2.7. sobota
Příjezd na parkoviště poblíž chaty Unetrhofalm.

3.7. neděle
Podnikli jsme aklimatizační výstup na kopec Kramer Kogel (2003 m). Zastavili jsme se na chatě situované na skalním ostrohu jménem Hofpürglhütte, kde jsme od chatařky - mimochodem velmi sympatické - získali informace o výstupových trasách na Bischofsmütze. Vybrali jsme si spárový výstup obtížnosti 2+.

4.7. pondělí
Karel s Danou vyrazili jako první, za nimi Vlasta s Janou a Mrňous s Pavlem. Já jako vždy poslední spolu s Martinem a Ilonou Eliškovými. Dana s Janou a Vlastou se hned v úvodu "zapráskli" a Vitouch měl plné ruce práce, aby Danu dostal na správnou výstupovou trasu. Házel na nás šutry, jsa znervózněn tím, že ač jsme vyšli o hodně později, přesto jsme ho dostihli.
Výstup pokračoval nepříjemným ledovým žlabem. Nikdo z nás si nevzal (na radu výše zmíněné chatařky) cepín ani mačky, takže výstup se díky nepříjemnému sklonu zpomalil. Okrajovou trhlinu po sněhovém mostě přelezl první Pavel. Odtud byl výstup po místy rozlámané skále vcelku pohodový. Cesta byla rozumně vyskobována, čehož jsme využili hlavně při sestupu slaňováním.
Opět nepříjemný sestup sněhovým žlabem; odměnou nám bylo pivko na chatě. Celý den bylo jasno, velmi teplo. Lahváče jsme chladili v potoce jménem Mandling, který protékal poblíž parkoviště. Pobyt na parkovišti nám zpříjemňovali krávy a koně, kteří spásali jetel na parkovišti. Já jsem radši chodil spát pod smrk k potoku.

5.7. úterý
Pavel, Vlasta, Mrňous a já jsme se vydali na Dachstein (2995 m). Začínalo se kazit počasí, takže jsme vyběhli jen nalehko normálkou na vrchol a zpět. Bágly jsme nechali pod šutrem na ledovci. Na klettersteigu jsme potkali českého občana, který svou asi osmiletou dceru jistil na prádelní šňůře, kterou mělo děvče uvázanou pofidérním uzlem v pase.
Během jednoho dne jsme se stihli vrátit na základnu, takže bouřku, která přišla večer, jsme přečkali v suchu.

