyní dále přes částečně deskovité a strmé police a stěnou vzhůru na hřeben (1:35). Tam za malým zářezem začne rozsáhlý, vesměs středně strmý systém ploten. Nejlepší cesta vede nejprve přes suťové pole vzhůru až ke krátké ostré hraně vytvářející zúžení (I) které vás zavede na počátek mohutných strmých ploten. Hned zpočátku úzký průstup (II), pak vzhůru přes nejprve štěrkem pokrytou, dál nahoře hladkou a většími drážkami rozbrázděnou řadou ploten. Konečně dosáhnete rozsáhlého stupně, který překonáte rýhou u předního pravého zlomu. Nad tím stoupejte dále vlevo k ostré hraně na úroveň Bivacco Piero Cosi (3111m). Nad ním dále po hřebeni, pak přes strmý komín (II+), přímo na další ostrou hranu. Markantní vrcholová věž se objeví na západní straně. Začne strmou hladkou skalní lavicí, po skalních výstupcích následuje strmý komín (II, ocelové lano). Po posledních exponovaných policích dosáhnete vrcholu (1:50).
Sestup: 1:50 do k zářezu na la Bala, 1:05 do Forcella Piccola, 0:50 k horní stanici lanovky. 

Z Forcella Piccola až k vrcholu vede cesta vesměs po severních svazích. V případě rizika na hladkých plotnách je nejlepší chodit s mačkami, což vám ale pro délku a strmost terénu nedoporučujeme. 
Jestliže bylo dříve předností, že se jednalo o firnovou a ledovcovou túru, je dnes tento na nejvyšší míru kamenitý výlet poměrně únavný. Jen opravdu zkušený horský turista zde ještě může hovořit o požitku. Dostatečnou motivací pro všechny ostatní musí být to, že má Antelao vrchol pěkného tvaru a k tomu je druhým nejvyšším vrcholem Dolomit. Skutečně mohutný strmý systém ploten není pro svou nevšednost možné popisovat. Je nutno jej vidět - a přelézt. 
Při sestupu není nikde příležitost ke sjezdu sutí, na to je suť všeobecně v tenké vrstvě. 
Skalní obtížnost dosahuje v jednom místě až II+ obecné alpské klasifikace. 
Vedle samotné Rifugio San Marco, položené na krásné ostruze, se nalézá ještě pěkná dřevěná besídka. 
Vhodná na přespání je také bližší Rifugio Galassi na východní straně Forcella Piccola.

Zajíždíme do San Vito di Cadore a parkujeme na plácku proti vile Erica. V poledne odcházíme. Volíme strmý výstup na Rifugio San Marco a nocleh na Rifugio Galassi. Aspoň to budeme mít zítra blíž. Hned na začátku ztrácíme značku v lese. Brzy jsme zpět na stezce, která stoupá vražedně přímo po spádnici. Je horko a tak jsme na Rif. San Marco totálně splavení. Pod sedlem Forcella Piccola okolo čtvrté potkáváme velikou skupinu Italů. Mnozí (zvlášť mnohé) jsou docela vyčerpaní. Snažím se z nich vytáhnout, jaké jsou nahoře podmínky. Potvrzují jen to, co už víme: spousty sněhu, po poledni hodně těžký a lepivý. Nejtěžší místa jsou nad bivakem. Nutné je plné zimní vybavení.
Ve 3/4 na 5 jsme na Rif. Galassi. Veliká kamenná příjemně vybavená chata s noclehem (stejně jako na San Marco) za 16 € resp. za polovičku pro členy alpských spolků.
Po veselé partičce poněkud bizarního petanque, při níž se Vendovi podařilo porazit mistra ČR Láďu (!!!!), jsme se najedli a ještě za soumraku zalehli.

