Bernina, Walliské Alpy (Monte Rosa, Breithorn)

Martin

Náš poněkud neskromný plán:
1. den - odjezd
2. den - cesta
3. den - Aklimatizační túra na Piz Kesch (3439 m)
4. den - Výstup na chatu Tschierva
5. den - Bernina (4049 m)
6. den - Belavista terasse, Piz Palü (3905 m)
7. den - přejezd do Täsche
8. den - Výstup na Monte Rosa Hütte
9. den - Přechod pěti vrcholů Monte Rosy, noc na Rif. Regina Margherita
10. den - Přechod zbývajících vrcholů Monte Rosy
11. den - cesta zpět
12. den - návrat

1. 15.8. středa
Odjezd okolo 20:45. Avie jede bez závad, kromě stále praskající pojistky na brzdových světlech. Tradičně povečeříme na České Sibiři a pokrčujeme směr Strážný a Pasov.

2. 16.8. čtvrtek
Jedeme v podstatě nonstop. Střídá Vašek a jede na Haag, Kufstein a Innsbruck. Bez problémů překonáváme i švýcarské hranice (kde jsme ušetřili, neboť avii ohodnotili do 3,5 t) a odpoledne vystoupali na Albulapass do výšky přes 2300 m. Parkujeme u polorozpadlého mostku asi 200 výškových metrů pod sedlem u začátku cesty k chatě Es-Cha.

3. 17.8. pátek
V noci si nás nikdo ani nevšiml. Ráno v poklidu balíme a po sedmé se vydáváme na aklimatizační túru na Piz Kesch - směr chata Es-Cha. Cestu k chatě zvládáme za necelé 2 hodiny. Vrchol by měl být 3,5 h. Postupujeme vzhůru suťovým hřebenem nad chatou. Pod sedlem Porta Es-Cha se cesta zvedá strměji podél několika řetězů. Za sedlem sestupujeme na ledovec a stoupáme šikmo přes něj na protilehlý hřeben. Počasí se začíná kazit. Na skále na nás začínají padat první kapky. S Milanem spěcháme nahoru. Tak délku pod vrcholem už leje a hřmí. Potkávám sestupujícího Karla s Líbou a Alenou. Pobaveně sdělují, že jim na vrcholu (3439 m) sršely cepíny. Sundávám batoh a vybíhám nahoru nalehko. Vzhledem k tomu, že mám před horskými bouřemi řádný respekt, ani jsem si na vrcholu netroufl vzít do ruky hliníkovou schránku na vrcholovou knížku. Jen jsem se otočil a seběhl zase kus dolů. Nakonec jsem se však ještě vrátil pod vrchol s Milanem, který nás zapsal oba. Spěcháme dolů. Potkáváme Vaška s Danou. Jediného, koho bouřka potěšila je Vašek. Po návratu škodolibě sděluje, že konečně našel recept, jak Danu povzbudit do kopce! Eva si vzhledem k postupující bouřce již na vrchol netroufla. Sršení jsme si všichni užili při sestupu ještě jednou. Než jsme se však dostali na sníh, bylo po dešti a počasí se opět vybralo. V pohodě jsme došli okolo páté zpět k avii. Starosti nám dělalo pouze velmi vrtkavé počasí. V noci mě a Milana silně bolela hlava.

