Fagaraš 2003

Martin

pátek 27.6.
Odjezd je stanoven nekompromisně již na čtvrtou. Odjíždíme nekompromisně o půl páté. Hned po sjezdu z hradecké dálnice mě donutí zastavit silný zápach nafty. Uvolnilo se víčko hrnečku na přepadu do nádrže. Za chvilku máme zalepeno (Eviným lakem na nehty!!!) a zadrátováno a pokračujeme v cestě. Bez nehod a komplikací se dostáváme o půlnoci na maďarské hranice. Tam ale nastává problém s dálniční známkou. Rozumět není a cedule jsou jaksi nejednoznačné. Není patrné, zda se máme řídit typem vozidla, nebo hmotností. Nakonec vítězí to, že dražší známku nemají. Usínáme na nedalekém parkovišti.

sobota 28.6.
Vyrážíme v šest. Zanedlouho Vašek spravuje táhlo plynu. Dohadujeme se, že v osm počkáme u snídaně na příhodném parkovišti. Přijíždějí s třičtvrtěhodinovým zpožděním, neopraveným autem a zprávou, že platili 90€ pokutu + doplatek za špatnou dálniční známku. Pro jistotu si tu správnou kupujeme rovnou bez pokuty. Pokračujeme po A5. Je soukromá a ještě dvakrát platíme mýto.
V poledním horku hodinu pomalu popojíždíme na rumunské hranici. Dálnice jsou za námi a nás otravují Rumuni nabízející své dřevěné výrobky. Odehnat se dají jen velmi nesnadno. Měníme Lei v kurzu 36 000,-Lei za 1€. Rázem jsou z nás milionáři. Překvapuje nás poměrně kvalitní silnice z Aradu do Sibiu. Báli jsme se těch 250km, ale je to hlavní tah na Bucureşti, tak si ho asi hledí.
Navečer je zřejmé, že to pod Fagaraš nestíháme a tak plánujeme nocleh někde před Sibiu. Zajíždíme k řece na krátkou a velmi příjemnou koupačku. Začíná se stmívat a hledáme místo na spaní. Teprv teď nám dochází rumunský hodinový posun.
Zastavujeme u přízemní nonstop restaurace v polích a zajíždíme na nejodlehlejší konec štěrkového parkoviště. Majitel si nás ale nastaví přesně před vchod. Asi proto, abychom pak celou noc lépe slyšeli vyřvávající repráky s úděsnými rumunskými pop-častuškami. Ještě se ráno divil, že mu nejsme ochotni zaplatit nic za parkování...

neděle 29.6.
Vašek mizí v dáli a my začínáme marnou stíhačku. V Sibiu nás ženou po podivné objížďce. Asi jedu blbě. Vracíme se tedy kousek, přesvědčujeme se, že původní cesta byla ta pravá a kodrcáme se dírami a výmoly sídlištěm na periferii města. Vaška dojíždíme asi 12 km za městem.
Karel se ujímá vedení a navádí nás do jakéhosi sedla - lepšího výchozího místa, než je tradiční Turnu Roşu. Cesta se protahuje, jedeme stále dolů po pravém břehu řeky Olt. Konečně zahlédneme pěší lávku a u ní dost místa na odstavení obou avií. Vašek vyhazuje levý blinkr a brzdí. Činím totéž a v tu chvíli nás za zvuku kvílejících gum míjí postarší kadet. Neomylně trefuje Vaška za předním kolem, odráží se na parkovišťátko a letí k hlubokému srázu. Tuhne nám krev v žilách. Klára ječí. Zastavil se snad dva metry před hranou srázu. Vylezl postarší chlápek, ženu s malou holčičkou poslal pryč a rozčileně rozhazoval rukama. Přestože škoda na Vaškově avii byla minimální a vina Rumuna neoddiskutovatelná, dožadoval se policie. Museli jsme absolvovat dvouhodinovou anabázi s velmi korektním policistou, kterého se ten pitomec snažil přesvědčit, že za nic nemůže, aby mu někdo zaplatil pomuchlaný pravý bok jeho auta. Když neuspěl ani po nadýchání, sepsali jsme protokol a vrátili se do Turnu Roşu.
