Ötztalské Alpy - Tyrolské Alpy - Dolomity 1998

aneb
Martinův volně šiřitelný deníček jedné úspěšné akce

1. čtvrtek 30.7.
Odjezd v 1930, směr přechod Strážný.
Vaškova avie (ve složení Vašek, Marie, Karel, Líba, Dana, Alena) odjíždí s naštvaným řidičem asi o 1/2 hodiny dříve směr Česká Sibiř, neboť tam Marie, netušíc, že jedeme jinudy, domluvila nástup Bobra. My (Martin, Kuba, Milan, Eva, Jožka a Pavel) jedeme na Prahu a Strakonice.
Karel stanovil sraz v motorestu těsně před Strážným. Míjíme motorest před Vimperkem a říkám: "Doufám, že si Karel nespletl Strážný s Vimperkem!"
Stavíme před hospodou za cedulí Strážný těsně před zavíračkou, takže dostáváme pouze napít. Za 1/2 hodiny odcházíme, rozhodnutí čekat vleže do příjezdu Vaška. Přijíždí ihned. Byli prý v motorestu před Vimperkem ...
Hranice bez problémů. Spíme ještě před Passau.

2. pátek 31.7.
Bez bloudění přijíždíme přes Haag, Rosenheim a Innsbruck do Ötztalu. Na dálnici dvě hodinky jede Milan a já se trochu prospím. Odpoledne jsme na místě. Prohlížíme vesničku Vent. Všude je spousta plakátů a pohlednic s Oetzim. Na noc sjíždíme o 2 km níže. 
Eva vaří, Milan dělá skvělý zeleninový salát (pepřený). 
Spíme u silnice na rozmáčeném plácku s ohništěm. Chvílemi prší.

3. sobota 1.8.
Okolo projíždí v teréňáku jakýsi dědouš ochranář a huláká: "Kein kemping!". Dobře, že jel až ráno.
Vyvážíme avie na parkoviště pod lanovkou. Balíme, zamykám avii. Eva se vrací, aby prorazila okno cepínem. Zamykám podruhé, platíme parkování pouze na den (50 ÖS) a strmým kopcem pod lanovkou vyrážíme na Breslauerhütte (2840 m.n.m.). Slunce praží, potíme se jako koně.
Před chatou na terase studeně fouká a všechna místa v závětří jsou obsazena. Oblékáme se. Na chatě se nemohu anglicky domluvit se sličnou servírkou na ceně noclehu. Po předložení horolezeckého průkazu z ní vypadne "Od kade ste?" - byla ze Spiše. Čekáme na vedoucí, abychom zaplatili nocleh a ubytovali se. S Alenou (němčinářkou) se snažíme ukoulet co nejnižší cenu. Předkládám svůj horolezecký průkaz a říkám, že jsme klub. Dostáváme spaní ve třetím patře ve dvou místnůstkách, kam se vejdou právě dvě čtyřpalandy za 60 šílenců.
Po ubytování se jdeme protáhnout. Ve vycházkovém tempu přecházíme Wildes Mannle (v našem překladu Divokou Máňu) (3023 m). Na protějším ledovci sledujeme Bobrovo snažení. Vrchol Wildspitze je stále v mracích.
S Kubou přímo v pokoji vaříme játra s rýží. Nemáme sůl. Půjčím si tedy slánku dole v jídelně a přesoluji rýži.
Večer si dáváme aspoň pivko nebo vínko u slovenské servírky. Milan leží, je mu blbě.
Jožka nás přesvědčuje o nutnosti brzkého vstávání, na což nikdo nereaguje.
Eva slibuje, že se bude tulit. To jsem zvědav.

4. neděle 2.8.
Vstáváme před půl šestou. Jestli se Eva tulila nevím, spal jsem jako dřevo. 
Vaříme čaj, někteří na něj jdou do hospody, na věšáku visí lístek od Jožky se vzkazem, že odešel v 5, Alena tvrdí, že je venku zima, tak se oblékám, obouváme se a (kromě Marie) odcházíme, venku není zima, tak se svlékám, po půl sedmé vyrážíme.