4. 18.8. sobota
V noci několikrát lilo jako z konve. Po ránu jsme značně rozpačití. Podle chatařky z Es-Cha má být ještě zítra všelijak a pak by se mělo počasí vybrat. Nakonec se po snídani sbalíme a jedeme do Pontresiny sehnat lepší informace o počasí a vyměnit neplatící franky. Na informacích se o počasí nedozvídáme nic nového. Zda jít nahoru či nikoliv nám rozhodně doporučit nedokázali. Nakonec se rozhodujeme: Když zůstaneme dole, můžeme si v případě hezkého počasí jen nadávat. Půjdeme-li, můžeme ztratit pouze pár franků dalším noclehem na chatě. Milan kupuje čelovku a Vašek objevil (za 7 CHF) lithiové ploché baterky, které nikdo z nás doma nesehnal.
Po dohodě se zevlujícími dělníky zajíždíme pod hlavní silnicí na šotolinové schované parkoviště - ideální místečko, kde můžeme nechat avii do pondělního večera. Holky ještě vaří oběd a okolo druhé se vydáváme na chatu Tschierva (2583 m). Rozcestník praví, že nás čeká 3,5 h chůze s plnými batohy.
Jdeme napřed s Alenou. Na půl cesty nás dochází Karel. Jdeme poměrně zostra a čas stahujeme pod 3 hodiny. Před chatou  polehávají dva německy mluvící alpinisté - snad Švýcaři, nad chatou táboří ve dvou stanech mladí maďarští horolezci.
Dáme si pivo, něco k jídlu a podle rady našich známých se vydáváme nahoru, prohlédnout si za světla nástup. Jdeme podle jejich popisu. Motáme se po úbočí Morteratsche ve změti mužiků. Nahoru odbočuje značka, zřejmě na Morteratsch. Sestupujeme na morenu a pokračujeme vzhůru pod skalnatou stěnku. Pár metrů po ní vystupuji a nacházím zde smyčky. Cesta podél nich s batohem se mi ale jeví jako poměrně těžká. Traverz doprava k ledovci je silně morálový, půjde špatně odjistit a po tmě bude pěkně nebezpečný... Lehké to nebude. Vracíme se a zastavujem se u maďarských stanů. Kluci byli ráno pod nástupem a sdělili nám, že nahoru je postavený nový klettersteig a jeho nákres na fotce visí v chatě. Měli pravdu. Jednalo se o značku, která odbočuje vlevo vzhůru po přechodu třetí, největší vody. Zda půjdou zítra nahoru ještě nevědí. Vzhledem k nejisté předpovědi se rozhodnou až ráno, stejně jako dva Švýcaři.
Platíme nocleh (asi 25 a 32 CHF - první alpská chata, kde neuznali na slevu náš horolezecký průkaz) i se snídaní (12 CHF), dáme ještě pivo (za 6 CHF) a jdeme se uložit. Na túru se prý vstává ve 3! Budit nás nebudou.