Na odbočce jsme zaváhali před cedulí zákazu vjezdu a další zákazu nad dvě tuny. Když jsme ale viděli čilý ruch, vydali jsme se tam taky. Před mostem jsme pochopili. Traverza ve výšce 2,65m omezovala 2t!?! Před ní několik autobusků a policista. Mávám na něho: "Můžeme projet?" A on vesele gestikuluje ve smyslu: "Když se vejdete, tak prosím!". Milánek ukazuje a já se pomaličku sunu pod traverzu. Hrajeme o centimetry. "Je to dobrý", volá Milan a já maličko přidám. Ozvou se podivné zvuky. Traverza poskočí, zavírá zapomenuté střešní okénko a klouže vzadu po ohrádce. Policajt se lekl tak, že mu spadla čepice. Jsme ale na mostě. Traverza na druhé straně je asi o nějaký centimetr vyšší. Už to jde bez problémů. Vaškovi také.
V Turnu Roşu zjištujeme příčinu nezvyklého ruchu. Sjeli se zde lidé ze 14 vesnic na oslavu absolventů místní umělecké školy. Rádi se zamícháme mezi slavící Rumuny a snažíme se doptat, zda by nebylo možné uschovat aspoň jednu avii někam pod zámek. Všichni včetně policistů nás přesvědčují, že když ji postavíme vedle policejní stanice, můžeme být bez obav. Nezbývá než jim věřit a doufat.
Trápí nás časová ztráta. Co nejrychleji se balíme a o půl jedné vyrážíme.
Cesta značená červeným křížem vede nejprve 5 km kamenitou cestou údolím podél potoka. Než dojdeme k "monastýru" míjí nás každou chvíli prášící auto. Již po třech kilometrech nekonečně dlouho čekám na Majdu s Týnou a Radkou. Majda si stihla udělat pěkné puchýře (!!!) a holky jí oštřovali. Po dalším kilometru docházíme nešťastného Láďu, kterému všichni jeho "soudruzi" utekli. Co má jsou neuvěřitelné puchýře, co nemá je náplast a přezouvá se do sandálů! Ošetřili jsme toho nebožáka a donutil jsem ho nazout si zpět pohory. Strmé stoupání, které následovalo, by bývalo stejně nešlo absolvovat v sandálkách. Radka taky lepí paty.
Všichni čekali v sedle pod Chica Lacului. Jsme na hlavním hřebeni ve výšce přibližně 1600m. Dál už výstup není tak strmý a tak se docela v pohodě (většina) dostáváme na Chica Fedeleşului (1820 m). Poprvé se setkáváme s vychrtlými ovčáckými psy. Podle mapy hledáme tábořiště s vodou a rozhodujeme se pro Saua Apa Cumpanita. Poslední dvě malá stoupání a končíme ve výšce 1807 m v širokém travnatém sedle. Místní studánka nám ale připravila zklamání. Téměř vyschlá, rozšlapaná od ovcí, s nevábnou vodou. Netroufneme si odsud brát vodu na pití a tak se vydávám s Klárou zpět do sedla pod Vf. Tataru. Zdejší studánka je o poznání lepší. Plníme lahve a za 3 h jsme zpátky. Vaříme ostošest, takže nakonec jdu pro vodu ještě jednou s Týnou. Holky jsou docela v pohodě.
Máme legraci z toho, jak se nás pět namačká do stanu pro čtyři (Týna tvrdí, že pro tři!!). Nakonec to takový problém nebyl. Horší byl velmi silný vítr. Celou noc nás budil frkot stanu a obavy, zda při poryvech vydrží kolíky.
Než usneme, náš stan se otřásá výbuchy smíchu.

pondělí 30.6.
Sotva vítr trochu ustal, byl čas vstávat. Byla docela zima. Z východní stráně na nás hnal bača veliké stádo ovcí. Jeho psi se místo ovcí zajímali o naši snídani. Nebyli ale nijak drzí natož nebezpeční.