Brzy nás opouští Eva pro bolavé žíly. Kuba nasadil ďábelské tempo, takže mám co dělat, abych jeho náskok alespoň pomaličku stahoval. Drží se mě jen Alena, ale i ta to brzy vzdává. Mám trošku strach. Už jdeme po ledě, svah se začíná zvedat a Kuba ještě nebyl na mačkách. Dobíhám ho, předcházíme nějaké Němce (všechny) a obouváme mačky asi 100 m nad nimi. asi 300 m před námi vidíme postavu Jožky, váhající, kterým žlabem se vydat nahoru do sedla.
Vybral ten správný. Kuba mi opět utíká. Nadávám mu, že nese lano a musí tedy čekat na ostatní. Nechali jsme se předběhnout čtyřmi Němci, kteří nás začali zasypávat kamením a ledem. Spočítal jsem, že vzadu mají 2 lana na 8 osob a rozhodl jsem se dohnat Jožku. Lehce jsme ve strmém vyledněném žlábku předběhli Němce, kteří se tam plácali bez maček(!!) a dohnali jsme Jožku. Ze sedla jsme už šli společně. Střídavě svítilo slunce a zatahovalo se. Stále silně foukalo. Svah se začal zvedat, objevily se trhliny - navázali jsme se. Jako první jsme chvílemi v mlze s obtížemi hledali stopu. Bez bloudění jsme nakonec našli jižní skalnatý vrchol Wildspitze (3774 m.n.m.). Zanedlouho dorazili ostatní. Vašek s výčitkou, že jsme nešli společně.
Vítr byl chvílemi nepříjemně silný. Vždy jen na vteřinku se nám z mraku vyloupl severní sněhový vrchol (3772 m), vzdálený necelých 200 m. Měl jsem pocit, že většina ani nemá zájem v silném větru přecházet ostrý sněhový hřebínek ke druhému vrcholu. Nakonec to vzdal jen Bobr a Pavel. Na severním vrcholu se nebe přece jen protrhlo a ukázalo se, že je vyšlápnutá stopa přes severní hřeben. Naše lanové družstvo tedy sestoupilo tudy. Ostatní se museli kvůli klukům na vrcholu vrátit.
Dole na ledovci už nefoukalo, vylezlo sluníčko, takže jsme počkali na ostatní. Kuba (a nejen on) se mohl pocvičit v brždění cepínem na sněhu.
Na dvojitém laně jsme slanili ledový žlábek a v pohodě sestoupili do chaty.
Poslali jsme pohledy, Vašek s Karlem si prohlédli údolí mezi pohlednicemi a shopkali jsme k aviím. Opět cítím kolena.
Na noc jsme sjeli kousek níž. Avie jsme postavili na cestu vedle louky hned u silnice. Přes louku sice teče čistý potok, ale je na něj všude tak vidět ze silnice, že se lze umýt pouze přímo v propustku pod silnicí nebo v kalné ledovcové řece. Volím řeku.
Milan opět připravil skvělý salát. Když do něj Eva sype pepř, Jožka trpí. Dozvídáme se, že doma nesolí a nekoření. Navíc prý vůbec nepije!
Kuba ještě asi hodinu sám honí balón. 
Eva slaví narozeniny. Všichni jí gratulují, od Milana dostává kytku a já jí (za vydatné pomoci Aleny a Dany) zpívám "citovky".

5. pondělí 3.8.
Vstáváme v 6. Přejíždíme k Ortleru. Snídaně bude později. 
V noci prý na nás troubilo několik aut. Nevím nic. Spal jsem. Počasí je špatné, ale neprší. Vracíme se na sever přes Oetz na dálnici a jedeme na Landeck a pak Nauders a přes Reschenpass do Itálie. Za přechodem (hranice "neexistuje") v hustém lijáku zastavujeme na snídani u jezera Lago di Resia (Reschensee) se zatopenou kostelní věží - posledním pozůstatkem vesničky Curon Venosta na břehu bývalého, menšího jezera. Vaškovi utíká zadní kolo ventilkem.