5. 19.8. neděle
Hrozná noc, či spíše její fragment. Až během dne z každého postupně vylezlo, že prakticky nezamhouřil oko. Přesto, nebo snad proto, se nám podařilo o 1/2 hodiny zaspat. Jako v mrákotách cpeme věci do velikých batohů a scházíme na snídani. Švýcaři už snídají. Snídaně je celkem slušná. Jogurt s vločkami či corn-flakes, chleba, máslo, sýr, marmeláda, med, káva a čaj a všeho dostatek.
Milan se stále moc necítí a Vaškovi je tak blbě, že obratem zahazuje 12 CHF přes zábradlí. Je zataženo, teplo asi 9 stupňů.
Ve 1/4 na 5 vycházíme. Jedno lano Karel, Alena a já, druhé Vašek s Milanem. I díky odrazkám v klíčových místech se bez problémů orientujeme na klettersteigu. Je to výrazně zjednodušený nástup. Ještě za tmy jsme na ledovci.
Obouváme mačky a stoupáme k obávanému ledovému nástupu na hřeben. Svítá a začíná pršet. Než dojdeme pod strmý led je po dešti. Po pravdě nás trochu zklamal. Slyšeli jsme o něm nehezké zkazky a nyní váháme, zda se vůbec budeme navazovat. Nakonec vítězí opatrnost, takže použijeme i dva vrtáky. Jeden zavrtaný nám ochotně nabídli Švýcaři, kteří nás předběhli a nyní nás trochu zdržují. Dva Maďarští kluci okolo nás přeběhli naprosto bez problémů. Scházíme se v sedle Fuorcla Prievlusa (3430 m) po 7. hodině. Dnes nás tedy půjde nahoru pouze 9. V 7.30 odcházíme ze sedla. Překvapuje nás skutečné i když poměrně zajištěné lezení. Stoupáme dvě hodiny  trojkovým terénem v podstatě bez chodeckého místa. Po malé svačince v 9:30 opět obouváme mačky a nastupujeme do Bianco Gradu. Ten překonal všechny naše představy. Nádherný, strmý, ostrý a nekonečný hřeben. Počasí se vybralo, takže jsme si užili překrásných výhledů na obě strany.
V 11.30 jsme na vrcholu Piz Bianco, těsně pod hranicí 4000 m. Gratulujeme si k prvnímu vrcholu, jíme a nechápeme, jak je možné Berninu za den nepřejít.
Vysvětlení se nám dostává vzápětí. Hřeben k vrcholu Berniny (4049 m) nám i v dobrém počasí trvá déle než 4 h. Přestože odhadujeme, že nás ničemní Švýcaři zdrželi nejméně o hodinu, je to jistě zanedbatelné proti tomu, sejde-li se na hřebeni třeba 20 lidí.
Z vrcholu vidíme Maďary již opět na Piz Bianco. Vracejí se stejnou cestou dolů. Jsme docela utahaní a vůbec jim to nezávidíme. Z vrcholu odcházíme po páté a do půl sedmé jsme na chatě Marco Rosa. Jsme šťastní, ale máme toho tak akorát. Na celém výstupu vlastně nebylo odpočinkové místo. Nejhůře je Milanovi, který den ocenil: "Jděte mi s takovou túrou do prdele".
Chata Marco Rosa je taková italská chata. Obsluhuje svérázný urostlý kudrnáč s čelenkou, všude pořádný puch, ani kapka vody a žádný problém. O největší pobavení se postaral "náš" Švýcar, který přes celou jídelnu vyrazil do půl těla s ručníkem přes rameno ke dveřím WC. Vzápětí za všeobecného veselí vyběhl s vyvalenýma očima ven jakmile zjistil, že jedinou hygienickou pomůckou na chatě je hůl, kterou se špatně mířená hovna postrkují do díry tureckého záchodu.
Dopřáváme si plechovku Heinekenu (za 10000 ITL), jíme vlastní jídlo, kterého jsme si každý vzal snad na týden, a jdeme brzy spát.

