Zillertal 2002

Martin

28.6. pátek
Tento týden nezačal nijak slavně. Dojeli jsme sotva za Písek a Vašek se potkal s protijedoucím vlekem. Řidič Siery asi špatně odhadl zatáčku, jeho přeložený vlek se dostal až na středovou čáru a tam mu Vašek nemilosrdně utrhl levé kolo. Avie to odnesla jen rozbitým zrcátkem. Čekání na policii nás ale zdrželo, takže ke spánku "na rozvodí" jsme se ukládali déle než obvykle.

29.6. sobota
Ani ráno to nebylo o mnoho lepší, protože Vašek objevil, že mu uchází kolo. Během dne se pak Lopraisům Vaškovy avie podařilo krásně zakufrovat, takže jsme se několik hodin hledali a doháněli. Ani počasí za moc nestálo, takže náš první cíl Krimmelské vodopády jsme prohlíželi v ponurém večerním osvětlení. To nic nezměnilo na tom, jak jsme byli fascinováni touto nádhernou přírodní raritou. Voda zde s burácením padá přes 3 stupně, jejichž výška je 300 m. Přes mnohé zastávky na focení nám výstup podél vodopádu trvá téměř hodinu.

30.6. neděle
Ráno stoupáme velmi strmě 600m vysoko do sedla Gerlos Pass a přes něj sjíždíme do Zell am Ziller. Odtud proti proudu Zilleru vzhůru do Zillertalu. Hned za Mayrhofenem nás překvapuje semafor před tunelem. Nestačíme se divit. Harpfnerwand tunel má rozměr tak sotva na avii a strmý je tak, že tak právě supíme na dvojku. Mám pocit, že jedu štolou poněkud bizarního lomu. Z nahrubo opracovaných stěn se holek zmocňují klaustrofobické stavy. Za pár minut jsme venku, ale stoupání nepolevuje. Další tunely už jsou kratší a za chvíli šplháme na hráz přehrady Speicher Schlageis. Parkujeme na travnatém plácku nad vtokem do přehrady 1800 m nad mořem.

1.7. pondělí
Na "rozdýchání" jsme naplánovali výstup na 3476 m vysoký Olperer. Dopadá to jako všechny naše aklimatizační výstupy. Na Olperer Hütte (2388 m) už jsme všichni naskrz propocení, jsme rádi, že si chvilku sedneme a lokáme spousty vody. Od chaty, stejně jako ráno odchází Vaškova Avie o něco dříve. Máme je stále na dohled, ale zdá se mi, že nevolí dobrou cestu. Traverzují příliš doleva až pod skalnatý hřeben. Já volím výstup po ledovci Gr. Riepen směrem k sedlu Riepen. Jdeme v pěti. Já vpředu, za mnou Majda, Ilona, Lenka a Pavel. Sníh je stále strmější. Trochu se boří a postupujeme pomalu. Ze sedla se dáváme vlevo k levému okraji východní stěny Olpereru, kterou se musíme dostat na hřeben. V ledovci se začínají rýsovat trhliny. Navazujeme se, obouváme mačky a stoupáme velmi příkře k hornímu okraji ledovce. Je vidět, že holky jsou z toho svahu nervózní. Pavla zlobí mačky. Vyhlédl jsem cestu skalnatou stěnou a holky trošku vyděsil, protože jsem těsně před okrajovou trhlinou ujel. Majda si zaslouží velkou pochvalu. Přestože jsem vše sám ubrzdil asi metr před tím, než by se napnulo lano mezi námi, Majda v tu chvíli už ležela na zapíchnutém cepínu s lanem pečlivě omotaným! Nervozita holky neopouští ani ve strmé skalní stěně, takže jsem sám rád, když jsme asi po dvou délkách na hřebeni. Teď už pohodovým terénem pokračujeme vzhůru. Až asi po půl čtvrté se dostáváme pod vrcholovou skalní partii. Strmý výšvih je zajištěn tak potrhaným kusem lana, že o něm Karel prohlásil, že by si na něj netroufl ani uvázat kozu. V dálce slabě zahřmělo. To byla poslední kapka pro rozhodnutí holek k návratu. Vysoukal jsem se přes výšvih a potkal vracející se druhou skupinu. Cesta dál se ztrácela v husté mlze. Ptal jsem se, jak vypadá cesta na vrchol. Vše bylo mokré a oslizlé, prý určitě na lano, tak maximálně 1/2 hodiny. Parťáka jsem ale nesehnal, takže nezbylo než se otočit také.
Sestupovali jsme po jejich výstupové cestě. Tady nebylo mačky vůbec potřeba. Naše cesta byla daleko zajímavější, ale na nerozchozené holky to bylo trošku moc. Lence se podařilo v suti vymknout kotník, tak jí sestup trvá déle. Čekám na ní a koncem úmorného sestupu už toho mám taky plné zuby.
Lenka sice vrcholu nedosáhla, ale přesto dnes o mnoho překonala svůj výškový rekord. O tradiční pasovaní se postaral Milánek, který se kvůli bolavým zádům vracel již z Olperer Hütte.