5.7. pondělí
Budíme se ve čtvrt na šest. Jen Věra s Evou zůstávají ležet. Zážitek z výstupu si prý nechají ujít. Je krásně. Snažíme se Láďovým čajem aspoň trošku obarvit vodu z připravených termosek, která snad byla horká večer, když šel chatař spát. Za hodinku jsme vypraveni a stoupáme do sedla Forcella Piccola. O půl sedmé se blížíme nad sedlem k prvnímu sněhu. Celá kotlina je mohutně vysněžená, takže nazouváme mačky a vytahujme cepíny. Dana se necítí a rozhoduje se dál nepokračovat. Vašek má starost o eléva Láďu a celé jejich družstvo se navazuje. V 8:00 jsme pod stěnou la Bala. Výstup stěnou je v pohodě, plotny nad "malým zářezem" jsou holé a suché. Vysněžený je krátký hřebínek, který třímetrovým výšvihem ("úzký průstup II") ústí na veliké plotny. Ty jsou s výjimkou úzkého proužku u západní hrany pokryté mohutnou vrstvou sněhu. V mačkách žádný problém. Přesto se i my raděj navazujeme a stoupáme poměrně pomalu. Předchází nás Čech v rozšmajdaných pohorkách s jednou hůlkou!!! Všichni si myslíme své a snažíme zahnat myšlenky jak by vypadalo jeho jediné uklouznutí v partiích nad námi. Výrazný stupeň překonáváme až o půl jedenácté. U bivaku Piero Cosi jíme a Ilona s Majdou se rozhodují zůstat a počkat dokud se nevrátíme z vrcholu. Z Vendova družstva zůstává u bivaku Bobr s Alenou, takže jsme zas čtyři. Našimi stopami stoupá skupina Moraváků. V poledne opouštíme odpadlíky a za hodinu jsme na vrcholu. Chvíli tam pobudeme a ve dvě jsme zpět. Počasí se začíná kazit. Hodinu nám trvá sestup vysněženými plotnami. Zabalíme mačky, lano a cepíny a sestup jde výrazně rychleji. Pod la Bala je ale vidět, že Iloně to jde nějak ztuha. Má pořádnou krizi. Pod sněhem jíme, ale Iloně to moc nepomůže. Padají první kapky. Alena, které Bobr naložil lano si bere ještě Iloniny mačky, já si přibaluji zbytek věcí, které něco váží. V sedle Forcella Piccola jsme po páté. Navrhuji, že seběhnu k avii a přivezu ji na parkoviště pod lanovkou. Láďa se ochotně přidává. Rychle se dáme na cestu. Náš pochod se stále zrychluje, až se postupně mění ve velmi svižný běh. S naší rychlostí roste i hustota deště. Úplně se zatáhlo a nad vrcholy hřmí. Ve 3/4 na 6 dobíháme k lanovce. Pomohlo by nám, kdyby nás vzala dolů. Bude-li to do 5€, jedem. 4,5€ a jezdí do šesti - sláva, jedem!! Jenže ouha! Z boudičky vylézá vlekař a oznamuje, že v bouřce se nejezdí. Zklamání zaháníme ještě rychlejším během. Za první zatáčkou to otáčíme na sjezdovku. Běh s plným batohem po sjezdovce je smrtelný. Láďa už asi lituje, že je tu se mnou. Každou chvíli zastavuje a s rukama na kolenou funí jako lokomotiva. Lanovku zvládáme za 14 minut, ale dolů je ještě daleko. Běžíme dál. Déšť se mění v nekompromisní lijavec. Máme toho až až a na 10 minut se schováváme pod malou stříšku. Jakmile déšť trošku poleví, běžíme dál a utěšujeme se, že když už jsme mezi prvními domky, nemůže to být daleko. K avii dobíháme naprosto promočení. Holky, které se vrátily přes Rif. San Marco, už jsou uvnitř a s kamennou tváří oznamují, že nějaký hajzl vykradl Vaškovi Doblo. Zalepily mu rozbité okýnko, ostatní necháváme jak je, já startuji a jedeme zpět nahoru. Jsme tam dřív než promočený zbytek výpravy.
Na parkovišti je pusto prázdno, tak se postupně myjeme u korýtka a vaříme. Holky váhají, ale nakonec musí Vaškovi zkazit jeho dobrou náladu. Je po dešti. Vracíme se k fiatu a zjišťujeme škody: poničené zámky, rozbité okno, Aleně chybí občanka, řidičák a platební karta. Do zavazadlového prostoru za mřížkou se naštěstí nedostali. S Ilonou jdeme do hotelu zavolat policii. Ochotná majitelka hotelu je ale nedokáže přemluvit. Prý nemá službu nikdo anglicky mluvící a ať přijedeme na stanici zítra ráno. Odjíždíme tedy dolů za Peáio a už za tmy nacházíme za zatáčkou u mostku klidné místo.

