28.7. pátek
19:00 Odjíždíme z Lysé směr Dolní Dvořiště. Hranice projíždíme bez problémů
29.7. sobota
Spíme krátce na odpočívadle na dálnici. Rychle pokračujeme směr Salzburg, Kempten, Bregenz. Ve 13 hodin už se koupeme v
Bodensee (725 km). Přes Lichtenštejnsko se dostáváme do Švýcarska. Zaplatíme za naše vozidlo a v 19:00 se doškrábeme na Oberalppass (2046
m) (902 km).
30.7. neděle krásně
Začíná série našich aklimatizačních výstupů. Přes sedlo Fellilücke (2478 m) zdoláváme vrchol
Schneehüenerstock (2773 m). Volíme evidentně téměř nechozenou cestu. Za to jsme odměněni nálezy překrásných velikých krystalů křemene. Vrchol nás ohromí - jedná se o betonovou pevnost. Vše je patrné až zblízka. Objevujeme i lanovku, která mizí kdesi uvnitř kopce. Po hřebínku vystupujeme na vrchol
Schijenstock (2888 m). Dál už není žádná cesta. Sestupujeme na opačnou stranu velmi(!!) příkrou travnatou strání do sněhového žlabu. Pod námi je skalnatý zlom vysoký několik desítek metrů. Všichni našlapují s nejvyšší opatrností. I žlab je pěkně strmý. Několik
z nás ho sice sjíždí na botách, ale zvlášť holkám se do něho moc nechce. Radka se dokonce nedobrovolně sveze do zadku. Přelezeme ještě hřebínek Stöckli (2480 m) a pak už se vracíme okolo jezera Lutezsee k aviím.
31.7. pondělí polojasno
Vystupujeme na druhou stranu sedla na vrchol Pazolastock (2739 m) (částečně po hřebeni na Rossboden 2836 m). sestupujeme přes H. Badus okolo jezera Lac Da Tuma(?). Zde ve výšce 2345 m pramení Rýn. Při návratu
zachraňujeme
kolabujícího starého pána. Nejdřív se motá, později už se neudrží na nohou. Jeho manželka nám moc děkuje, sama by si s ním neporadila.
Ještě večer přejíždíme přes Andermatt na Furkapass (2446 m) (936
km). Dojíždíme v husté mlze. Prší a je pěkná zima.
1.8. úterý hezky
Podnikáme jednoduchý výstup na Furkahorn (3029 m) a věnujeme se nováčkům. Každý si musí vyzkoušet jištění na sněhu a brždění cepínem. Potkáváme německého invalidu
s protézou od kolena. Vašek mu na zkoušku půjčuje mačky. Je nadšený a říká, že si je musí taky pořídit!
2.8. středa krásně
V 6:40 odcházíme na Galenstock. Včera jsme sledovali, kudy vede cesta (bohužel pouze sestupová). Průvodce ani jiné informace nemáme. Strmě stoupáme sněhem až pod slanění. S batohem se vydávám do stěny. Terén je stále namáhavější a hlavně lámavější. Nacházím skobu a to mě utvrzuje v tom, že jdu správně. Když přelezu velmi riskantní krok obtížnosti tak 5, usoudím, že tudy by stejně někteří nevylezli a velmi opatrně se vracím. Podle dvojky, která jde za námi nacházíme správnou cestu. Vede pár set metrů vpravo po výrazném hřebeni. Je to nádherná a pohodová cesta obtížnosti tak 2-3. Na konci hřebene začíná sníh a po něm bez problémů (mačky a cepín nutné) vystupujeme na vrchol ve výšce 3584 m. Nakonec je to jedna z nejkrásnějších alpských túr, které jsem zatím šel.
Cesta zpět míjí výstupový hřeben a uhýbá vlevo do stěny na nepřehlédnutelném místě. Ke slanění je třeba natraverzovat vlevo po lávce. 50metrové lano lano je na první slanění trošku krátké a je třeba se zněj opatrně vyvléknout(!!). Po další lávce v jinak hladké a mírně ukloněné stěně se dostaneme k dalšímu slanění. To je 50metrové! Nikde v půlce jsem si nevšiml štandu, ale snad tam je. Rozhodně je s výhodou svázat lana.
3.8. čtvrtek
Přejíždíme do Chamonix. Zaparkujeme hned na kraji za petanquovým hřištěm
(1119 km). Hned vybíháme, abychom zjistili předpověď počasí na nejbližší dny. Dozvídáme se, že krásné počasí se má kazit z neděle na pondělí. Je to jasné, zítra
jdeme na TO!! Ještě večer připravujeme zhruba věci do batohů.
4.8. pátek jasno
Vstáváme pře šestou a hned přejíždíme St. Gervais (1143
km). Nevíme jak jezdí Tramvay du Mt. Blanc a tak snídat budeme až na parkovišti u lanovky. Zaparkujeme, někteří dají vajíčka na pánev, jiní jdou studovat jízdní řád. Vracejí se obdivuhodnou rychlostí: Poslední rozumný vláček jede za pět minut - tedy v 7:20!!!!
