Bernina, Matterhorn 1991

S pomocí Honzových zápisků v Marabácké kronice zapsal Martin

16.8. pátek
Odjíždíme na velkolepou výpravu. Na mě se před odjezdem sesypalo tolik práce a zařizování, že jsem nevěděl, kde mi hlava stojí. Na poslední chvíli jsme opravovali a připravovali avii. Večer jsem všechny narychlo sbalené věci naházel do avie a vyrážíme. Před Budějovicemi zjišťuji, že jsem si doma nechal spacák!!! Je téměř půlnoc a koupě nového nepřipadá v úvahu. Naštěstí má Vašek dva. Je po operaci zad a nepočítá s vážnější túrou. Ten pořádný mi půjčí...

17.8. sobota krásné počasí
Po cestě došlo k intenzivní výměně názorů především mezi Karlem a Vaškem. Vašek zastával názor, že zkušení účastníci si mají vzít na starosti ty méně zkušené a mít za ně též i jakousi zodpovědnost. Karel tvrdě obhajoval, že každý (tedy především on sám) si jede na vlastní triko. Vašek argumentoval tím, že pak ztrácí smysl existence oddílu... Výměna názorů byla docela silná a jisté napětí vlastně neopadlo až do konce zájezdu.
Přijíždíme do Pontresiny. Nadšeně sledujeme krásné Švýcarsko. Podaří se nám dobře zaparkovat a vyrážíme na chatu Tschierva (2574 m). Je zde plno horolezců i turistů různých národností. Na zítra vybíráme aklimatizační výstup na Morteratsch.

18.8. neděle slunečno
Lehký výstup nejprve po skále (zajištěný) do kotle Vadrettin da Tschierva. Z něho na hřeben do sedla Fuorcla da Boval (3347 m). Odsud se cesta stočí téměř zpět na jih doprava po hřebeni na sníh s příjemným ukloněním. Nikde jsme nenarazili na žádnou trhlinu. Bez problému jsme dosáhli vrcholu ve výšce 3751 m.
Večer sbíráme zkušenosti v hospodě. Nejochotnější je sympaťák z Holandska. Vše podstatné vlastně známe: Bernina (4049 m) je jedinou čtyřtisícovkou Východních Alp. Jde o poměrně náročný výstup obtížnosti III-IV ve skále i v ledu. Hřeben Bianco Grat je uváděn jako nejkrásnější hřeben Alp. Důležité je vyrazit opravdu brzy. Pod zaledněnou stěnou na sedlo Fuorcla Prievlusa, ze které lezci shazují kameny a kusy ledu se často tvoří dlouhá fronta. Tento úsek je údajně na ledu nejobtížnější. Pak jsou prý problémy ve skále na jakési věžičce před samotným vrcholem Berniny. Máme ji prý obejít zprava (nakonec ji všichni přelezli vrchem).

19.8. pondělí slunečno
Vstáváme o půl čtvrté. Sotva otevřu oči, zjišťuji, že je zle. Tedy mně je zle. Scházím s kartáčkem ke korýtku s kohoutky, které je pod terasou chaty. Motá se mi hlava, mám horečku, v krku mě bolí, že vůbec nemohu polykat. Nebýt zábradlí, schody zpět bych nevyšel. Je to jasné, mám po Bernině, do pr...
Ostatní rychle snídají a balí. Loučíme se a všichni mizí ve tmě; stejně nejsou první.
Zalezl jsem zpět do spacáku. Ilona se vzdává výstupu a stará se u mě. Dopoledne sestupujeme. Ilona mě podpírá a má těžší batoh než já. Potkáváme skupinku Moraváků a dostávám od nich antibiotika. Budu je do sebe cpát několik příštích dní.
Zajímavější jsou osudy zbytku výpravy.
Honzovo lanové družstvo (Stydlín a Vlastík) muselo zabivakovat poměrně brzy dokonce ještě pod Bianco Gratem. Karel s Danou zůstali prakticky na vrcholu Berniny. Nejdále došli Jarda s Karlem P., kteří sestoupili z vrcholu a zabivakovali na sněhu na rovnějším terénu. Chudáci netušili, že jsou pár desítek minut od chaty Marco Rosa!

20.8. úterý oblačno
Honzovo družstvo zdolává Berninu a sestupuje na rif. Marco Rosa. Ostatní jsou tam daleko dříve a rozhodují se strávit zde ještě jednu noc. Přes den prozkoumávají okolí chaty. Honzovi se udělalo špatně. Je mu v podstatě stejně jako bylo mně na Tschiervě.

21.8. středa jasno, slunečno
Všichni se vydávají směr Bellavista terrase. Ne tak Honza. Sestupují Morteratschským ledovcem. Dolů ho musí Stydlín podpírat. Bohužel dole zabloudí a prodírají se křovisky a téměř neschůdným terénem na pravém břehu říčky vytékající z čela ledovce. Už nemají ani sílu mít vztek na turisty v polobotkách, kteří si vykračují po široké cestě na druhém břehu. Čekám na ně s avií u mostku.
Ostatní přecházejí Bellavista terrase a Piz Palu (3905 m). Po velmi nebezpečném ledovci plném trhlin a pochybných sněhových mostů přicházejí k lanovce Diavolezza. Nakonec podél ní scházejí pěšky. Já už je čekám dole na parkovišti a je mi daleko lépe. Vlastně už docela dobře.

22.8. čtvrtek

23.8. pátek
V Täschi nakonec nacházíme docela pěkné místo na parkování.