6.7. úterý
Poklidné vstávání. Svítí sluníčko a věstí pěkné vedro. S Vaškem, Ilonou a Alenou odjíždíme za četníky. Zjišťujeme, že noční služba se o nás nezmínila. Čekáme tedy na někoho s kým se domluvíme. Téměř po hodině se dočkáme. Pak jsou ale velmi ochotní a vše proběhne v pohodě. Poradí nám i kde najdeme nejbližší servis. Zastavujeme se tedy na "tábořišti", vykládáme Alenu a jedeme ještě do servisu. Přestože se jedná o velké prodejní a servisní středisko Fiatu, okno by museli objednat. Jeho výměna by stejně vyšla podstatně dráž než u nás a proto se Vašek rozhoduje nechat okno přelepené igelitem. Při odchodu bude stavět auto těsně k avii, aby se k oknu nikdo nedostal. Vracíme se po poledni. Den je pryč. Aspoň že se holkám podařilo na sluníčku usušit vlhké věci.
Po obědě vyrážíme na vyhlédnutou silničku z Calalzo di Cadore, která se zařezává hluboko do hor. Při výjezdu z obce nás zarazí cedule s přeškrtnutým karavanem a stanem. Jinak je ale celá oblast označena jako "Pic nic area". Váháme, jestli máme Italy dráždit. Začíná pršet. Vyčkáváme na parkovišti na odbočce k Rizzios. Po předchozím průzkumu fiatkem se nakonec odhodláme a vyjíždíme silničkou vzhůru. Míjíme nainstalované stolečky v příjemných zákoutích, jedno dokonce i se zastřešeným grilem včetně připraveného dříví! Všude relativní čisto. Oceňujeme Taliány. Vyjíždíme až na konec asfaltky na velké parkoviště na Fli. Praciadelan. Na parkovišti je jediné opuštěné auto, opodál svítí jediná žárovka na zavřeném baru Alla Pineta. Avii uklízíme pod veliký smrk v dolním koutě parkoviště, vymýšlíme historku, že jsme chtěli ještě večer na chatu, ale déšť nám to překazil, a doufáme, že nám to projde.
Dál vzhůru pokračuje již jen šotolinová 5km dlouhá cesta na Cap. degli Alpini. Tudy do večera projelo ještě několik aut, ale nikdo si nás nevšímal.
V noci s přestávkami stále prší.

