Tento deník vznikl během expedice oddílu vysokohorské turistiky TJ Slovan Lysá n. Labem na nejvyšší horu Ťan-Šanské oblasti - Západního Ala-Tau: Talgár v měsíci červenci a srpnu roku 1989.
Neklade si nároky stát se literárním dílem. Jeho smyslem mělo být především zdokumentování cesty, kterou jsem podnikl se svými kamarády z oddílu VHT, ale také zdokumentování sebe samého. Zajímalo mě, jak zvládnu bezesporu velmi náročnou expedici, jaké vztahy, přátelství, ale i konflikty se mezi námi vyvinou a jakou roli v nich budu hrát já. Proto, nechť laskavý čtenář promine, bude-li se mu zdát, že ústřední postavou tohoto textu je moje osoba.
V celém textu, tak jak ho čtete, jsem udělal pouze minimální korektury. Je takřka doslovným přepisem ručně psaného sešitku, který jsem pravidelně a vytrvale (mnohdy se značným sebezapřením) doplňoval, často doprovázen uštěpačnými poznámkami svých kolegů. Doufám, že i oni mi prominou, že jsem zaznamenal jejich chování mnohdy i ve velmi vypjatých situacích.

14.7.1989, pátek, den 1.

Již o půl druhé ráno se mi podařilo nacpat do kletru vše potřebné (domníval jsem se, že vše v kletru je potřebné) a po řádné koupeli (kdo ví, kdy se dočkám další) jsem se uložil. Moc klidně jsem ale nespal. Nebyl jsem sám. Drobný déšť, který jsem slyšel když začínalo svítat, mi na náladě nepřidal. Byl jsem ve značné nejistotě. Nic podobného, do čeho jdu teď, jsem přeci jen ještě nezažil. A navíc: velice podobné pocity měl i Karel a ostatní, daleko zkušenější. Byl jsem tedy nakonec moc rád, když o půl sedmé zazvonil budík. Ilona vyskočila se mnou, udělala mi snídani, pomohla vyřešit problém, zda mám jet v džínách či nikoliv (ano), pomohla mi nandat na záda těch 23 kg kletru (dalších 9 kg jídla jsem nesl v ruce v tašce) a ...
Podle předpokladů přijel autobus na nádraží tak narvaný, že jsme se do něho nemohli vejít (Karel, Vlasta Němeček a já). Díky ochotě autobusáka všechno dobře dopadlo, takže jsme byli v Revoluční o hodinu a půl dříve. Tu chvilku jsme využili na poslední ochutnávku českého piva. Bez problémů s formalitami (nadváhy bylo třikrát méně než jsme předpokládali) jsme se vhrnuli do kolosu Il 86, který dokáže spolykat 350 lidí. Cesta však nebyla nijak příjemná. Za mnou vpravo - kuřák cigarety. Za mnou vlevo - kuřák doutníku. Přede mnou vlevo - kuřák dýmky. Jen vlevo ode mne - Bolek Polívka - kuřák...
Až na jednu drobnou maličkost, kdy se letadlo propadlo tak, že se málem polovina cestujících pozvracela a určitě všichni si mysleli, že se musí ulomit aspoň křídlo, proběhl let bez závad a pilot dokonce bezvadně přistál. Jen báglů jsme se pak nemohli dočkat a když konečně přijely, ten můj měl dole utržený popruh!!
Okamžitě jsme šli ohlásit škodu. Zdálo se, že ihned dostanu odškodné, ale už bylo pozdě a nikde nikdo. Takže jsem dvě hodiny zašíval a prošíval a pojišťovnu necháme až do Československa. (Později jsem skutečně dostal zaplacenu polovinu hodnoty kletru!) Před půlnocí jsme obložili bufet na Šeremetěvu a v hrozném dusnu (29°C) nevalně usnuli.

15.7.1989, sobota, den 2.

Po mnohokrát přetrženém spaní, neboť jsem ležel vedle dobráka, který za stálého chrápání občas zvedl ruku a pak ji bezohledně upustil na mě, jsme v šest vstali, sbalili a vyrazili na autobus na Šeremetěvo 1, odkud jsme se měli dopravit dalších 60 km na letiště Domodědovo. Naštěstí jsem před halou potkal chlapíka, se kterým jsem se hned dohodl, že nás svým autobusem doveze na Domodědovo přímo za 3 rubly na osobu. Takže již od deváté hodiny jsme čekali na odbavení a odlet (14:10) letadla z Moskvy.
Dojem z Domodědova byl strašný. Všude spousty lidí s malými dětmi, smrad, dusno (29°C), kolem dokola stánky buď s veteší nebo za nehorázné ceny. Všechno zašlé, ošlapané dlážděné podlahy. Zřejmě je to jasné i Sovětům, protože nás rychle odvezli do oddělení pro cizince - INTURIST. Tam to bylo o chloupek lepší. Pak jsme se již bez problémů dočkali letadla. I když... Nechal jsem si pas v kletru. Naštěstí jsem si vzpomněl dřív, než ho stačili naložit. Hůř to vypadalo s mým nočním sousedem, který si na to vzpomněl ve chvíli kdy měl pas ukázat. Zareagovali jsme rychle. Půjčili jsme mu jiný a všechno dobře dopadlo. Nicméně už dobře vím, co mi silně schází do výbavy. Taštička na krk na doklady a peníze! Příště ji musím mít.
Letěli jsme opět obrovitým Il 86. Tentokrát vpředu, takže potichu. Tedy relativně, neboť takřka celou cestu nesmyslně řval z reproduktorů vlk a zajíc a pak nějací živí Rusové z filmů, které nám promítali. Alespoň jsem seděl u okénka, takže snad budou nějaké snímky. Podle předpokladů podávali slepici - stoletou.
Takřka za tmy jsme velice hladce přistáli v Alma-Atě a měli poprvé možnost spatřit nádherný pás Ťan-Šanu. Napsal jsem všechny pohledy, na letišti se pořádně umyl a usnul jsem jako jeden z posledních o půl druhé. Se Sověty je vše domluveno, zítra vyrážíme v 7:00. Jen Rusák Štefan stále nedorazil.