24.8. sobota krásně, slunečno
Pěšky jdeme na první obhlídku Zermattu. S pokorou si projdeme hřbitov horolezců a prohlédneme pamětní desku Whympera, prvního pokořitele téhle hory hor. Každému se honí hlavou, co asi potká nás. Mně už je (až neuvěřitelně) dobře a rozhoduji se definitivně, že se o výstup pokusím.

25.8. neděle slunečno
Vláček nás doveze do Zermattu.  Zaplatíme si lanovku na Schwarz See. Nadržení na vrchol a současně trošku s obavami co nás čeká vystupujeme na Hörnli Hütte. Je nádherně a vrchol je dokonce téměř bez oblačné vlajky.
Pavel a Tomáš se velmi rychle a nenuceně seznamují se dvěma kočkami z Moravy. Stavějí si stany kousek nad Hörnli.

26.8. pondělí oblačno
Před pátou za svitu čelovek nastupujeme do stěny. Trošku váháme, cesta je orientačně docela náročná. Když se ale dostáváme do charakteristického kolmého komína, přestáváme mít obavy. Vyběhnu ho bez jištění (obtížnost tak III), ale Ilona má strach. Poprvé vyndáváme lano. Pomalu svítá. Jsme už hodně vysoko a ze stěny máme úchvatné výhledy. Všichni jsme překvapeni, že nelezeme po pevné skále, ale po hromadě kamení! Jak to může po ty miliony let držet takhle do kopce? Nikde není místo na odpočinek. Stále stoupáme. O to rychleji nám nabíhají metry. Okolo půl desáté jsme na Solvayce (4000 m). Ilona je hodně vyčerpaná. Jíme a téměř hodinu odpočíváme. Fascinuje nás místní záchod. Válec nahoře dobře odvětraný, dolů díra do severní stěny. Díky těm děrám je však uvnitř takový luft, že papír zahozený do té dolní se vzápětí přilepí na strop :-).
Ilona chce zůstat. Posílá nás nahoru, že prý tu počká. To nepřipadá v úvahu. Po neúspěchu na Bernině toužím po vrcholu. Volím nejhrubší psychické (pokud si vzpomínám pouze psychické) násilí. Navazuji svou drahou ženu a stoupáme. Cesta se nejprve strmě zvedne, ale zanedlouho se přechází do mírnější vysněžené severní stěny. Nad chatou je dlouhé souvislé jištění fixními lany. Po poledni jsme (jako poslední z našich) na vrcholu. Potkáváme Honzu s Vlastou, kteří již sestupují z italského vrcholu.
Naši obrovskou radost kalí neproniknutelná mlha. Obtížné je dokonce najít i italský vrchol. Velký kříž zahlédneme až když do něj téměř vrazíme.
Dlouho se nezdržujeme. Uvědomujeme si, že nás ještě čeká dlouhý sestup. Brzy docházíme Honzovo družstvo.
Žasneme nad bezohledností nejen klientů (kteří jsou většinou naprosto nemožní), ale i horských vůdců, kteří se je snaží dostat na vrchol za každou cenu. Jeden šrám na ruce utržila Ilona, Vlastíkovi si kdosi mačkou stoupl na rameno, do mě se pustil jakýsi vůdce, že jistím(!?!) Ilonu v rizikovém místě... Především Ilona má ze strmého sestupu obavy. Na nejhorších místech proto zřizujeme slanění. Domlouváme se a se třemi lany to jde poměrně svižně. Kolem půl osmé jsme na Hörnli. Velmi unavení, ale šťastní.
Uléhame na jakési verandičce Hörnli Hütte.

27.8. úterý jasno, slunečno
Vrchol Matterhornu, stejně jako celá obloha je naprosto bez mráčku... Pavel se svým druhem se proto rozhodují, že doprovodí své nové přítelkyně a vydávají se s kamerou opět vzhůru. Dojdou až na Solvayku. My v klidu snídáme, pomalu balíme a v pohodě se vydáváme na příjemný sestup do Zermattu.
U avií se dozvídáme, že nejúspěšnější byli asi Jarda s Karlem Palmou, kterým se podařilo Matterhorn přejít s noclehem na Solvayce.

28.8. středa
Přejíždíme do údolí Apenzel, vyhlášeného skvělými sýry. Po několika domluvách se scházíme s Quidem, milým klukem, který u nás týden bydlel během pražského setkání křesťanské mládeže. Rádi přijímáme jeho pozvání na prohlídku sýrárny, domácí večeři a nocleh v "civilizaci". On i jeho rodiče jsou nesmírně pohostinní. Omlouvají se, že trávník před domem není zatím nic moc, neboť dům právě dokončili! Předvádějí nám i svůj protiatomový kryt.

29.8. čtvrtek
Loučíme se a slavnostně nastupujeme do naší avie, která budí zájem celé vesnice. Poslední zamávání, otočím klíčkem... a zjišťuji, že se rozbil startér! Osádka vozu bez váhání vyskakuje, roztláčí z mírného kopečka naše vozidlo a my, k úžasu mnohých okolostojících v naprostém klidu odjíždíme. Jen bylo třeba po cestě zpět myslet na to, abych zastavoval vždy jen mírně z kopce.

30.8. pátek
Jestli se nepletu, zastavili jsme na noc v Holostřevech a se Stydlínem jsme si zavzpomínali na legendárním tábořišti.

Zpět na přehled akcí