Stále stoupáme až do Saua Surului (2110 m). Teď už se před námi vypíná mohutný Budislavu (2371 m). Hřebenovka vede jen pár metrů pod jeho vrcholem. Láďa stále připomíná jeho nové a nové výškové rekordy. Začínáme mít hlad a rychle sestupujeme k jezeru Avrig.
Krásné místo. Sněhové pole zasahuje až do jezera. Průzračná voda. Jen kdyby nebyly všude ty hory odpadků. Je zde několik kamenných ohrádek - smetišť řádně zaplněných a přesto se konzervy povalují všude okolo, pod kameny i na dně jezera. A nejen konzervy, ale i rozbité lahve. Hrůza. Začínáme pociťovat nedostatek vody a tak je Láďa vyslán na průzkum úbočí kotle, po němž jsme sestupovali k jezeru. Brzy nachází vpravo vydatný potůček.
Zvedáme se a úbočím pomalu stoupáme do sedla pod Ciorteou. Míjíme pomníček slovenské turistky. Opět čekáme na mé dcerušky a Radku. Škrábeme se na vrchol Scary a je vidět, že holky už toho mají dost. Ukazuju jim hřeben před námi a souhlasí, že už nás toho nečeká tak moc.
Na vrcholu Serboty už Týna prohlašuje, že dál nemůže. Je pět hodin. Dochází k diskusi co dál. Cesta pokračuje skalnatým hřebenem na Negoiu. Pravděpodobnost nalezení rovného místa s vodou pro 4 stany na hřebeni je nulová..Pod námi sotva 200m je vyhlášené, údajně nejkrásnější tábořiště celého Fagaraše se spoustou vody. Od něho nám na zítra zbývá cesta maximálně na 7 hodin. Zdá se mi, že není co řešit, ale Jirka nechce ztrácet výšku, Vašek je podobného názoru. Karel dokonce navrhuje dojít až na Caltun (3 hodiny a přes Negoiu!). Sestup k tábořišti má jedno jediné mínus. Vyhneme se zajímavému skalnatému hřebeni.
Vše rázně řeší Týna, která hodí batoh na záda a sestupuje dolů. Rychle a s jakousi úlevou ji následujeme. Ostatní budou pokračovat dál. 
Nálada v mužstvu, tedy spíš v ženstvu je skvělá. Pověsti o kráse tábořiště nelhaly. Brzy zapomínáme ne určité zklamání z toho, že jsme tu sami. Báječnou koupelí z nás všechno spadne a my v pohodičce vaříme a vychutnáváme úžasné scenérie kotle Negoi. Po večeři následuje kávička a Klárka dokonce vytáhne pudink. Na hřebeni ještě dlouho rozeznáváme naše plahočící se soudruhy. Ještě večer se vydáváme s Klárou na průzkum a přímo na úbočí Negoi nalézáme značku pro náš zítřejší výstup.
Nálada v téhle "babí" skupině je bezvadná. Jdou se mnou skvělé holky.
Usínáme tentokrát v naprostém bezvětří. I do stanu se už dokážeme namáčknout nějak lépe. Před spaním vyprávím své životní historky. Zjišťuji, že mnohé z nich ještě neslyšely ani moje holky.

úterý 1.7.
Krásné ráno. Vstáváme opět o půl sedmé. Je trochu zima. Vaříme a čekáme, až se sluníčko vyhoupne nad hřeben Negoi. Kupodivu na čas vyrážíme. Nastupujeme do strmé, ale hezké cesty značené žlutým pruhem. Několikrát se nám ztratí a znovu ji objevíme, až se nakonec rozhodneme ji opustit docela a místo do sedla stoupáme vpravo od ní přímo na cestičku, která traverzuje celou stráň a z níž na nás před chvílí volala druhá skupina. Z tábořiště na pěšinu nám to trvalo 3 h... Čekají na nás na vrcholu Negoi (2535 m). Je krásně. Fotíme, odpočíváme, Láďa si odškrtává další výškový rekord.