7.7. středa
Po páté vytahuji Vaška ze stanu. Počasí vypadá všelijak. Chvilku váháme, ale nakonec usoudíme, že se stejně nadá vymyslet nic lepšího, než že se zabalíme, vyrazíme a když bude zle, vrátíme se zpět... S Vaškem, Láďou a Pavlem se balíme na dva dny s přespáním v bivaku. Holky bez výjimky odmítají plahočení s těžkým batohem a vybírají si kratší túru. Společný máme výstup na Riffugio Chiggiato. Mačky a cepíny necháváme dole. Jdeme přeci po normálním klettersteigu!
O půl osmé vycházíme. O půl desáté již stojí první z nás o 800m výš na Rif. Chiggiato. Ostatní přicházejí během 1/4 hodinky. Máme propocená trička, ale šlape nám to dobře. Tekutiny s chutí doplňujeme jedním tuplovaným pivkem. Jen mladá chatařka nás trošku vyděsí. V žádném případě se prý nemáme bez zimního vybavení pouštět na cestu k bivaku Tiziano. Všude jsou hromady sněhu a cesta je VELMI nebezpečná! Nakonec jsme jí sdělili, že se na to dojdeme podívat a když bude hrozit nebezpečí, má nás tu večer na nocleh.
S Vaškem si uvědomujeme, že teď je to na nás. Aniž bychom řekli slovo, uvědomujeme si, že pokud budou těžkosti, může nás to pěkně zdržet a hrozí reálné nebezpečí odpolední bouřky. Dlouho se nezdržujeme, loučíme se s poněkud znejistělými holkami a nasazujeme svižné tempo vzhůru směrem Forcella Jau de la Tana. Výstup již není tak strmý a opět se zvedá až v několika kouscích klettersteigu přímo pod sedlem. Cesta je vedená velmi pěkně a i přes určité napětí z očekávání nepříjemného překvapení jsme si ji náramně užívali. Byli jsme nuceni přejít pár vysněžených žlebů a obejít po skále jedno malé poměrně strmé sněhové pole, ale skutečně nebezpečné místo jsme nepotkali. Bylo nám ale jasné, že vystupujeme z jižní strany a to nejhorší nás může čekat za hřebenem. Když jsme pak po 13. hodině vystoupili do sedla, které není o mnoho výš než 2500m, uvítal nás pohled na ohromný kotel vysněžený jak na konci března. Přesto jsme si oddechli. Svah byl natolik příznivý, že nebude problém kdekoliv sestoupit dolů. Přes sedlo se stále valily studené mraky, takže jsme se dlouho nezdržovali, každý pro jistotu popadl jedem pěkný "brzdící" kámen a vydali jsme se na klouzavý sestup. Za necelou hodinku jsme měli sníh za sebou a poprvé zahlédli bivak Tiziano, umístěný na malém pahorku spolu se zavřenou zděnou chatou. Čekal nás ale ještě nečekaně dlouhý sestup labyrintem proláklin v typicky zvětralém vápenci porostlém kobercem alpinek v polštářích horské trávy.
Přesto jsme ale u prázdného bivaku stáli nečekaně brzy. S ulehčením jsme odhodili batohy. Láďa se ochotně vydal s kanystrem do jeskyně v protějším svahu pro vodu. Vypukla pohoda. Nemohli jsme se nabažit pohledů na panorama Gruppo del Cristallo, Dürrenstein, Grupo di Cadini, Tre Cime, Paternkofel, Zwölferkofel, Elferkofel... Rychle plynoucí potrhané mraky nám nám nabízely velkolepou a stále se měnící podívanou. Vaříme, fotíme, jíme, spíme, zase vaříme, zase fotíme...
Bivak Tiziano (2246m) je komfortně vybavený. Má 9 pohodlných lůžek vybavených po dvou teplých dekách. Našli jsme tu dostatek svíček, pytel bujónů, kartuš plynu i něco zanechaného jídla. Uvědomili jsme si, že místo karimatek se spacáky by se nám víc hodily mačky s cepíny.
Usínáme brzy.

Jak jsme se dozvěděli později, holky pod vedením Bobra si udělali hezký výlet, zdramatizovaný poněkud blouděním, sestupem cestou necestou, stopováním a Bobrem.