2.7. úterý
Včerejší túra holky natolik zničila a odradila, že když jsme oznámili, že se chystáme na Gr. Möseler, zbyl jsem z naší avie sám. Pohodovým tempem docházíme na Furtschagl Haus (2293 m) a z terasy pozorujeme, jak obrovskou rychlostí honí vítr mraky okolo vrcholu Möseleru. Je vidět, že do té sloty se nikomu moc nechce. Všichni už mají aspoň včerejší vrchol, takže mé nesmělé pobídky nemají moc šanci na úspěch. Nakonec se rozhoduje: náhradní kopec - Schönbichler Horn (3134 m). Jde o pohodlně přístupný vrchol, který leží jen pár minut nad sedlem Schönbichler Scharte (3081 m), přes které vede značená cesta na Berliner Hütte (na značku 1/2 Stunde zum Gipfel nehleďte). Na vrcholu se konečně protrhaly mraky a nám se otevřely krásné výhledy. Dolů se nám moc nechtělo. Všichni se uvelebili a někteří dokonce usnuli. I díky pivečku na terase Furtschaglhausu jsme se k avii vrátili až navečer. Až tady jsme se dozvěděli, že holky na chatu vylezly také a museli jsme se minout jen o několik minut.

3.7. středa
Předpověď počasí za moc nestojí a my se rozhodujeme co dál. Nakonec to riskneme a vydáváme se směr Innsbruck a dál na západ směrem ke skupině Ortleru. Už od roku 1998 máme spadeno na Königspitzi. Nádherný kopec v sousedství Ortleru. Je nám ale jasné, že si na něj můžeme troufnout jen za příznivého počasí. Jedeme po staré známé cestě. Zastavujeme u Reschensee. Vašek, který jel před námi tu ještě není. Nikam nespěcháme, vaříme a když už se pomalu chystáme popojet, přijíždí nas... (nepublikovatelné) Vašek. Karel za volantem prý ignoroval ucházející přední kolo tak dlouho, až mu na dálnici (těsně před tunelem!!!) bouchlo. Vašek byl nepříčetný. Karla prý dokonce upozorňovaly i holky, že něco smrdí.
Navečer dojíždíme kousek pod Sulden a na parkovišti nad hučící řekou se ukládáme ke spánku.

4.7. čtvrtek
Počasí je stále špatné. Zajíždíme na parkoviště u kabinkové lanovky. Jsme tu úplně sami. Rozhodujeme se, že na Schaubach Hütte (Rif. Cittâ di Milano) (2581 m) vyjedeme lanovkou. Na horní stanici je hrozně. Prší, zima a pofukuje. Váháme co dál a nakonec končíme na čaji v chatě. Přichází Milánek, který to nahoru vyšel jako jediný pěšky. Je po poledni a rozhodujeme se aspoň vyjít na hřeben. Batohy necháváme v chatě a stoupáme sutí vzhůru. Přestává pršet. Nahoře se dostáváme do malých sněhových polí, ale výstup je jednoduchý. Všichni pohromadě zdoláváme vrchol Eisseespitze (Punta Lago Gelato) (3243 m), přecházíme na jih do sedla P.so del Lago Gelato (3139 m) a pod ním poněkud nepříjemným sestupem slézáme na ledovec Suldenferner. Počasí se maličko zlepšuje, ale moc šancí na zítra na Königspitzi nám nedává.
Večer posedíme u vínka, Líba si zajódluje s místními Tyroláky a jdeme spát do podivného podkroví.
V noci se strhne taková bouřka, že máme pocit, že nám to urve střechu nad hlavou.

5.7. pátek
Všude je nový sníh, mlha, zima. Výstup vzdáváme. Pomalu se najíme, sbalíme a pěšky sestupujeme pod lanovkou na parkoviště.
Dohadujeme se co dál. Napadá mě, že po cestě před Innsbruckem je veliká stěna Martinswand. Taková místní přírodní tělocvična s klettersteigem. Většina z druhé avie ji zná, tak jedou jinam. Sejdeme se zítra večer za Innsbruckem.
V pozdním odpoledni dojíždíme pod stěnu. Je krásně, s Majdou si ještě přelezeme jednu cestu.

6.7. sobota
Slunce pere už od rána. Nastupujeme na klettersteig. Už nástup je docela těžký a Eva odpadá. Pokračujeme tedy jen Pavel, Ilona, Majda, Lenka a já. Lenka svýma vykulenýma očima a nezkušeností budí pohoršení u místních důchodců. Dolézáme do jeskyně sv. Kiliána. Má tu údajně hrob. Dál je prý cesta ještě horší. Odpadají další - Lenka a Ilona. Zbytek zvládá s přehledem nástrahy dalšího klettersteigu. Překvapuje nás sestup, který nás žene velikým obloukem okolo fungujícího lomu.
Navečer odrážíme, abychom se po malých zmatcích setkali s druhou avií.

7.7. neděle
Domů se nám ještě nechce, tak nalézáme za Salzburkem kopec Schober (1328 m) s klettersteigem nedaleko dálnice. Projíždíme několik vesnic, nakonec Fuschl am See a škrábeme se až na úpatí hory. Kolem zříceniny hradu stoupáme krátce na vrchol. Klettersteig to žádný není i když několik řetězů jsme těsně pod vrcholem potkali. Z vrcholu je ale krásný výhled na jezera Mondsee, Wolfgangsee, Fuschlsee...(je jich vidět 5). Užíváme si pohodičku na vrcholu. Jinou cestou se vracíme na parkoviště a ve velikém horku se neradi vydáváme k domovu.

Zpět na přehled akcí