6. 20.8. pondělí
Spali jsme tvrdě. Do vstávání se nikomu moc nechce. Ve všech skulinách chaty skučí meluzína. Venku je hustá mlha a vítr mete do oken krupičky sněhu. Po sedmé se vykopeme, poručíme si čaj a snídáme. Náš Švýcar vyzvídá, co máme v plánu a domlouváme se, že na Bellavista půjdeme společně ještě s další dvojkou. Vyrazíme v 9.
Platíme ze společného lístku (noc 25000 ITL) a vylézáme do mrazu. Naštěstí není moc pod nulou a vítr fouká do zad. I tak budou problémy. Stopy jsou zaváté a vidět je tak na 40 m.
Neznámá dvojka se ujímá vedení. Jdeme bez maček. Po chvíli Karel usuzuje, že jdou příliš pomalu a posílá mě dopředu. Prošlapávám cestu v čerstvém prašanu a snažím se najít zavátou stopu. Docela se mi to daří. Přesto bych z ní asi na 3 místech sešel. Když váhám, otáčím se na neznámého, který mi cepínem neomylně ukazuje správný směr. Ulevuje se nám, když pochopíme, že jdeme s horským vůdcem. Zjišťujeme, že traverz přes Bellavista terase zdaleka není po rovině, jak se zdálo při včerejším pohledu z Berniny. Milan sotva funí.
Mlha se začíná chvílemi maličko protrhávat a podle velikého sněhového odtrhu nad námi poznávám, že se blížíme k odbočce na hřeben Piz Palü. Zastavujeme a dohadujeme, co dál. Shodujeme se, že v takovémto počasí by byl pokus o přechod Palü nesmyslným rizikem. Všichni společně tedy sestoupíme na ledovec Morteratsch. Vůdce se stáčí vlevo po mírné spádnici. Po chvíli se dostáváme na hřeben. Zprvu sněhový, dál kamenitý a namrzlý. Se svým klientem sestoupí tak, až se všichni za nimi dostaneme na kamení. Pak pochopí, že je na špatném hřebeni. "Zurück!" velí vůdce a my šlapeme vzhůru a velikým obloukem hledáme další hřeben. To, že jsme na správném hřebeni Fortezza, poznáváme ihned. Cca 6 slanění je výrazně značeno oranžovou barvou a cesta dolů je bez problémů. Jak sestupujeme dolů, dostáváme se za vítr a i pod mlhu. Ruce přestávají zábst a tak pod posledním slaněním (je asi 12:30) necháme vůdce odejít a dopřáváme si svačinku.
Další sestup nečiní potíže. Snad jen úplně na dně údolí, po sestupu z Isla Persa, je třeba ledovec včas přejít vlevo pod Boval Hütte. Na pravé straně jsme se zamotali do labyrintu trhlin.
Překvapují nás cedule, které ukazují, jakou rychlostí ustoupil ledovec v posledních desetiletích.
Okolo 4. jsme na zastávce Morteratsch. Dáváme si pivo a čekáme na vláček. Kupujeme lístky do Pontresiny a se spoustou výletníků nastupujeme do vláčku, který přijel se švýcarskou přesností.
Na první zastávce Surovas vyhlédne Alena z okna a pochvaluje si stavbu hotelu. "Ale vždyť to je hotel nad naší avíí!!!", vykřikuji a všichni se o překot hrneme ven z vlaku připraveného k odjezdu. Stíháme to všichni a v dobré náladě si vykračujeme k našemu domečku na kolech.
Avie je prázdná. Holky na nás čekaly na nádraží v Pontresině...
Balíme a na noc odjíždíme k vodě pod Malojapass. Moc se těšíme, až se umyjeme.

7. 21.8. úterý
Celý den přejíždíme do Täsche. Je krásně. Projíždíme úzkými silničkami okolo Lago di Como. Proplétáme se křivolakými uličkami dříve rybářských, nyní výletních vesniček a městeček. V poledne si dopřáváme koupání v průzračné vodě. Nádherná relaxace. Vegetace se zde proti severní straně Alp změní jako mávnutím kouzelného proutku. Všude cedry, platany, palmy, banánovníky, fíky. Příjemná změna. Z jihu objíždíme Lago di Magiore a začínáme stoupat na Simplonpass. Avie nám přestává dobíjet, takže zůstáváme u bývalé rozpadající se restaurace. Závadu způsobuje malé pomocné relé. Náhradní máme.

8. 22.8. středa
Odjíždíme po 6., je jasno. V pohodě vyjíždíme do sedla, přes které se valí studená mlha. Sjezd do Brigu je udělán přesně tak, že avii ubrzdí dvojka. Bezva. Kontrolka dobíjení stále bliká. Mám strach o poslední relé, takže zapínám světla a je vyřešeno. Nad Vispem snídáme a po desáté jsme na oblíbeném (neplaceném a odlehlém) parkovišti č. 2 v Täschi.
Snad dvě hodiny balíme, jíme. Konečně je vše připraveno a odcházíme všichni na pendlzug do Zermattu. Kupujeme zpáteční a navrch lístek na Gornrgrat - stanice Rotenboden.
V Zermattu opět nemůžeme odtrhnout oči od fascinujícího Matterhornu. Ti, kteří stáli na jeho vrcholu, tomu opět sami nechtějí uvěřit. Zastavujeme se v kostele a zapalujeme svíčky.
Z Rotenbodenu vede na Monte Rosa Hütte pohodlná pěšina, nejprve úbočím Gornergratu a dál přes dva ledovce. Na ledě je přehledně značená červenými praporky. Končí krátkým výstupem k chatě.
Ta je celkem frekventovaná, s příjemnou obsluhou a se smradlavými galošemi místo pantoflí, které se vyzvedávají v ještě smradlavější "šatně".
Jíme a s Milanem, kterému už je dobře se vydáváme pár set metrů nad chatu obhlédnout za světla nástup.
Máme štěstí. Celý pokoj jen pro nás. Vstává se ve 2!
Před 10. zaléháme a s hrůzou zjišťujeme, že nám pod hlavou duní reprobedna s muzikou z rádia. Vydržíme hodinu, pak vstává Alena a jde zřídit nápravu. Neuspěje. Následuje Karel, který se vrací s tím, že dole nikdo není a vše je zamčeno. Hudba utichla ve 12...