8.7. čtvrtek
Budíček je jako obyčejně v 5. Nikomu to nevadí. Naspáno máme dost. Obloha i nižší teplota slibuje slušné počasí. Nikam nespěcháme. Dnes nás nečeká veliké převýšení, spíš sestup a cesta nebude dlouhá. Odcházíme po půl sedmé. Nejprve trošku obcházíme výrazný hřeben, ale brzy se šplháme přímo vzhůru na Cima Schiavina (2782m). Rádi se zdržíme pozorováním stáda kozorohů. Fascinováni sledujeme kapitální kusy s ohromujícími rohy. V 8 stojíme nahoře a fotíme úžasné panorama. Sestup k bivaku Mussati se zdá být jednoduchý. Přesto se před námi objevuje vysněžená dolina se strmým sněhem v horních partiích. Sníh se ale brzy uklání do ideálního sklonu a tak rychle kloužeme stovky metrů dolů. Po deváté jsme u bivaku (2111m) a svačíme. Bivak je obdobou bivaku Tiziano. Ukazuje se, že pár metrů dnes přeci jen nastoupáme. Potvrzuje to hned strmý výstup na Forc. d. Mescol (2424m), po němž se opět spouštíme pod 2200m v Meduce di dentro. Před výstupem na Croda Rotta (2500m) se nám pod sněhem na chvíli ztrácí značka. Poprvé si poradíme rychle. Druhé hledání nás ale vyhání zpět nahoru strání a zdrží nás nejméně půl hodiny. Do této chvíle velmi dobře značená cesta se tu nepochopitelně ztrácí. Nakonec nacházíme nenápadné značení vlevo na úpatí skalního pilíře a stoupáme přes poslední hřeben. Cesta je tu vedena velmi strmými sutěmi a rozlámanou skálou - a pro nás i sněhy. O půl druhé sestupujeme trošku s obavami k úzké štěrbině Forc. Vanedel (2372m). Obědváme. Když sjedeme po několika lanech přímo do sedla, nechce se nám ani věřit, že tudy by mohla vést cesta značená v mapě. Padají první kapky a my civíme do strmé úzké štěrbiny. Pravá stěna pevná, v levé se všechno hýbe. Je tvořena kamením všech velikostí slepeným mazlavým jílem. Každá plošinka dna štěrbiny je pokryta spadanými šutry, které se při sebemenším dotyku dávají do pohybu a padají do hlubiny s ohromujícím rachotem. Vytahujeme mapu abychom si potvrdili, že pro nás skutečně není jiná cesta zpět. Nedá se nic dělat, jiné řešení pro dnešní návrat není. Vašek navrhuje, abychom šli těsně za sebou, aby se případně stržené kamení nestihlo při pádu příliš rozjet. Nesouhlasím. Jdu do toho, ale s podmínkou, že dokud nebudu v bezpečném úkrytu, nikdo do štěrbiny nevkročí. Zažívám minutky hrůzy. Snažím se spěchat, ale současně skopat dolů co největší množství volného kamení. Modlím se, aby dusot největších balvanů neuvolnil něco nade mnou. Říkám si, že letos tudy snad ještě nemohl nikdo projít. S ulehčením se nad sněhovým polem schovávám za skalní břicho a volám "Dalšííí".
Všichni zvládnou sestup s přehledem i když dole trneme při každé další spršce kamení a když vše utichne s obavou se ujišťujeme:"Jsi v pořádku?" Naštěstí se shora vždy dočkáme stejné odpovědi: "Jóóó!"
Fuj!
Stále ale nemáme vyhráno. Štěrbina se rozšiřuje jen málo, vše je ve stínu a sníh je tu poměrně tvrdý. A pěkně strmý. Na paty to není. Bereme tedy kameny a pomalu a trpělivě vykopáváme jeden stup za druhým. S ulehčením nacházím místečko ke krátkému odpočinku. Je to fuška. Až do této chvíle jsem si říkal, že je škoda, že s námi nešly holky. Nyní přemýšlím, jak bychom je dostali dolů. Svah ale začíná nabírat příznivější sklon a nám se opět začíná vracet dobrá nálada. Napětí a obavy střídá krásné uvolnění, že všechno dobře dopadlo. Opatrný sestup nám nakonec trval dvě hodiny.
Z dalšího sestupu stojí za zmínku krásné místo ve výšce cca 1600m, kde pod výrazným stupněm přechází sotva znatelná stezka potok z levého břehu na pravý. Veliký převis s ohništěm zde vytváří romantické místečko. Hned vedle barví do oranžova malý potůček barevné vodopádky. Nad tím vším se vypíná bizarní, tak 25m vysoká slepencová věž. Provrtaná řadou jeskyněk a děr působí jako z pohádky plné skřítků.
Pak už rychle spěcháme vlhkou džunglí k Cap. degli Alpini (1395m). Teprve zde potkáváme po dvou dnech první lidi! I zde ale tvoří veškeré hosty posádka jednoho terénního auta. Přesto nás postarší majitelka nechá pořádně čekat. Ještě že leje. Ani kalné pivo nestojí za nic. V avii si dáme lepší.
Rychlou chůzí překonáme posledních 5km a 350m klesání a docela uondaní si rádi necháme naservírovat vynikající večeři. Všeobecně se shodujeme na tom, že jsme dnešní den trošku podcenili.