Přijíždějí Carabinieri v malém fiatku. Vylézá menší, podsaditý policista. Brzy poznáváme, že je namáznutý. Vybere pasy a papíry od auta, předá je mladšímu, nabručenému kolegovi a dá se s námi do řeči. Po dvou darovaných pivech roztává. Podle znaku na avii se domnívá, že jsme horská služba. Zhrozí se, když se dozví, že máme namířeno na Ortler. Připomíná nám týden starý smrťák dvou Čechů bleskem a přesvědčuje, že se jistojistě musíme v Suldenu obrátit na jeho přítele, člena HS Dona Hurtona. To jméno jsme si vyslechli asi 20x.
Poradil nám také, kde dobře nakoupit víno. Vesničku Sluderno jsme pak několikrát projeli i prošli křížem krážem, ale jeho Weinhoff jsme našli až když jsme to vzdali, úplně na konci vesnice. Koupili jsme do každé avie 5ti litrový demižon červeného a já mapu Ortleru.
Zase prší. Přejel jsem odbočku na Sulden a po kilometru se otáčíme u pumpy, aby Vašek nafoukal kolo. Pumpa je zavřená, tak jen nabíráme vodu, čůráme a Eva kupuje Kubovi nanuka. Za městečkem Prato a.St. nacházím pro avie u ledovcové říčky "maskované" místo v křoví. Leje čím dál víc a proto lenošíme. Nakonec není den odpočinku k zahození. Jen aby jich nebylo moc.
Večer přestává pršet a tak jdeme na výzvědy o počasí do vsi. Zastavujeme u prvního domku s nápisem Handl a dvorkem plným trofejí, shozených paroží, samorostů, totemů, kožek, lebek, nožiček a ocásků různých zvířat a dalších více či méně morbidních propriet. Majitel nás zve, abychom si vše vyfotili ze dvorku a chválí Čechy (kteří na rozdíl od Němců nelezou na dvorek sami) a černé pivo od Fleků. Ptáme se na předpověď počasí a on nás zve na televizi na přehled zpráv před šestou. Stejně počasí nestihneme, takže nám nakonec tlumočí: zítra moc špatně, pozítří o maličko lépe a od čtvrtka krásně.
Projdeme celou vesnici a v informacích se dovídáme na vlas stejnou předpověď počasí. Získávám pohlednici s podpisem Gustavo Thöniho, který zde má penzion a lyžařskou školu.
Večer Venda smaží bedlové klobouky. Nakrmí obě avie.
Jožka se nechá lehce přemluvit na italské víno.

6. úterý 4.8.
Probouzíme se o půl deváté do nádherného rána. Ihned se rozhodujeme - jdeme nahoru. Vedlejší avie se stihne vypravit o něco dřív a jede napřed. Nacházíme ji v Suldenu (1900 m) na parkovišti pod lanovkou. Před jedenáctou jsme sbalení a v největším žáru vyrážíme (po cestě č. 4) krásnou, ne příliš strmou stezkou nejdříve lesem, pak sutí a na závěr příkřejší pěšinou v travnatém svahu na Tabaretta-Hütte (2550 m). Dlouho se nezdržíme a traverzujeme na sever suťový svah do sedla Barenkopf Scharte. Pak už jen zpět na jih těsně za skalnatým hřebínkem a před půl třetí jsme na Payer-Hütte (3020 m). Zkoušíme u správcové v červené zástěrce vyjednat opět levnější ubytování pro všechny, ale tentokrát to nevyjde. Jsme ubytováni sami (poté, co urychleně prchli dva již ubytovaní) v zadní části podkroví na průkazy za 18000 Lir, bez za dvojnásobek (!). Na chatě není voda. Leda 1,5 l minerálky za 7000. Nakonec vaříme na terase z ledovcové vody, která je ve džbáncích před záchody na umytí (Kein Trinkwaser). Zato jsou zde pantofle, které s Kubou neseme a které tam Kuba nechal.
Potkáváme tři kluky, Čechy, které včerejší slota uvěznila den v bivaku. Napadlo prý 30 cm nového sněhu. K bivaku je prý trojkové, místy nejištěné lezení - na tři hodiny. Z bivaku na vrchol další 3 hodiny po sněhu s přechodem jedné nebezpečné trhliny.