Martin
To ráno se nám do vstávání moc nechtělo. Karel s Danou křepce vstali a jali se realizovat náš společný plán - obejít celý masiv Gosaukammu ve směru hodinových ručiček. Nám s Ilonou a Janou se ze spacáků moc nechtělo. Není kam se honit, za dva dny obejdeme masiv v pohodě včetně výstupů na všechny významnější vrcholy.
Až po deváté vyrážíme směr Hofpürglhütte. Je krásně, až moc teplo. Procházíme malebnými místy. Nad štěrbinou Durchgang Jöchlö musíme počkat, až nám krávy uvolní stezku v kleči. Vystupujeme postupně na Mandelkogel a Angelkogel.
V dusném počasí se začínají objevovat neklamné známky toho, že se večer něco strhne. Začali jsme se proto ohlížet po nějakém úkrytu. Možnost dojít do chaty jsme vyloučili, všechny byly příliš daleko. Stan ani žďáráky jsme neměli. Hledání jeskyně se na místních poměrně oblých vápencových kopcích zdálo téměř beznadějné. Zůstat jen tak v kleči pod pláštěnkami byla však děsivě nepříjemná představa. Jak se přibližovaly hrozivé mraky zintenzivňovalo se moje hledání aspoň provizorního úkrytu.
Nakonec se mi podařilo najít doslova na poslední chvíli na úpatí krátké stěnky malou prohlubeň. Jeskyňka se to místo nazývat neopovažuji. Ústila do příkrého travnatého srázu. Jedinou výhodou byl nádherný výhled do celého údolí, které se před námi otvíralo západním směrem. Vyndali jsme si trochu jídla, do zužujících se štěrbin jsme naházeli batohy a zalezli do spacáků. Když jsme se poněkud bizarně zkroutili a namačkali na sebe, nekoukalo z nás ven vůbec nic. Byl také nejvyšší čas. Venku začal foukat silný vítr, spustil se obrovský liják a prudce se ochladilo. Ze západu se postupně přibližovaly blesky a hromy, které osvětlovaly celé údolí pod námi. Jana brzy zjistila, že na šikmé podlaze našeho úkrytu stále ujíždí ven. Kdyby se ve spacáku dostala na mokrou trávu, zastaví se až dole pod strání o nějaký strom. Vyndala tedy sedák a smyčkami se zajistila za veliký balvan.
Interval mezi blesky a hromy se stále zkracoval. Vyděšená Jana poprosila: "Můžu se Tě chytit za nohu?".
Nakonec se bouřka rozhodla, že přímo nad námi je to ideální místo, kde vydrží aspoň hodinu. Uzávěr doliny ji zřejmě zastavil v postupu na východ a ona všechnu svoji energii vybíjela nad našimi hlavami. Blesk stíhal blesk a hromy byly ohlušující. Začal jsem mít strach. Doufal jsem, že si žádná z holek nevzpomene na poučky a obrázky z horolezeckých příruček o tom, jak vypadá bezpečný úkryt před bouřkou a jak se v něm mají horolezci rozesadit. Pokud si vzpomněly, nedaly to najevo, a já jsem dál hrál svou roli bezstarostného hrdiny. Jana pravila: "A, Martine, můžu s Tě chytnout za ruku?".
Začaly další problémy. Po skalní stěně tekly proudy vody a po stropě našeho úkrytu začaly stékat odkapávající čúrky. Nejprve pár kapek a na takových místech, že se jim dalo vyhnout. Postupně se ale naše pozice začaly podobat ženě v krabici, kterou kouzelník probodává několika meči. Nakonec jsme podlehli. Bouřka se začala vzdalovat, ale na nás stékala voda ze všech stran. Spacáky se nasákly vodou. V bouřce jsem na chvilku usnul. Teď už to ale nešlo. Bylo nám zima a přáli jsme si, aby už konečně začalo svítat.
S prvními náznaky rozbřesku přestalo pršet. Zabalili jsme promočené věci. Batohy vážily snad metrák. Rozlámaní jsme opustili náš úkryt a na nejbližším vhodném místě uvařili ešus čaje. Ani jsme nic nejedli, hodili na sebe ty těžké mrchy a upalovali zpět hnáni představou suchých postýlek v avii.

6.7. středa
Honza
Martin s Ilonou a Janou se ze své cesty vrátili v poměrně zuboženém stavu díky nevyspání v promáčených spacákách.
Karel s Danou se vrátili navečer. Bouřku přečkali na Gablonzer Hütte a dnes si vychutnali krásné výhledy na jezera Vorderer a Hinterer Gosausee.
Martin
Honzo a spol, díky za to, jakou péči jste věnovali nám i našim spacákům po většinu tohoto dne.

7.7. čtvrtek
Z dalších dnů nám poznámky poněkud chybějí. V mé hlavě uvízl pouze můj poněkud komický pokus nasednout na pasoucího se koně ze zadního žebříčku na avii, to, že nám (tedy především Vitouchovi) po bouřce uplavala většina nápojů, která se chladila v potoce a to, že jsem poněkud nenadálým manévrem při odjíždění způsobil to, že jsem Karlovi přejel najednou plechovku ananasu a pohorky, které si z neznámých důvodů uložil pod zadní kolo. Dodnes mi občas připomíná placaté pohorky plné ananasu...

---

Zpět na přehled akcí