Totes Gebirge  1998

(alias Totales Prochcales)

Pavouk

3.7. pátek
Zkouškové období skončilo. Nastaly dny úplného volna, bez bolení žaludku a drastických snů.
Jarča a já jsme vyrazili s VHT do Mrtvých hor. Cestou pořád pršelo a vyhlídky na hezké počasí se zmenšovaly s přibývajícími kilometry.

4.7. sobota
Jeli jsme přes noc a ráno jsme dojeli do Hinterstoderu. Hory byly zahaleny bílými mraky. Zabalili jsme na dva dny a vyšli na chatu Prielschutz Haus (1420 m). Šli jsme nádherným údolím, kolem velkých stěn. Trošku jsme fantazírovali a představovali jsme si, kudy bychom to šli. No možná někdy.
Cesta vedla okolo nádherných vodopádů a bílých zpěněných řek. Pro Jarču bylo tisíc výškových metrů dost namáhavých.
Nad chatou bylo spousta mlhy a z našich cílů nebyl vidět ani jeden.

5.7. neděle
Druhý den byl naplánovaný Grosser Priel (2514 m). Výstup vedl nad kotlinou Goldkar. Lezli jsme po kramlích, po převislých žebřících, vůbec po všem možném, jen ne po skále. Celou dobu nás doprovázel déšť. Chvílemi jsem si připadal jak ve sprše. Moc mě to nebavilo, a tak jsem makal co to šlo a šlo to. Na vrcholu jsem byl jako čtvrtý. Byl jsem rád, že jsme se tam sešli s Martinem, Alenou a Radkou. Hned jsme začali sestupovat. Za poryvů silného větru jsme promočení sestupovali rychle dolů. Skvěle jsme se projeli po sněhových polích. Tento výstup byl ve znamení odříkání a úplného vybití. Potřeboval jsem ze sebe dostat všechno. Všechny problémy, všechno napětí. Chtěl jsem jít sám, nechat se bičovat větrem, zmáčet deštěm, prostoupit chladem.
Moc jsem hory nenímal, jen občas když se mlha rozestoupila, nemohl jsem odolat pohledu na hloubku pod sebou, na příkré srázy Goldkaru. Přesto jsem na vrcholu pocítil radost a nebyla to radost, že to mám za sebou. Byla to radost z úplného uvolnění.
Večer jsme si půjčili kytaru a zahráli jsme pár písniček.

6.7. pondělí
Další den jsme chtěli udělat Spitzmauer (2442 m). Část lidí už nešla, ale já jsem to chtěl zkusit. Šli jsme s Jarčou pomalu, ale asi po hodině jsme se poněkud rozladěni vrátili do chaty. Naobědvali jsme se, sbalili a začali jsme sestupovat zpátky k avii.
Večer, když se všichni vrátili jsme chvíli hráli na kytary.

7.7. úterý
Poslední den jsme chtěli vylézt na Schröcken (2281 m) - celkem bezvýznamný vrchol nad Hinterstoderem, ale protože už Jarča byla na konci se silami, museli jsme se vrátit. Špatně se mi dařilo skrývat zklamání. Vím, že to Jarču mrzelo, opravdu se snažila, ale bez trochy tréningu to asi opravdu nejde. Ale zase jsme byli spolu sami. Sjeli jsme lanovkou dolů. Dost pršelo. Na horní stanici jsme dostali nepromokavé přikrývky, takže se to dalo přežít.
Nakonec i tahle túra byla hezká, ale o horách to nebylo. Bylo mi ale s Jarčou fajn, a za chvíli mě přestal návrat mrzet.
Ostatní se vrátili promočení, hladoví a zmrzlí. Byli ale šťastní, protože sestup byl opravdové vzrůšo.
Večer jsme s Martinem dlouho hráli a konečně se k nám připojila druhá avie. Byl to pěkný večer.

8.7. středa
Ráno jsme opravili kolo, nakrmili pstruhy a vyjeli domů.
Na konec bych měl napsat citát Milana, který plně charakterizoval tuto výpravu: „Tak aspoň vidíš, jak to vypadá, když ti proprší dovolená!“

Zpět na přehled akcí