Beze spěchu se zvedáme, balíme a mezi prvními opouštím vrchol. Pohodlně sestupujeme podél hřebene. Pak nás šipka s velkým nápisem nasměruje do pověstné Strungy Dracului. Ta je pro nás neznalé trošku zklamáním. Řetězy tu mají jistě své opodstatnění. Zvlášť za špatného počasí to tu může být nepříjemné. Jinak je to ale takový lehký kousek klettersteigu ve spádnici na pár minutek. Pod Strungou přetraverzujeme dvě malá sněhová pole a jsme na hřebínku přímo nad jezerem Caltun. Krátkým sestupem seběhneme k jezeru. Má úplně jiný ráz než Avrig. Je tu poměrně pořádek, cedule zakazuje koupání, bivakovat se tu smí jen v nouzi. Přesto je tu docela slušná plechová bivaková bouda.
Vaříme polévku na vypůjčeném plynu. Došlo nám palivo i v Klářiném benzíňáku, který zatím přinášel spíš obtíže. Na druhou etapu ho jistě nahradíme plynem.
Najednou se ozve: "AHÓÓÓÓÓJ" a sestupují k nám Milan, Pavel a Eva. Moc rádi je vidíme.
Z druhé strany, tedy z Negoi sestupuje skupina asi 8 turistů. Jeden z nich, zdá se vůdce, se na mě zadívá a německy povídá: "Bist Du Martin?"
"Jsem", povídám.
"Z Prahy?", on na to.
"Z Prahy", nechtěl jsem to komplikovat.
"Tak odkud se známe? Hospoda U Švejka?", pokračuje dál.
"To asi ne", marně lovím z paměti jeho obličej.
Ještě mě chviličku tahá za nos a pak se ke mně natočí bokem, kde se mu na batohu bimbá moje černá ledvinka se všemi doklady, penězi, platebními kartami, mobilem i Majdiným pasem. Polilo mě horko. V první chvíli jsem nebyl schopen mu dost poděkovat. Až za chvilku jsem ho opět vyhledal. Zjistil jsem, že míří taky na Bilea Lac, takže dostal mé pozvání na výborné české pivo. Ledvinku prý našel přímo na vrcholu a naštěstí zahlédl, jak mizíme do Strungy Dracului, tak ji vzal s sebou. Mám neuvěřitelné štěstí.
Nedočkavá druhá skupina opět balí a napřed vybíhá k avii. My v klídku dojíme a každý svým tempem se vydáváme za nimi. Týnu hodně bolí pravá achilovka. Má ji naběhlou, jako by se v ní klubal zánět.
Na vrcholu Laital (2300 m) na sebe čekáme. Milánek pro fotografy několikrát předvede Jirku a jeho: "Já ti dám NUMAJ BILETA!!!" a Krála akrobatický výstup stavěním na vrcholovou tyč s cedulkou.
Pak už cesta vede bez velkého převýšení až nad jezero Bilea Lac. Před závěrečným prudkým sestupem se válíme v trávě a užíváme krásného počasí v horách. Radka s vyvalenýma očima vypráví o velké stopě medvěda v blátě u jezera.
Avii Milan zaparkoval hned vedle sněhového pole, v němž se již krásně chladilo pivečko. Nebylo ještě ani pět, nebylo kam spěchat. Umyli jsme se v potoce pod parkovištěm, jídlo nám vařila ochotná Eva, Milan připravil jako vždy výtečný zeleninový salát.
Vyhledal jsem svého zachránce a donesl mu baterii piv našich nejvybranějších značek. Vylezlo z něho, že je z Rocky Mountains (!!!!!) a že vodí německé turisty po rumunských horách! Dnes tu končí a zítra jedou za dalšími krásami Rumunska.
Večer se všichni loudáme na pivo do hospody na jezeře. Nutno říct, že nebylo nejhorší.
Po návratu do avie se rozbíhá veselá hudební zábava. I Krála hraje na flétnu. Druhá skupina zmožená hospodou mizí ve svých stanech. Končíme až o půlnoci.
Starost mi dělá postoj mých holek a Radky. I když je na nich vidět, že nejsou rozhodnuty na 100%, tvrdí, že jsou úplně zdemolované a dál s námi nepůjdou. Hučím do nich, ať to překousnou, že jistě nebudou litovat.
