Tatry 98 (Sliezský dom)

Radek (Pavouk)

Odjezd do Tater byl trošku dramatický. Předpověď počasí byla ještě horší. Ležím na lehátku a usínám se smíšenými pocity.
Ráno, po vzrůšu s celníkem konečně přijíždíme do Popradu. Jede nás "hafa".
Zubačkou dojíždíme do Tatranské Poljanky.
Odtud se vydáváme na Sliezský dom. Proti všemu očekávání nás hory přivítaly sluníčkem. Stoupáme za šumění stromů a zurčení potoků s krásnou kulisou zasněžených hor. Cesta je místy skoro na mačky. Lije ze mě pot. Asi čtvrt hodiny před Sliezským domem mám dost. Cesta pořád řádsky stoupá a přitom je "Slezák" na dohled.
S žuchnutím odhazuji kletr na schodech "Slezáku", kde Malý Bobr dokuřuje cigaretku a s úsměvem mě pozoruje. Po chvíli dorazili i ostatní.
Po ubytování vyrážíme do Batizovské doliny. Pořád je nádherné počasí. První jde starý horský medvěd Bálů. Najednou Vašek lehne. K zemi ho posílá silný poryv větru. Začíná se zatahovat a ostrý vítr nám mete sníh do tváří. Chvílemi se nemůžeme udržet na nohou.
U Batizovského plesa se rozdělujeme. Adams, Alena, Petr a já pokračujeme dál s cílem prozkoumat nástup na Gerlach. Jdeme asi hodinu proti silnému větru a pak obracíme zpátky. Běžíme hnáni větrem. Chvílemi to spíš připomíná let. Za hodinu se všichni setkáváme na "Slezáku" v kaviarni. Vítr se opírá do stěn, vypadá to, že okna musí každou chvílí vyletět z rámů.
Rozdělili jsme se do pokojů. Já budu sdílet pokoj s Petrem, Danou, Álou.

Druhý den se probouzíme do slunečného rána. Po snídani odcházíme na náš první výstup. Cílem je, Východní Vysoká. Nejdříve jdem bez maček. Pak, ale přijde čas mačky nasadit. V uších mi znějí rady a tak mačky pečlivě dotahuji. Všichni už jsou pryč, když já vstávám se zmrzlýma rukama. V sedle pod Východní Vysokou se rozdělujeme do trojek a navazujeme se na lano. Stále kontroluji, jestli se mačky nepovolují. Všechno běží jako na drátkách. Perfektní počasí, umrzlý tvrdý sníh. Z nohou mám skelety bez krve a bez citu. Mačky je totálně odkrvily. To nevadí, aspoň nespadnou. Nohy mě pěkně mravenčí a já sedím na svým prvním zimním vrcholu. Okolo nás se prostírají zasněžené Tatry.
Nasvačili jsme se a začínáme sestupovat. Dole jsme rychle a tak s Adamsem, Petrem, Álou, Vlastou vystupujeme do Litvorového sedla. Tím jsme se vyhnuli výcviku pádů, který dole provádí Vašek. Pak jsme se vrátili na "Slezák".
Večer se hodně debatuje co další den. Nakonec je rozhodnuto, bude to Gerlach.