Večer jdeme opět na pivo (4dl čl. 7000, nečl. 7500) a shodujeme se na brzkém vstávání. Na chatě rozsvěcí od 440 do 520, takže vstaneme o půl páté.
Každý v duchu doufá, že bude zítra slušně. Další noc na chatě by nám udělala díru do rozpočtu.
Mladí Tyroláci v přední části podkroví smrdí jako tchoři.

7. středa 5.8.
Probouzím se ještě dřív. Potmě balím spacák a připravuji poslední věci do kletru. Jdu se podívat ven. Počasí je podivné: je mlha, že není vidět na 30 m, fouká mírný vítr a je podezřele teplo - 12°C. Budím Kubu, Jožka vstává. Chvíli váháme, ale rozhodnutí je jednoznačné. Je potřeba vyjít. Vráti se můžeme vždycky. Ostatním se ze spacáku moc nechce. Vynášíme na terasu věci a začínáme vařit. Rozednívá se. Po terase zmateně pobíhají cizinci, závislí na snídani v chatě. Dosud se totiž nesvítí a jídelna je zamčená. Náhle se začínají mraky zvedat. Jsou vidět světýlka dole v Suldenu i v dalších vesnicích. Posílám Kubu nahoru, aby ostatní neváhali. Za chviličku přicházejí vařit. Marie, Eva, Líba a Pavel se rozhodli, že nahoru nepůjdou. Naše lanové družstvo tedy zůstane, Karel půjde s Alenou a s Milanem a Vašek s Danou a s Bobrem. Klasicky si oblékám sedák a pak si vzpomenu, že potřebuji na záchod.
Alena skopne s vařiče ešus vody.
Okolo šesté naše družstvo odchází. Cizinci se konečně dostávají na snídani. 
Po krátkém traverzu po stezce se dobře značená cesta dostává do lehkého lezeckého terénu. Asi po 3/4 hodině překonáváme aspoň 50ti metrovou kolmou stěnku s jedním žebříkem, většinou zajištěnou řetězi. Je čerstvě nasvětlena právě vycházejícím sluncem, takže Jožka točí. Nad stěnkou obouváme mačky. Nastupujeme do traverzu ledového svahu posetého sutí, který se dál prudce svažuje do údolí. Rozhodli jsme se jít bez lana, protože nám připadá téměř nemožné v takovém terénu někoho padajícího udržet. Kladu Kubovi na srdce, aby dával tisíci procentní pozor na každý krok. Za traverzem začíná ledovec s řadou trhlin. Navazujeme se. Jožka točí ostatní v traverzu. Společně vystupujeme před osmou přes trhliny k bivaku Lombardi. Je to luxusní čistý bivak s 5ti lůžky, dekami, stolkem s lavicemi, skříňkou s nádobím. Byly tu i nějaké konzervy a bombička s plynem. Dlouho se nezdržujeme. Docházejí nás další skupiny s vůdci.
Přidává se k nám jakýsi samotář - Dán. Dostáváme se do nejstrmější části ledovce. Sníh je zde tvrdý, takže přijdou ke slovu i zobáky cepínů. Pak už se svah rovná a my se opět dostáváme do husté mlhy. Ještě že je jasně zřetelná včerejší stopa. Ta náhle uhýbá prudce doprava podél obrovské trhliny, kterou překonává po sněhovém mostě asi po 100 m. Slunce se opírá do tenké vrstvy mraků nad námi a mlha dokonale simuluje přetopenou prádelnu. Leje z nás pot a dýcháme co můžem. Dana se od horského vůdce dozvídá, že má "Zero, zero rytmus!"
Pak náhle trošku foukne vítr a před námi se vynoří sněhový vršek, ve kterém by nikdo z nás ještě nehledal vrchol. Poslední metry a okolo desáté jsme na vrcholu Ortleru (3905 m.n.m.). Před námi prudce spadá k Suldenu V stěna a na jihu spíše tušíme v mracích rozervaný skalní hřebínek, který známe z televizních šotů o tragické události minulý týden.