Noc ale začíná velmi špatně. Unavený Pavel usnul dřív než my ostatní a nesnesitelně chrápe. Po několikátem žďuchnutí a snaze zabrat dřív než Pavel, šeptám Kláře: "Dávám mu poslední pokus, pak jdu na střechu." A pak jdu na střechu. Noc nic moc. Nelze se téměř hýbat, protože plechy rachotí, k tomu foukal silný studený vítr a já si zapomněl vzít kulicha.
Jediná světlá chvilka byla ráno, kdy jsme si do očí koukali s malým ptáčkem, který mi seděl na kapuci spacáku přímo nad čelem.

středa 2.7.
Všechno se začíná pomalu probouzet. Mám krásný výhled, jak pomalu odcházejí čurat obyvatelé stanů z druhé avie. Z naší avie vylézá Klárka a Milan. Slézám ze střechy a jdu dospat poslední hodinku dovnitř. Stejně nespím. Musím stále myslet na to, jak přesvědčit holky, aby s námi šli dál. Představa, že z naší avie budu pokračovat jen já s Klárkou se mi moc nezamlouvá. Bohužel jsme ale závislí na rozhodnutí holek. Teprv podle něho můžeme vybrat jaký zabalíme stan, kdo vezme vařič a kdo jaké jídlo. Zbývá něco přes půl hodiny do odchodu a já začínám běsnit. Říkám si, jestli mám vůbec zapotřebí se takle šponovat a jestli by nebylo lepší se na ně vykašlat. Stejně vynakládám všechno úsilí abych holky přemluvil a snažím se ovládat vztek. Svěřuji se Milánkovi a ten s dobráckým úsměvem povídá: "Vždyť je znáš, jsou to holky, potřebujou aby je někdo trošku přemlouval!". Tak málo stačí, aby ze mě ten vztek spadnul. Vzápětí holky oznamují, že tedy jdou. S velkým ulehčením si oddychuji.
Začíná horečné a překotné balení. Naštěstí každý ví, že co nesl ponese i dál. Kupodivu vyrážíme za první skupinou jen s minimálním zpožděním. Stoupáme příkře zpět na hřeben. Klárka je daleko vpředu, já se vracím ze zasedání na cestičku právě když přicházejí holky. Slyším, jak si špitají: "Máme mu to říkat?". Děsím se, že mi oznámí, že se chtějí vrátit. Na to vypadají ale moc v pohodě. "Táto, my nemáme žádný čaj!", "A ani cukr!", děsím se, co z nich ještě vypadne. Při tomhle způsobu balení to nemohlo dopadnout jinak. Snažím se ale tvářit mile a říkám: "To nevadí, snad bude mít něco Klárka a když tak snad něco vyžebráme."
Doufám, že je to to poslední, co jsme nechali dole.
Než dojdeme na jezero Capra, docházím první skupinu. Čekáme u podivného památníku obloženého bílým mramorem. Smutná není jen smrt univerzitních studentů a pedagogů, ale i to, jak je oloupaný mramor z mohyly.
Cesta pokračuje nejprve pořádným sestupem až pod 2000 m, dál vede úbočím přes dvě malá sněhová pole. Pak začne zas stoupat, místy velmi strmě. Přicházíme na vápencový hřeben s výrazným oknem do údolí Podragu. V údolí je stín a velikou Cabanu Podragu lze snadno přehlédnout.