9. 23.8. čtvrtek
Ve dvě se vypotácíme na snídani. Nad hlavou u stolu mi tiše pobrukuje ona reprobedna. Téměř není slyšet. Ve 2:45 odcházíme. Tentokrát v jiném složení. Jedno lanové družstvo: Karel, Milan, Alena a Martin půjde podle plánu. Druhé: Vašek, Líba a Dana se pokusí vystoupit na hlavní vrchol a sestoupit zpět.
Zpočátku nacházíme cestu bez problémů. Dál se ale zamotáme a na Obere Platje se dostáváme do nepříjemného strmého a mokrého místa. Spíš takového vodopádku. Alena má strach. Ze všeho se dobře dostaneme a na kraji sněhu obouváme mačky. Dohání nás Vašek s Líbou. Dana to včas vzdala a vrátila se do chaty. Sledujeme světýlka anglicky mluvící dvojice. V labyrintu trhlin zazmatkují, kousek se vracejí a traverzují vlevo. Namířím si to přímo tím směrem. Za chvíli jsme uzavřeni zleva prudkým zlomem a zleva velikými trhlinami. Vracím se zpět do jejich původního směru a nacházím používaný průchod ledovcem. Zanedlouho jsme na sněhové pláni a začíná svítat. Okolo 7. jsme pod výšvihem na Sattel, v místě, kde odbočuje cesta na Silbersattel (a vrchol Nordend). Jdeme vlevo a definitivně tím opouštíme myšlenku, že kvůli veliké náročnosti našeho plánu Nordend vynecháme. Stoupáme pod hřebenem Dufouspitze, když tu k nám po sněhu cosi sjíždí. Rozeznáváme čelovku. Milan se pro ni pár metrů vypraví - a má už druhou během 4 dní. Svítí bezvadně.
Přes 1700 m stoupání na Silbersattel (4515 m) je psáno na 4,5 h. Nám to trvalo téměř o hodinu déle. V 8 jsme v sedle. Stejně máme dobrý čas. Máme ale jiný problém. Tvrdě mrzne a silný vítr zvedá nad hřebenem sněhové chuchvalce. Potřebujeme se obléci, ale máme velké problémy dostat na sebe v tom vichru rozepnuté šusťáky.
Ukládáme batohy tak, aby nám je vítr nesfoukl do doliny a vydáváme se na mírně ukloněný hřeben, strmě spadající k západu a s převějí nad východní skalnatou téměř kolmou stěnou. Místy je zmrzlý a vyžaduje notnou opatrnost. Na konci je krátké skalní lezení asi 2+. Cestu tam a zpět píší průvodci na 1,5 až 2,5 h. V 10:30 jsme zpět v sedle s prvním vrcholem - Nordend (4609 m).
Nastávají ale neočekávané potíže. Cesta dál by měla být S hřebenem Nordendu obtížnosti 2+. Situace však neodpovídá popisu a nejsnazší a nejpřirozenější cesta na hřeben je velmi strmým sněhovým kuloárem, který by nás v případě uklouznutí vyplivl až pod východní stěnu. Dlouho zvažujeme všechna pro a proti a usuzujeme, že v počtu 4 na jedno lano je nejrozumnější varianta sestup na normálku pod výšvih na Sattel. V tu chvíli mám pocit, že se s přechodem můžeme rozloučit. Znamená to sestoupit na přibližně 4050 m, tedy ještě 450 m. Milan i Alena jsou zadýchaní a prosí, abychom dělali častější zastávky. Pod výšvihem do sedla Sattel musíme zvlášť Milana hodně přemlouvat. Souhlasí s výstupem a jde dopředu, aby si sám určoval tempo. Je ale teprve jedna a času máme dost. Lituji, že jsme nepotkali Vaška s Líbou, mohl by se s nimi vrátit. Zdá se ale, že všichni už z vrcholu sestoupili.
Stoupáme pomalu. Milan nevypadá dobře. Dostávám nápad. Odvazuji se a stoupám napřed do sedla Sattel. Chystám se tam shodit svůj batoh a vrátit se pro Milanův. V sedle vidím dvě postavy: Vašek s Líbou! Už ani nejdu pro Milanův batoh. Na Milana však naše setkání působí jako živá voda. Najednou je v pohodě a plný odhodlání to dojít. Alena to samé. Je to skvělé! Něco pojíme a ve 14:00 se vydáváme k vrcholu. Na vrcholu (2.) Dufourspitze (4634 m) jsme v 16:00. Je nádherné počasí, i vítr se utišil. Dlouho se nezdržujeme a pokračujeme na východ směrem na (3.) Grenzgipfel (4596 m). Toho dosáhneme po několika minutách lezení po mírně se svažujícim hřebeni. Uhýbáme k jihu a zahajujeme sestup do Grenzsattelu. V sedle jsme až v 18:00. Zvlášť Aleně se už sestup zdál nekonečný. Už jsme toho měli všichni dost. Milan se hned pouští do výstupu na Zumsteinspitze (4563 m). Po půlhodině jsme na vrcholu (4.). Slunce se již sklání k západu a před námi se vypíná Signalkuppe (či Punta Gnifetti) s vysněnou Regina Margherita Hütte na vrcholu. Dlouho neváháme a sestupujeme dolů do sedla Gnifettisttel (4552 m). Tam se odvazujeme, beru lano a každý sám stoupáme k chatě. Jdu pomalu jako stroj a bez jediného zastavení stojím v 19:35 před chatou na Signalkuppe (5.) (4556 m). Ostatní docházejí před osmou.
Jsme nesmírně utahaní, nejvíc Alena. Nejhorší, že nás nečeká poklidná chata, ale nacpaná hospoda připomínající nádražní či ještě spíš přístavní krčmu. Lavice kolem stolu jsou do posledního místa obsazeny osmahlými ranaři, někteří téměř dohola, jiní s dlouhými mastnými vlasy, sem tam kroužek v uchu. Mezi nimi několik pochybných ženštin. V zatuchlém vzduchu se mísí naprosto nesrozumitelná směsice minimálně pěti jazyků. Na žádost o nocleh dostáváme odpověď, že je plno, snad bude místo "undergraund", ale že musíme počkat až roznosí večeře. Nakonec jsme sehnali místečko u stolu a vzápětí i na matracích s jednou dekou na chodbě v 1. patře. To už jsme ale museli budit Alenu, která usnula u stolu s horkým čajem. Jedinou útěchou bylo, že netrvali na plné ceně (50000,- či 30000,- člen alpského spolku), ale slevili na půl.
Alena šla spát, my jsme dopili čaj a ve skladišti u vchodu jsme si uspořádali vlastní večeři. S radostí jsem pozoroval, že máme všichni tři nejen dost sil a humoru, ale i chuti k jídlu. Otevřeli jsme dvě piva a snědli celé Moravské uzené s kupou chleba a moc nám chutnalo.
Večer vycházíme s Milanem před chatu a fascinovaní pozorujeme záplavu hvězd nad hlavou i neuvěřitelné moře světýlek na jihu hluboko pod námi v nížině od Milána k Turínu. Na severozápadě se vedle Liskamu rýsuje majestátná silueta Matterhornu, jehož vrchol vidíme shora!
Noc v nás vyvolala pocity zcela jiné. Za prvé na chatě opět není ani kapka vody, což nás donutilo zalézt pod deky tak jak jsme přišli po celodenní dřině a za druhé jsme leželi na cestě k záchodům, takže nad námi celou noc svítila žárovka a o nás zakopávaly mátožné postavy s plnými močáky.