Docházejí nás 4 skupiny s vůdci. Jeden z nich přinesl i fungl novou vrcholovou knížku.
Jíme (a pijeme), Jožka fotí a Bobr si stěžuje na bolavé koleno. Z vrcholu odcházíme jako poslední.
Ve chvíli, když už všichni sestoupili, se mraky protrhly a nám se otevřel nepopsatelný pohled na okolní kopce (především Königs Spitze) vyčnívající z nízké oblačnosti. Kuba byl úplně u vytržení. Mám radost, že ho to tak bere.
Společně jsme pak překonali nejstrmější část ledovce, my jištěním přes cepíny, ostatní slaněním na šroubu.
Počasí se krásně vybralo, všichni byli v bezvadné náladě a společně jsme sestupovali k bivaku. Nebylo kam spěchat. Ledový traverz (tentokrát výrazně měkčí) i sestup stěnkou proběhly bez problémů a před druhou hodinou jsme byli na Payer-Hütte.
Balíme věci zanechané na chatě. Ještě jednou se jdu podívat, jestli tam někdo něco nenechal. Jedny pantofle mi byly povědomé, ale zdály se mi příliš sešlapané a navíc, Kuba je přeci nikdy nedává takhle do sebe!
Jdeme společně dolů. Jen Jožka se opozdil. Před sedlem si vzpomenu, že Jožka táhl nahoru lano i kameru a teď to nese zase dolů. Čekám na něho. Dochází mě Bobr se svým kolenem, společně fotíme Ortler, ale Jožka stále nikde. Ještě chvíli čekám a pak na něho kašlu. 
Na Tabaretta-Hütte doháním Danu s Vaškem, kteří se stavili na jedno a pod chatou potkávám všechny ostatní v rozhovoru se čtyřmi Čechy, kteří chtějí jít nahoru s 20ti metrovým lanem. Bez komentáře. Za hodinku jsme dole. Kupujeme pohledy, nabíráme vodu a říkáme si: "Kdo ví, kde je Don Hurton?"
Na noc popojíždíme na plácek se stolky a lavicemi u ledovcového potoka Suldenbach. Je potřeba vyřešit co dál. Je mi jasné, že bude trochu dusno, ale vyřešit se to musí. 
Přicházím s návrhem lezení na passo Falzarego, kde mám připraveny popisy sedmi cest.
Okamžitě je jasné, že se rozdělíme. Vašek s Karlem chtějí na Großvenediger.
Moje argumenty: Vylezli jsme dva pěkné ledovcové kopce (Ortler je mimořádný), jsme i dost utahaní, chtěli bychom změnu a chceme si (tedy jistě já, Jožka a Kuba) zalézt. Nabízíme lezení každému, kdo bude mít zájem. Kdo nechce lézt, má spoustu možností na túry všech obtížností a délek.
Jejich argumenty: Jsme rozchození, lézt stejně nemohou a nechtějí všichni. V Alpách je nepoměrně menší počet významných kopců (k nimž jistě Großvenediger patří), které se za život dají zvládnout, než lezeckých cest, z nichž ty vybrané jsou bezvýznamné.
Po různých váháních a snad i nedostatku odvahy k překonání jistých "morálních" zábran se rozhodlo, že se složení avií nezmění. Jisté je to, že v tu chvíli z našeho rozdělení neměl radost nikdo.
Odjezd jsme stanovili opět na šestou (bez snídaně).

8. čtvrtek 6.8.
Po klidné noci klepu před šestou na Alenu pod volantem druhé avie. Jestli všechno dobře půjde, dohadujeme ještě společnou snídani na cestě. Nešlo. Dvakrát čekáme na Vaška, kterému snad vrtule načala hadičku a utíká mu voda. Nakonec se loučíme v Bolzanu (450 m). Odjíždíme, ale na odbočce na Karerpaß na nás Vašek ještě zatroubí. Hned nakupujeme půl druhého bochníčku černého chleba a housky a jogurty k snídani. Snídáme v soutěsce Eggen Talu. Krátce zastavujeme na Karerpaßu (1745 m), sjíždíme dolů na 1379 m a opět se šplháme na passo Pordoi (2239 m), opět sjíždíme na 1602 m a definitivně stoupáme na passo Falzarego (2105 m).