Třetí den vstáváme do mrazivého, rána. Sbalit, snídaně a už stoupáme pod nástup do Velické próby. Připadlo dost sněhu. Pod malý převisem oblékáme mačky a jdem na to. Hned první úsek nás zavede na led, kde stojím jen na předních hrotech maček. Mačkařovi začátečníkovi lezou oči z důlku. Čím víc stoupáme, zjišťuji, že to není tak hrozný a že si opravdu můžu na mačkách leccos dovolit. Adams pečlivě vyšlapává stupy. Čas přestávám vnímat, soustředím se jen na lezení. Každý krok, každý zásek cepínu dělám se stoprocentní poctivostí. Kdyby člověk ulítl, neohrozil by jen sebe, ale i ty nad sebou a pod sebou. Při pohledu dolů se mi tají dech.
Nejvíc zabrat nám dává ledový komín asi v půlce žlebu. Pořád byl jen led, led a zase led. A pořád nahoru. Pár kroků čekat, pár kroků čekat a zas čekat. Rozhodně to není dneska zadarmo. Adams se pere s komínem a my napjatě sledujeme padající kousky ledu od jeho cepínu. Konečně štand. Nastupuje Ála a pak já. Při výlezu z komína se dostávám na tenkou ledovou krustu. Cepín nejde moc zaseknout, mačky na hrotech a Ála se kochá okolními štíty. Nějak to nadšení s ní nesdílím. V hlavě se mi honí otázka, co tady dělám?
S přibývající výškou se začíná kazit počasí. Zvedá se vítr. Závěr žlebu je už dobrý. Když dolejzáme do sedla počasí se úplně zkazí. Začíná sněžit a viditelnost se rychle zhoršuje. Pohled na hodinky. Je dvanáct. To jsme měli být už na vrcholu a my jsme teprve v Kotlovém sedle. Je to jasný. Obracíme a já jako mačkár začátečník jdu první. Sestup po vyšlapaných stupech jde rychle. Slaňujeme ledovým komínem. Je strašná zima. Sjel jsem dolů jako třetí. Nade mnou přešlapují další. Musí pěkně zmrzat. Dál už jdem bez jištění až dolu. Nejdřív jsem myslel, že jde o špatný vtip, ale ono to šlo.
Dole čekáme pod převískem na ostatní. Konečně jsme všichni. Je to skvělí pocit, že jsme se z toho v pořádku dostali a teď už nás čeká odměna v podobě vinárny.

Čtvrtý den je odpočinkový. Většina odchází po magistrále na prohlídku místního pohostinství. Petr a já spíme. Odpoledne, už je nám to blbý a tak vyrážíme nad Sliezský dom a užíváme si horské pohody.

Pátý den jdem na Granátové veže. Jsou to osamělé skály na hřebenu nad "Slezákem". Cestou lyžujeme na botách a je to fajn den. Když se vracíme domů sednem si s Petrem na kámen, pozorujem roztrhané mraky brouzdající oblohou, povídáme si a nechce se nám zpátky do hotelu.

Šestý den je naplánovaný Slavkovský štít. Horolezecký činky. Počasí je špatný a tak celkem lehký výstup se mění v boj s větrem a krystalkami ledu, které nás nemilosrdně šlehají do tváří. Na vrcholu se dá jen ležet.
Večer Adams slaví padesátiny. Podařilo se nám sehnat kytaru. Hrajeme až do noci.

Poslední den našeho lezení v Tatrách se probouzíme do nádherného rána. Mrzne až praští. Slunce nás oslepuje. Dohodli jsme se, že zkusíme ještě jednou Gerlach. Tentokrát, ale z druhý strany, z Batizovský doliny. Chceme vylézt do Tetmajerova sedla a odtud na vrchol. Lezeme méně náročným žlebem, ale v sedle se zase tak strašně zčubí počasí, že se musíme spokojit se Zadním Gerlachem a to ještě není vůbec zadarmo. Lezeme obkročmo na hřebeni. Vánice zuří a nevypadá to moc dobře. Když začínáme sestupovat ze sedla zjišťujeme, že připadla spousta nového sněhu a je dost těžký prošlápnout až na tvrdý podklad. Když jsme skoro dole, jede kolem nás lavinka. Tak raději mažem do vinárničky, kde nás čekají dvě sympatický Slovenky.

Tím naše zimní lezení v Tatrách končí, byl to skvělý týden, se skvělými lidmi, který se jen tak neopakuje.

Resumé:
Východní Vysoká
Slavkovský štít
Zadní Gerlach
Napsáno podle tehdejších zápisků.