Nastává nepopsatelný zmatek. Všichni o překot dobalují a s nezapnutými batohy přebíhají parkoviště k nádržní budově. Vajíčka zůstávají na plotně...
Přijíždí zubačka, ale naše místo ve frontě před pokladnou nevěstí nic dobrého. Zachránila nás paní pokladní. Vylezla z pokladny a požádala führu, aby počkal, dokud všem neprodá lístky. Milé. Zaplatili jsme 82,-Fr a s ulehčením nastoupili. Naše nadšení však netrvalo dlouho. Jarda zjišťuje, že v avii nechal LANO!!! Vašek zuří, ostatní nechápavě kroutí hlavou. Důsledkem toho je, že se ze 4 čtyřčlenných družstev musí udělat tři. Náš top-team (Stydlín, Čenda, Tomáš a moje maličkost) se tedy rozrůstá o Jardu.
Asi v 8:30 se vydáváme na cestu od lanovky. Stoupáme rychle. Jsme dobře aklimatizovaní i rozchození. Jediným problémem výstupu je nebezpečný žlab, kterým každou chvíli prosviští sprška kamení. Na obou stranách se tvoří krátká fronta. Lidé, kteří se spolehnou na prověšené lano, se hrabou v nepříjemném terénu dva metry pod cestičkou. Vidíme, jak jakémusi nešťastníkovi mizí batoh v nekonečné hlubině. Je to nepříjemné, ale zde nic mimořádného. Horší je, že zdejší místo si každoročně vyžádá nějakou oběť. Zaposloucháme se, zda se něco nesype a rychle na druhou stranu. Pohodlnou cestičkou strmě stoupáme k chatě Goűter. Metry rychle nabíhají a ve 12:20 stojíme u chaty. Jíme. Je tu hodně lidí včetně cvičící jednotky holandských(!) vojáků.
Čekáme, vyhlížíme dolů, ale stále se nemůžeme dočkat nikoho z dalších týmů. Nakonec se rozhodujeme. Když nedojdou do dvou, odejdeme napřed spát na Vallotku. Neobjevili se.
V 16:15 docházíme k bivaku. Jsme ve výšce 4362 m a docela utahaní.
Vallotka je takový plechový vagón bez dveří umístěný na malém skalním ostrohu. Ten je úplně neskutečně obesrán ze všech stran. Do chaty se vchází jakýmsi sifonem - po schodech nahoru a zas dolů.
Přestože by vše nasvědčovalo tomu, že vstupní otvor je dostatečně velký na to, aby celý prostor odvětral, není to pravda. Uvnitř je neskutečný puch. Mísí se tu pachy zpocených nemytých těl, smradlavých ponožek, vařených jídel všeho druhu z pochybných konzerv a pytlíků a hlavně jsou stěny obloženy velkými igelitovými pytli plnými odpadků včetně zbytků jídel. Hnus.
Našli jsme si místo v jednom rohu, trošku přispěli svými vařiči k tomu, že uvnitř nezbyl už vůbec žádný kyslík a pokusili se usnout. Začala mě z toho všeho pěkně bolet hlava.
5.8. sobota nádherně jasno
Vstáváme ve 4:45. Už je na čase. Stejně jsem moc spát nemohl. Donutíme se k malé snídani a o půl šesté vycházíme. Na hřebenu nad sebou už vidíme řadu světýlek nebožáků, které jejich horští vůdci vyhnali v hluboké noci z chaty Goűter. Svítá. Začínají se ním objevovat úchvatné a neopakovatelné pohledy. Přestože nejdeme nijak moc rychle a vychutnáváme si tu nádheru, předháníme každou chvíli nějakou lidskou trosku. O připravenosti těchto nešťastníků svědčí zvratky okolo pěšinky, které jsme nuceni při výstupu mnohokrát míjet.
Přesně v 6:13 vychází slunce. Fascinovaně hledíme na tu nádheru. Fotím. Jsme nedaleko pod vrcholem a
Mont Blanc vytváří na lehkém oparu zcela zřetelný stín.
V 6:55 stojíme na nejvyšším bodě (civilizované) Evropy ve výšce 4808 m! Jsme neuvěřitelní klikaři. Slyšel jsem již tolik lidí vyprávět kolikrát museli přijet do Chamonix, než je počasí pustilo na vrchol!
Máme euforickou náladu a připíjíme si na úspěch.
Jsme tu asi jediní s velkými batohy. Všichni ostatní jdou nalehko a vracejí
se stejnou cestou. My jsme rozhodnutí, že uděláme přechod.
Čekáme, zda se objeví naši soudruzi, ale nedočkáme se jich.