Nejsou ještě ani dvě hodiny. Nebe bez mráčku a slunce nemilosrdně pere.
Milan opět připravuje okurkový salát. Eva dělá maso s rýží, kterou také přesolí. Jožka musí neskutečně trpět. Přesto aspoň pětkrát Evu pochválí, jak je to výborné. Ke konci už mu lezou oči z důlků.
Poháním kluky do lezení. Jožka je evidentně nervózní, Milan nejistý, protože toho nemá letos mnoho nalezeno, zato Kubu nemusím nutit i když si stěžuje, že ho pobolívá hlava.
Vybíráme nejkratší cestu na rozkoukání a okolo čtvrté stojíme pod Torre Grande di Falzarego (2550 m). Lezeme v Z stěně (180 m) Viu di destra III, IV, 1 místo IV+, 4 délky (1 - 1,5 hod.). Nástup i štandy jsou značeny barvou. Lezení pohodové, bez problémů, takže i Kuba si vyvedl jednu délku. Na vrcholu protěží tolik, že nešlo nějakou nezasednout.
Kdyby lezení šlo takhle pěkně, můžeme zítra stihnout i dvě cesty.
V pohodě slaníme podle popisu. Jen Kubovi se zhoršilo bolení hlavy. V avii do něho lejeme pití a dostal acylpyrin.
Téměř za tmy jsme se rozhodli, že se (v pantoflích) dojdeme umýt k potoku, který jsme přecházeli cestou od stěny "tak asi 500 m" od nás. Jen díky měsíci jak rybí oko jsme přežili půlhodinovou strastiplnou pouť po horské stezce k potoku. Když jsme se po desáté vrátili, čekala nás hromada voňavých bramboráků. Eva boduje. Lituje, že ještě neviděla protěž v přírodě.
Před spaním ještě probírám zásobu "olympických" písniček. 

9. pátek 7.8.
Vstávám před šestou a dávám vodu na čaj a lezu zpět do spacáku. Chystáme se na JJV stěnu Piccola Lagazuoi (220 m), která se vypíná přímo nad avií. Chci, abychom vyrazili včas, abychom se na slunci neupekli. Nebe je opět absolutně bez mráčku. Čaj je hotov. I ostatní líně vstávají. Kuba je v pořádku.
Pod stěnou jsme první. Rádi bychom lezli devítidélkovou cestu Via dei Financieri (IV+, 1 místo V), ale stále nemůžeme najít nástup. V nejpravděpodobnějším místě je jakýsi svislý flek podivné červenohnědé barvy. Mám pocit, že jinde to být nemůže. Nastupuji. Postupně zakládám tři postupová jištění, ale nikde ani známka po kruhu nebo výrazně lezeném místě. Váhám. Traverzuji ve stěně zprava doleva a nakonec raději opatrně sestupuji.
Přecházíme kousek doleva na osmidélkovou cestu Via Cuore Toro (IV+), která by měla vést výraznou spárou. Nastupuji do stěny. Přicházejí další lezci a potvrzují, že jdu správně. Brzy nacházím kruhy a cesta je zřetelně lezená. Je výrazně obtížnější než včera. Problémy s orientací nemám, ale dohání nás italská trojice a Jožka s Milanem před sebe dokonce pustili další dvě dvojky. Italský prvolezec leze v závěsu za mnou. V jeho popisu se cesta jmenuje úplně jinak (jako "Cesta z jeskyně" - nastupuje se u východu ze štoly). V horní třetině stěnu dolézají vpravo přímo komínem a dál těžší tmavou koutovou spárou. My jdeme vlevo podle popisu lehčím terénem. Vyvádí Kuba. Ve veliké jeskyni čekáme, svačíme a necháme se předběhnout. Jožka stále nejde a tak dolézáme na vrchol. Je po dvanácté, jsme docela utahaní, takže další lezení dnes vidím docela černě. Konečně se objevují naši. Milan není dnešním lezením nijak nadšen a nejraději by se už jen povaloval. Jožku tlačí nové lezečky. Stále si stěžuje, že si je koupil, aby měl při lezení pohodu a ono je to úplně opačně.