Kazí se počasí. Obloha se zatáhla a z dálky se ozývá první hromobytí. Přední skupina spěchá na hřeben Moldoveanu. Je jasné, že sebou musíme pohnout. Jdeme již téměř sedm hodin a jediná cesta dál je dopředu přes hřeben. Stoupáme s Klárkou, holky se ale hrozně courají. Ozve se silnější hrom, začíná pršet. Holky jsou teprv v sedle, zastavují se a vytahují pláštěnky. Usedám na bobek, přetahuji flísku přes nahá kolena a čekám na ně. Když holky popojdou tak, že předpokládám, že budou rozumět zavolám: "Holky!", a chci pokračovat "Nechcete pomoct?". Než se však stačím znovu nadechnout, slyším z doliny Majdino zřetelné: "Di do prdele!". Musím se nadechnout ještě jednou, ale jsem zticha. Ještě chvilku čekám a pak sbíhám dolů. Moje holky jsou napružené, ale šlapou. Na chvostě je Radka. Beru jí batoh a spěcháme nahoru. Poslední třetinu kopce už jí zas vracím kletr a beru svůj. Nahoře je odbočka na vlastní vrchol Moldoveanu (2544). Na ukazateli je 15 min. Tyč na vrcholu srší. Bouřka je stále ve vzduchu i když se zdá, že hřměmí se vzdaluje.
Když se dohrabu nahoru, právě se všichni vracejí z vrcholu. První rozesmátá Klára, která celou cestu běžela. Shazuji batoh a běžím na vrchol také. Vašek se z obavou ptá: "To tam jdeš sám?" "Sám", říkám "Je to kousek a budeš mě mít stále na očích". Za 17 min jsem zpět.
Za tu dobu se silně rozpršelo. Ostatní už jsou téměř v sedle.
Mokré kameny kloužou jako namydlené. Přesto ostatní dostihnu ještě než dorazí k bivaku Ref. Portila Viştei.
V bivaku jsou tři Češi a hrozný smrad. Češi přišli z druhé strany, smrad tam už byl před nimi. Chvíli postáváme před boudou, ale jak déšť zesílí, lezeme dovnitř. Puch z mokrých a zpocených těl je neskutečný. Snažíme se vmáčknout na patrové letiště a dohadujeme se co dál. Především Láďa vymýšlí možné i nemožné, aby už nemusel udělat ani krok. Napsat, že se mému týmu prostředí příliš nezamlouvá moc nevystihuje danou situaci. Odhaduji, že když odejdeme, ostatní se sem docela v pohodě vejdou. Je to jasné. Jakmile přestane trošku pršet, vyrážíme k tábořišti, které prý není dál než 3 hodiny. Za chvíli jsme na cestě. Už jen poprchává. Zdaleka nejdeme předpokládanou dobu a před námi se otevře nádherná dolina L.E. Valea Rea s jezerem, skalkami i rovnými plácky na táboření. Sestup nevypadal oni obtížný ani dlouhý a tak neváháme. Za další půlhodinku již stojí stan a my se chystáme na osvěžující koupel v jezeře. V zápětí nastal kulinářský koncert mých spolunocležnic (to jsem si to dobře vybral!). Menu se skládalo z uzeného s kaší, italských těstovin s česnekem, pudingu se sušeným ovocem ořechy a sušenkami Bebe a horký šálek čaje. Na závěr se podávala lahodná káva. Počasí se vybralo. Bylo celkem teplo, nefoukalo, naše místo u jezera bylo nádherně romantické, zkrátka pohoda. Večer ve stanu jsme si zpestřili prohlížením Týniných fotek na digitálu. Museli jsme se smát některým povedeným záběrům. V noci ale znova začalo pršet a hřmít.

čtvrtek 3.7.
Vstávat se nám moc nechce. V pravidelných intervalech přicházejí krátké přepršky a pár desítek metrů nad námi visí hustá duchna mraků. Tahám holky ze spacáků. Kdyby se ostatním podařilo vyrazit včas, museli by na nás čekat. Déšť nás nakonec zahnal do stanu i na snídani. Stále ale posloucháme, jestli na nás někdo nevolá shora ze stezky. Počítám, že dnešní etapa není ani dlouhá ani náročná a když vyjdeme třeba v deset, nic se nestane. Nakonec před devátou na chvilku vyleze i sluníčko. Stan je v okamžiku suchý. Neváháme. Za chvilku je všechno sbaleno. Pořádným viditelným písmem čmárám vzkaz, který pro ostatní chceme nechat na cestičce. Po půl desáté vylézáme na cestičku. Kamenem oprostřed cesty zatížíme vzkaz na kterém doplňujeme přesný čas. Zdá se nám, že na měkkých místech jsou zřetelné čerstvé stopy. Nechceme ale uvěřit tomu, že by nás ostatní přešli aniž by se ozvali.