Tady je potřeba odbočit a popsat osudy zbylých členů. Venda s Líbou po setkání na Sattelu v pohodě a pomalu sestupovali na Monte Rosa Hütte. Ještě nahoře na posledním sněhovém hřebenu jsme viděli jak sledují náš postup k vrcholu. V pohodě přešli ledovcové trhliny a snad již na Untere Platje, 3/4 hodiny nad chatou se Líbě podařilo šlápnout na viklavý kámen. Ztratila rovnováhu a padla na jiný, ostrý jako sekerka. Nikdo si nedokáže vysvětlit, proč před sebe nedala ruce. Pravdou je, že si téměř dokonale utnula špičku nosu! Ta jí zůstala viset na tak malém kousku, že ji Venda při poskytnutí první pomoci málem utrhl v domnění, že jde o krevní sraženinu. Sami došli na chatu, kde chatař zavolal vrtulník. Za 10 minut už se vezli. Vendu pilot vysadil na fotbalovém hřišti s tím, aby za nimi přijel autem, Líbu odvezl do špitálu ve Vispu. Na Vendu však čekala ještě jedna rána. Při otevření dveří na něj vypadl lístek: Ahoj horolezci, našli jsme Vaši avii s rozsvícenými světly. Snažili jsme se je vypnout, ale máte ji dobře zamčenou. Přejeme Vám hezké výstupy a šťastný odjezd. Horolezci z Pardubic.
S vymlácenou baterkou byl Venda na parkovišti zcela bezmocný. Za chvíli se sice vrátila Eva s Danou, ale roztlačit naše velké auto se jim nepodařilo. Nakonec pomohl místní učitel autoškoly, který cvičil žáka na parkovišti.
Líbu okamžitě operovali. Nějaký nosní specialista ji dal krásně do kupy. Byli na ni moc hodní a díky pojištění přes rakouský Alpenverein neměla nejmenší potíže.
Po cestě se Vendovi podařilo dobít baterku aspoň tak, že svítilo vnitřní osvětlení.