Dozvídám se, že jsem v první délce shodil malý kámen, který zasáhl jistého Itala do přilby ve chvíli, kdy si ji nasazoval a měl ji teprve nad hlavou (!!!). Jen si ji zapnul a pokřižoval se...
Podle popisu sestupujeme příkrým svahem. Nezdá se nám popisovaná 20 m délka slanění. Svazujeme lana a dobře děláme. Slanění má téměř 27 m !! Pak už jen sestup sutí a ve 2 jsme v rozpálené avii. Po vyvětrání je v ní ale docela příjemný chládek. Vařím vepřo knedlo zelo. Bramborové knedlíky byly sice trochu mazlavé a ani zelí nebylo ideální, ale všichni se tvářili, že jim moc šmakuje. Pijeme pivečko - lezení už dnes nepřipadá v úvahu.
Uléhám a okamžitě usínám. Okolo jsou nějací litoměřičáci. 
Je osm a naši chodci nikde. Je půl deváté, devět, začíná se šeřit, chodci nikde. Vaříme jim polévku. Vychází měsíc. Je půl desáté, jsme nervózní. Nevíme kam šli i když tušíme, že si Eva plní svůj sen - Tofana di Roses. Naproti jim jet ani jít nemůžeme, protože nevíme kam. Před desátou se rozhodujeme zalézt do spacáků a počkat do rána. Pokud se nevrátí, ráno vše ohlásíme. Tu noc by museli někde přečkat. Zjišťujeme, že ani nevíme, jak se jmenuje Pavel příjmením.
Snad minutu poté, co zalézáme, přichází Pavel. Eva prý přijde vzápětí, myje se u "našeho" potoka. Pavel září. Byli na Tofaně (v 6 na vrcholu). Počkáme půl hodinky na Evu. Opět neviděla protěž. Pár žertíků na jejich účet a s úlevou usínáme.

10. sobota 8.8.
Na čaj stavím ve 3/4 na 6. Jdu se umýt. Je opět nádherné chladivé ráno. Sleduji růžovou Marmoladu, která je první nasvětlena vycházejícím sluncem. Čekám se snímkem Saso di Stria (2477 m), vrcholu, na který se dnes chystáme tak, aby byla sluncem nasvětlena právě jen lezená část. Stěnu fotím tradičně s kapličkou s nápisem Magnificat anima mea dominum.
Jožka bude dnes natáčet poprvé i lezení. Milan jde bez velkého přemlouvání s námi. Eva s Pavlem nás budou sledovat zdola a pak kopec obejdou. Po dvanácté plánujeme setkání na vrcholu.
Cesta 200m JV pilířem se jmenuje Via Colbertaldo III, IV, 1 úsek IV+, 7 délek. Příchod k nástupu je popsán perfektně. Jsem přesvědčen, že i nástup je jasný. Nastupuji ihned na pilíř, i když první délka se dá obejít po travnatých stupních vpravo. Nacházím první štand a dobírám Kubu. Přicházejí další lezci. Už odlez od štandu mi dává zabrat a chci, aby Kuba poprvé vyndal maglajz. Je to tu silně olezené. Jedou i nohy. Jinak ale krásné lezení.
Na konci další délky opět problém. Snažím se založit vklíněnec. Hladké chyty v mírně převislém místě. Cítím, jak rychle ubývají síly. Koukám pod sebe. Poslední jištění je naštěstí v kruhu asi 4 m pode mnou. Chytám vklíněnce do zubů a rychle hledám lepší chyt. Popolézám ještě 15 cm a už je to lepší. Zakládám tutové jištění a oddychuju. To je ono!