Je zima. Z doliny fičí ledový vítr a žene na nás hustou mlhu. Radka už ani nevidí na jedno oko, protože se jí na pravém skle brýlí srážejí veliké kapky. Potkáváme jedinou dvojici. Po zbytku naší skupiny není ani památky. V mlze místy vidíme jen na pár kroků. Je nesmysl čekat někde tady na hřebeni. Taktika je jasná. Co nejdříve se dostat na chatu Urlea. Tam uvidíme co dál. V mělkém travnatém sedle se jako přízrak z mlhy vynoří bílý štíhlý kříž. Fotím ho. I pod ním jsou všudypřítomné odpadky.
Konečně po jedné hodině se dostáváme na severní stranu hřebene. Mlha ustupuje, jsme za větrem. Máme výhled poměrně daleko před i za sebe. Po živáčkovi ani vidu ani slechu.
Vystupujeme na poslední vrchol Urlea (2473), který již leží maličko stranou hlavního hřebene. Všichni už toho mají docela dost a nikomu nevadí, že tenhle kopec je již poslední. Dopíjíme poslední vrcholovky a rozhodujeme se, že na prvním příhodném místě se naobědváme. Nacházíme ho za několik minut. Přívětivý travnatý dolíček.
Pak již jen pochod loukami k závěrečnému sestupu k chatě. Tam se rozdělujeme. Chata je na dohled a tak s Klárkou jdeme napřed. Holkám s jejich puchýři a bolavou achilovkou to jde o poznání pomaleji.
Prudce sestupujeme a s každou minutou se mění vegetace. Po několika dnech zase vidíme kleč a pak i smrky. Nejdřív polámané, nízké, pak i vyšší. Objevují se i první listnáče. Vůbec nám nevadí, že je cestička naprosto neudržovaná a my se stále prodíráme nějakým houštím. Pak se nám otevře výhled průsekem na chatu Cabana Urlea (1533). A my se srovnáváme se skutečností, že před chatou posedává Líba s Alenou!!
Ostatní (muži) jsou vevnitř již v bujaré náladě. Jsou tu již déle než hodinu. Ráno prý, když šli okolo, na nás volali, ale když se nikdo neozval, nechali nás být a šli beze všeho dál. Vzkaz nechali v plastové lahvi (!!!!!) pod bílým křížem. Nakonec se ukázalo, že sice do mlhy volali, ale o údolí dál, tedy v místech, kde jsme původně měli spát.
Než se přiškobrtají holky strhne se prudký liják. Martin se Sokolem jim vyrážejí naproti a galantně nabízejí pomoc. Holky ale odmítají a přicházejí kupodivu ve velmi dobré náladě. Dáváme si jídlo (suché skopové klobásky s bramborovou kaší a omeletu) a k tomu místní Gambrinus!
Okolo chaty se potulují dva osli a obligátní psi. Chatař nám doporučuje nejpříjemnější cestu údolím. Podle mapy by ale měla být zajímavější cesta po hřebeni, na jehož konci je značená zřícenina. K avii do vsi Breaza to máme ještě 2 hodiny. Holky dají na radu chataře, já s Klárou, následováni Karlem, Líbou a Alenou jdeme po hřebeni. Ostatní se ještě hrabou z hospody.
Cesta je opravdu z kopce do kopce a žádnou zříceninu jsme neobjevili. Na mostku potkáváme Evu a během 5 minut se scházíme u avie. Nastává hromadné mytí, přebalování, parkování na loučce za potokem a veliké vaření. Všichni jsou pěkně uondaní. Někteří i docela rozdrásaní, neboť kombinace nastřádané únavy, náročnosti posledního sestupu a notné dávky alkoholu byly nad jejich síly.
Sokol ještě s holkami zorganizuje večerní ohník, takže si i trochu zapějeme.

pátek 4.7.