Sestupujeme přes Col della Brenva, Col Maudit a Col du Midi (3532 m). Cesta je krásná a místy velmi strmá. Rozhodně ji nedoporučujeme k výstupu. Několikrát se totiž zavlní a je potřeba vždy sestoupit a ztracené metry zase nastoupat zpět.
Na poslední 800metrové "stráni", z níž máme Augille du Midi jako na dlani, se odvazujeme. Nadšeně hopkáme po vyšlapané pěšině v ledovci. Naše nadšení prudce zchladí postarší horský vůdce, od něhož dostáváme kapky jako malí kluci - proto, že jsme se odvázali.
O půl dvanácté jsme na Augille du Midi u lanovky. Když stoupáme k její stanici, pocítíme všichni, že máme přeci jen něco v nohách.
Zaplatíme 140,- Fr za lanovku a za pouhých 15 minut(!) jsme o půl jedné zpět v Chamonix. Pocit v lanovce lze přirovnat k pocitu ve
vagónu padajícímu do propasti.
Jarda odčiňuje svůj včerejší úlet a stopem se vydává pro avii. Za dvě hodinky je zpět. Vaříme, slavíme
a sledujeme paraglidisty, kteří přistávají na louce přímo za avií.
Ostatní družstva spala ve stanech nad chatou Goűter. Ráno se pak nalehko vydala na vrchol, kterého všichni bez problémů dosáhli. Jen se od té doby tradují Radčiny fňuky, které vydávala při úmorném sněhovém výstupu: "Mě už to nébavíí!", "Proč tam vlastně jdu?!", "Co tady dělám?!"... Zkrátka pohoda.
Předposlední lanovka jim ujela před nosem a tak sjíždějí posledním vláčkem k avii.
6.8. neděle pod mrakem
Odpočinkový den. Procházíme Chamonix, Venda způsobí poprask se svými "ploutvemi" v prodejně pohorek, stihnu navštívit mši, hrajeme nohejbal, ale hlavně hromadně navštěvujeme místní koupaliště. Začalo pršet, ale nám to vůbec nevadí. Přestěhujeme se ke krytému bazénu a řádíme na tobogánu jako malé děti.
7.8. pondělí
V 9:45 odjíždíme směrem k Ženevskému jezeru. Před jednou jsme na místě Thonon.
Koupeme se, večer prohlížíme městečko a chytne nás pořádný liják. Večer sledujeme letadla nad jezerem, jak jedno za druhým přistává na ženevském letišti.
8.8. úterý zataženo, déšť
Nakupujeme snídani v Thononu. Je mi jasné, že mi zbudou Franky a tak se mi podaří skvělý nákup lehkých pohorek pro holky. Pokračujeme okolo švýcarských hranic na vodopády Cascades du Herisson. Jenže odpoledne, kdy dojíždíme na místo je takový liják, že se nikomu nechce ani vystrčit nos z avie. Vodopády si nakonec v podvečer prohlédneme. Na noc zastavujeme u Salins les Bains.
9.8. středa
Nakupujeme v Intermarché v Besançonu. Prohlížíme si město i rozlehlou
proslavenou citadelu. Krátce zastavujeme i v Belfortu a na jeho pevnosti. V sedm odjíždíme směr Altkirch. Na noc zastavujeme až půl hodiny po půlnoci u Überlingenu.
10.8. čtvrtek
Po koupeli v Bodensee odjíždíme směr Garmish-Partenkirchen. Prohlížíme si městečko a studujeme odjezdy vláčků na
Zugspitzi.
11.8. pátek pěkně
Z mého výstupu na nejvyšší horu Německa nebude nic. Zvracím jako Alík. Mrňousovi se nahoru taky nechce a radostně se hlásí o funkci pečovatele. Ostatní odcházejí na vláček, kterým se chtějí svézt až pod stěnu. Překvapivě s nimi nejde ani Stydlín.
Ještě chvíli si s námi povídá a pak praví, že se půjde projít nahoru, že uvidí, kam dojde - a nalehko vyrazí. Ve TŘI(!!!) je zpět z vrcholu(!!!!!). Valíme oči. Nahoru i dolů víceméně běžel.
Ostatní se vracejí ve 20:30... Jsou docela znechuceni z toho, co Němci na vrcholu vybudovali.
12.8. sobota
Vstávám v 6. Už je mi dobře. Vaškovi se z postele moc nechce. V 6:45 vyjíždíme. Hned za Ga-Pa Vašek nesmyslně odbočuje doprava. Dál tedy jedeme sami - po dálnici na Mnichov, Landshut, Deggendorf na Železnou Rudu. Bez problémů se dostáváme přes Sušici, Horažďovice a Strakonice do Prahy.
Když vysazujeme Stydlína a on se radostně vítá s Janou, Mrňous pěkně nahlas praví: "Ale vždyť nevypadá taková hrozná, jak jsi říkal...", dobrák.
Zpět
na přehled akcí