9.7. pátek
Nikam nespěcháme. Povedly se nám dvě skvělé túry a i kdyby nebylo nic dalšího, můžeme říct, že zájezd se vydařil. Přesto plánujeme nějaký společný výstup. Ne příliš náročný, aby se líbil i holkám. Musíme tedy vyjet co nejvýš. První pokus o výjezd na Rif. Marmarole z Lozzo di Cadore ztroskotal na strachu ženské části posádky avie. Trošku je vyděsil kopec v němž avie na jedničku vydávala v uzoučkých uličkách mezi starobylými baráčky takové zvuky, že se zdálo, že se musí na místě rozskočit. U posledního domku jsme se tedy otočili a opět na jedničku buráceli za všeobecného zájmu starousedlíků zpět.
Rychle vybíráme náhradní program. Objíždíme Gruppo delle Marmarole a vyjíždíme na Misurinu. Cílem naší procházky je Gruppo di Cadini. Teprve v jednu se necháváme lanovkou vyvézt na Rif. Col de Varda. Po 117 jsme pak přešli dvě sedla k Rif. Fonda Savio a po 115 sešli zpět dolů na silnici. Po cestě jsme se museli na vlastní oči přesvědčit, co že znamenají ty modré značky - asi tak 1/2 hod. od lanovky je tu spousta pěkného cvičného lezení. I na této cestě byla spousta sněhu. Oblast je ale velmi frekventovaná a tak byly všude vyšlapané hluboké stopy. Vládla všeobecná spokojenost a pohoda. Musím složit poklonu naší nejstarší účastnici Věře, která (přestože podle jejích slov byla poprvé ve vysokých horách) skákala po zajištěných cestách jako kamzík a náramně si to užívala.
Po sestupu popojíždíme jen kousek na naše známé tábořiště pod Monte Piana. Tentokrát máme i společníky. Dva mladé německé (a velmi slušné) motorkáře.

10.7. sobota
Ráno v klidu snídáme připravujeme se na cestu. Dohadujeme se, že na Brenneru se ještě sejdeme. Vašek vyjíždí první. Je však takový provoz, že ho máme v koloně stále na dohled. Když pak zastavuje u pumpy, ujíždím mu a na Brenneru jsem nakonec o pár vteřin dřív!! Leje jako z konve.
Ani další cesta nepřinesla žádné obtíže. V Německu raděj opouštím nudnou dálnici a mířím na Passau a Strážný. Krátké odstavení avie na hranicích tentokrát způsobuje jen omyl celníků s SPZkou. Za soumraku pak zastavujeme na večeři v oblíbené hospodě ve Volyni.
Na nocleh zajíždíme k potoku u Doubravic.

11.7. neděle
Spíme dlouho. Nikdo nikam nepospíchá. Avie jede výborně. Jen asi aby se připomněla, že to nebylo samo sebou, vypovídá službu tak kilometr před cílem, už za cedulí Lysé. Není to nic vážného. Stačí jen napumpovat naftu a v jednu jsme doma! :-)

Zpět na přehled akcí