V poklidu se nasnídáme, já sedám za volant a s avií nacpanou 16 lidmi se vracíme do Turnu Rosu. Milánek naviguje a tak nejsou problémy. Jsme ohromeni, jakou dobu (přes 2 hodiny) a dálku (téměř 10km!!) jedeme. Stále vlevo pozorujeme ten nekonečný hřeben, který jsme dokázali za 5 dní přejít. Moje holky prohlašují, že kdyby tohle viděli předem, nikdo by je sem nedostal.
V Turnu Rosu nalézáme druhou avii bez závad, popojedem alespoň do částečného stínu a pod velením Evy se připravuje oběd. Já odcházím lovit obrázky z rumunské vesnice.
Po obědě odjíždíme. S menšími problémy překonáváme zábrany u mostku (jsme lehčí a tedy vyšší) a míříme na Oradeu.
K večeru se rozhodujeme, že zatáboříme dříve než sjedeme do úplných rovin. Asi 50km před Oradeou sjíždíme na úpatí kopce po levé straně. Projíždíme vesnicí, vjíždíme na placenou silničku a táboříme v pustém campu na louce nakratičko spasené ovcemi, u potoka lemovaného bizarními olšemi.
Na louce plné kamení jsou pobořené fotbalové branky. Navzájem se hecujeme až postavím branky a dáme se do zápasu avie proti avii. Jde o čest každé posádky a tak všichni bojují jako o život. Přestože je nás o jednoho méně (Eva se odmítá hnout od bramboráků) a v týmu máme jen 3 chlapy, počáteční sebevědomí našich soupeřů pomalu opadá. Holky běhají jako vítr, u každého soupeře jsou stále dvě a tak je jim technická převaha k ničemu. Stále jen dotahují nepříznivý stav. Postupně jim docházejí síly. Začíná se stmívat. Vyhlašujeme posledních 5 minut. Nakonec se, myslím, všem docela ulevilo, že zápas skončil smírně 3:3!!
U Eviných vynikajících bramboráků pak rozebíráme náš heroický sportovní výkon.

sobota 5.7.
Ráno odjíždíme směr Oradea resp. Banja Felix. Bez bloudění nacházíme lázeňský komplex. Jsme trošku zklamáni. Je to takové Rumunské. Voda velmi teplá, dva bazény, jeden obehnaný historickou budovou, druhý mimo, za moderní oprýskanou obludou, t.č. zavřenou, protože z ní opadávají obklady.
Při odchodu nás chytne pořádný liják.
Trošku se najíme a začíná dlouhá cesta zpět. Během krátké přestávky v Oradei útrácíme své statisíce převážně za víno. Na hranicícch pak za poslední Lei nakoupíme židličky a naftu.
Jedu první a na kraji Budapesti se mi podaří proti zapadajícímu slunci přehlédnout ceduli na křižovatce. Bloudíme městskými ulicemi až nás donutí závory zastavit. Po dlouhém čekání se mi již nepodaří nahodit motor. Diagnóza je jasná: kapající nafta se dostala až do startéru! Do háje. Předvádíme Maďarům divadlo a s pomocí druhé posádky roztlačujeme avii.
Rozhodujeme se, že startér měnit nebudeme. Nakonec jsme museli roztláčet jen na slovenských hranicích (zato už v pyjamech), kde nás celník donutil chcípnout motor.
Po nevybíravém řevu jeho kolegy, který si všiml našeho úmyslu močit u odpočívadla na přechodu, přehodnocujeme náš záměr spát právě na tomto místě a popojíždíme ještě pár kilometrů.

neděle 6.7.
Roztláčíme avii a vydáváme se na poslední etapu naší cesty. Ještě ne řádně probuzený zaváhám na jedné z bratislavských křižovatek. Druhá avie vše včas zachraňuje a ujímá se vedení. S překvapením pak pozoruji jak v Brně na naprosto přehledné a několikrát značené křižovatce uhání směrem Brno - centrum. Za Brnem na ně čekáme. Snídáme.
Pak už se dohodneme, že pojede každý sám a krátce po sobě dojíždíme kolem druhé hodiny do Lysé.

Zpět na přehled akcí