10. 24.8. pátek
Moc jsem si přál dojít zbylé vrcholy, ale po ránu to opět vypadalo všelijak. Zaslechl jsem Alenu, jak říká, že to nemůže udýchat ani na záchod. Není divu, když večer nic nejedla. Vstáváme v 6:45 v době, kdy jsou všichni pryč. V poklidu snídáme (i zbylé marmelády po odchozích horolezcích). Nakonec jsme vyhozeni mladou uklízející chatařkou, která dává lavice na stoly. Po osmé vycházíme s tím, že cílem bude vždy další vrchol. Pak se rozhodneme dál. Vždy je možné ihned ustoupit dolů. Je opět nádherně.
V 9.00 stojíme na Parrotspitze (6.) (4432 m). Sněhový výstup přes Seserjoch je bez obtíží a hned scházíme po ostrém hřebeni do Piodejochu. Strmým, ale krátkým sněhovým výstupem se zakrátko dostáváme na (7.) vrchol Ludwigshöhe (4341 m). Svačíme, je teplo a všichni už jsou v pohodě. Během několika minut jsme v Zurbriggenjoch. Alena láme mačku a dál postupuje jen s patou, jakýmsi dámským nesmekem. Terén ale není obtížný, takže se nic neděje. Pod Schwarzhornem necháváme batohy a středem hodně strmého sněhu mezi dvěma skalními pilíři vystupujeme před 11:00 na 8. vrchol. Na Corno Nero (4321 m), jak ho zovou Taliáni, je docela frmol.
Dlouho se nezdržujeme. Už máme jasno, co dál. Vystoupíme na náš poslední vrchol Balmenhorn a otočíme to domů. Poslední - Pyramide Vincent (4215 m) je z naší strany jen sněhová pláň v přesně opačném směru naší další cesty. Výstup a sestup stejnou cestou odhadujeme minimálně na 1,5 hodiny. Vzhledem k tomu, že chceme sestoupit do Zermattu pěšky, ho vzdáváme.
Sestupujeme (skutečně) k Balmenhornu (9.) (4167 m). Krčí se pod námi poblíž cesty z Gnifettihütte na Lisjoch. Nad ledovec vystupuje pouze tak 20 m skály. Zato na vrcholu se tyčí tak třímetrová černá socha Krista se vztaženýma rukama. Těsně pod vrcholem je pak krásná bivaková bouda se záchodem a dobrým vybavením minimálně pro 6 lidí. Ideální základna pro přechod hřebene Liskam, Castor, Pollux a Breithorn až na Klein Matterhorn!
Je 11:30, obědváme a vychutnáváme pocit 10. čtyřtisícovky během 5ti dnů. Asi za hodinu se zvedáme a vystupujeme mírným svahem na Lisjoch (4151 m). Na Grenzgletscher se nesestupuje hned, ale ještě chvíli se traverzuje svah Parrotspitze (SV), než cesta odbočí vlevo (SZ) na pravou stranu ledovce. Ten je v dolní části poměrně hodně rozlámaný. Pod trhlinami je cesta poněkud nepřehledná. Je možné buď pokračovat po kraji ledovce, který vás pak dovede k Monte Rosa Hütte po pěšině na hřebeni malé morény, nebo se, jako my, nechat vést změtí mužiků a přijít k chatě přímo po spádnici.
V 16.00 sedíme v chatě u piva. Je nám jasné, že nás ještě čeká dlouhá cesta. Na Rotenboden to bylo ještě více než 2 hodiny a další téměř 2 hodiny do Zermattu.
Do Täsche nás odváží pendlzug těsně před osmou.
Na parkovišti se dozvídáme všechny jobovky i to, že Venda byl s Evou a Danou na Breithornu (4146 m)! Takže 11. čtyřtisícovka!