Lezu další délku a nalézám hezký štand. Dobírám Kubu a zjišťuji, že jsem na půlce lana. Chci lezení urychlit. Volám na Kubu, aby si lano dobral zpět, že polezu dál. Udělám však školáckou chybu. Nechám lano proklouznout dolů, takže se jeho smyčka při dobírání kdesi zachytí. Lano nejde stáhnout ani nahoru ani dolů. Jožku předbíhá nějaký Tyrolák. Volám na něj anglicky, aby nám uvolnil lano. Nereaguje. Nakonec lano uvolnil Jožka a já dolézám délku, která nakonec vychází na centimetry. Krásné lezení komínem, pak stěnkou na hezký štand na exponovaném místě na hraně. Zespoda nás fotí Pavel. Lezu dál. Již jsme nad dvěma výraznými ostrůvky kleče a čeká nás "schovaný" traverz doprava. Prolézám komínem pod vklíněným balvanem a štanduji u oválného kruhu jako z kravína. Tipujeme, že nás čeká jedna, maximálně dvě délky. Posílám Kubu do další délky. Pokračuje v traverzu za druhou věží. Prolézá dalším oknem a mizí za hranou. Chvilku leze pomaleji a pak slyším, že je na štandu. Jožka točí Milana v komíně. Jistím Milana. Na Kubu volám, ať chvíli počká. Nerozumí mi. Voláme na sebe povely, ale chlápek - druholezec mladého Tyroláka, který nás v tu chvíli předbíhá do toho jako naschvál stále něco pindá, takže Kubovi nerozumím. Ten mi zatím tahá za lano, jakoby mě chtěl utrhnout od kruhu. Konečně je natočeno a já odlézám. Okno je tak malé, že se tam sotva vejdu s kletrem. Za oknem mě překvapí kolmý, hladký kout. Myslel jsem si, že Kubu posílám do lehkého terénu. Naštěstí je dobře odjištěn. Nahoře, na konci pěšinky z vrcholu leží Kuba pověšený v kruhu, hlavu opřenou o balvan - zkrátka vegáč. Pochvaluje si, že si konečně užil lezení. Jsme nahoře! Tohle byla jistě nejkrásnější cesta - doporučuji všem.
Nahoře nikdo nečeká. Jsme tu také o půl dvanácté. Natočíme a nafotíme tedy vrchol a jdeme po pěšině po rozervané severní stráni dolů. Dole na malém pahrbku čeká Pavel. Eva prý šla na kytičky. Pod silnicí docházíme v radostné náladě do avie. Celý sportovní program vlastně vyšel bez nehody na 100%.
V avii je navařeno. Nepochopitelně přehlédneme polévku a nastrouhaný sýr na těstoviny, ale vše se záhy napraví. Přichází Eva - viděla protěž!!
Před třetí odrážíme k domovu a modlíme se, aby avie vydržela.
O půl šesté jsme na Breneru. Nakupujeme špuntáto, broskve a zmrzlinu a spouštíme se do Innsbrucku. Opouštíme myšlenku, že na noc zastavíme u nějakého jezera s koupáním. Radši jedeme směr Kufstein, Rosenheim, Haag a Landshut. Zastavujeme na prvním dálničním odpočívadle směrem na Deggendorf, hned u atomové elektrárny asi o půl jedenácté. Dopíjíme poslední zbytky vína a o půl dvanácté uléháme.

11. neděle 9.8.
Probouzím se v 5. Svítá. Vykonám nezbytnou hygienu, počkám, až se spáči vyprázdní a jedu.
V 8 snídáme v Klatovech. Kuba volá domů, aby mamka uvařila pořádný oběd.
V Lysé rozvezu všechny domů a přesně v poledne jsme doma. Avie zase vydržela, holka jedna. Najela tentokrát 1760 km.
Poslední vystupuje Pavel. Má u Vaška auto. Prodávám mu zbylý, ještě nenačatý karton piva. Bude se mu hodit. Jede ještě na 14 dní na dovolenou.
Holky jsou nějaké nemocné a všichni jsme rádi, že jsme doma. Je hrozné horko. Doma není ani jedno pivo...

PS: Vašek dojel 20 minut po nás. Zvládli již v pátek Großvenediger, vykoupali se u Salzburgu v jezeře a sobotní večer zakončili v Pojbukách v hospodě.

Zpět na přehled akcí