11. 25.8. sobota
Po ránu vše v poklidu zabalíme, snídáme a o půl deváté odjíždíme pro Líbu. V sedmi není problém avii roztlačit. Cesta přes Furkapass a dál na Schwyz a St.Galen probíhala jen s obvyklými drobnostmi, jako je ztráta spony na výfuku, kterou jsme museli provizorně nahradit. McGiver by se divil. Se západem slunce se koupeme v Bodamském jezeře. Celou cestu však nejdou brzdová světla, která, pokud to stíhám nahrazuji zapínáním parkovaček.
Přejíždíme hranice nejprve rakouské a vzápětí německé a po dálnici míříme na Mnichov. Zůstáváme hned na prvním odpočívadle se záchodem. Mám za sebou 12 hodin jízdy a jsem úplně hotov. Vašek slibuje, že ráno pojede.

12. 26.8. neděle
V pět vstává Vašek s Karlem. Jsem rád, že ještě mohu spát. Má radost netrvá dlouho. Před sedmou zajíždí na parkoviště a Vašek je nepříčetný. Budíky neukazují, nejdou blinkry a s tímhle krámem prý jezdit nebude. Tak tu asi chcípnem, myslím si. Mrkneme na sebe s Milanem, dobrou duší, beze slova vstáváme a pokoušíme se to opravit. Přístroje ukazují, jen když stojí motor! Rozbil se i alternátor a navíc stihl z baterky téměř vycucat i to malé množství energie, které před tím nabil.
Řídím tedy dalších 12 hodin a to naprosto bez proudu. Domů dojíždíme 5 minut po západu slunce!!!

Zpět na přehled akcí