16.7.1989, neděle, den 3.

Vstáváme v 6 hodin. Jdou na mě mrákoty když si uvědomím, že jsem spal 4,5 hodiny a u nás doma je 1 po půlnoci. Bohužel jsme se autobusu s Voloďou a ještě jedním horalem dočkali až asi v 9 hodin. Byl to takový hrozný malý červený autobusek, do kterého se nás (bylo nás v obou skupinách 24) vešla pouze část. Přednost dostala chodecká část expedice. Pro nás se autobus vrátil až asi o půl dvanácté. Z výšky přibližně 600 m.n.m tedy vyrážíme. Zatím jen autobusem. Vezl nás podél hor na východ. Snažil jsem se fotit, ale vzhledem k tomu, že jsem při cestě po skvělé silnici létal okolo celého okénka, nevím nevím. Asi za dvě hodiny nás vyklopil v Zapovědniku, vybral od nás od každého 280 rublů, natočil nám do lahví benzin (přímo z nádrže toho autobusu) a vyrazili jsme. Začali jsme ve výšce cca 1200 m, každý tak 33 kg na zádech. Nejdříve střídavě lesem a lopuchy okolo ďábelsky rozbouřené ledovcové říčky. Údolí bylo stále plné hukotu vody a dunění balvanů valících se ve zpěněném proudu. Neustále mi dělaly potíže smrkové větve, které visely přes cestu a o které jsem zachytával hůlkami připevněnými na kletru. Takže stále předklon - vztyk - předklon - vztyk... Za malou chvíli začalo pršet. Šli jsme v úmorném vedru zatím sami. Naši průvodci si schovávali vyinkasované peníze a my jsme bez nich dokázali velice rychle zabloudit. Šplhali jsme se nepříjemným korytem potůčku. Ztratili jsme minimálně 3/4 hodiny. Cesta stoupala místy přes nepříjemná suťoviska, až do výšky cca 2600 m. To už ale s deseti jablonečáky, kteří přiletěli o 2 dny dříve a Rusové je donutili (pod záminkou, že je nutno postavit stržený most) počkat na nás. Dále tedy půjdeme s nimi. Má to ovšem několik háčků. Především odlétají asi o 6 dní dříve, takže se kvůli nim musí spěchat a budou nás tedy štvát kupředu. Dál se nám zdá, že jdou úplně nalehko (např. Karel nese 9 kg horolezeckého materiálu), takže budou lézt po materiálu, který jim doneseme.
Tábor jsme postavili v lese u studánky ve výšce 2 600 m.n.m. Došli jsme okolo sedmé hodiny a byl jsem dost vyřízený. Nepamatuji si, že bych toho kdy vypotil tolik jako dnes. Navíc mám stále pocit, že máme málo jídla - a hlavně hrozně těžké. Na můj vkus příliš mnoho konzerv (2-3velké a 9 malých) a tedy plechu a málo vloček. Ale snad je Karel dost zkušený na to, aby to dokázal spočítat. Přišel jsem mezi posledními. Čekal jsem totiž na Karla, který šel vzadu s Jindrou a kuřákem Bohoušem. Tomu to katastrofálně nešlo. Shodil jsem kletr a vrátil se ještě, jestli nepotřebují pomoc. Nechtěli nic, takže jsme došli do tábora, postavili stany a uvařili polévku, hovězí na houbách s bramborovou kaší a 2 kotlíky čaje. Snad jsem alespoň částečně doplnil ty obrovské spousty vody, které jsem přes den vypotil. Budíček byl stanoven na šestou - v 7 vyrážíme. Voloďa a Jurij slibovali 5 hodin chůze a po čtyřech hodinách přestávku na oběd. Asi v 11 jsme zalehli. Okamžitě jsem usnul.

17.7.1989, pondělí, den 4.

Spal jsem tak, že jsem vůbec nevěděl, že nás budil Karel. Posnídali jsme konzervičku, čtyři křupavé chlebíky (máme rozpočítáno 6 na den), hrstku vitamínů všech možných písmenek a kyblík čaje. Už ráno vůdcové prohlašovali, že udělají přestávku na oběd a pak se půjde až do večera. To nás trochu zarazilo. Byli jsme na ně už tak naštvaní, protože jsme předpokládali, že polezeme v oblasti Talgáru a ne, že se tam budeme hnát a kvůli jablonečákům zas rychle utečeme pryč. Po zkušenosti jsem si vzal hůlky do ruky. Po několika stech metrech (ve výšce 2650 m) jsme narazili na polozasypaný tábor Talgár, ve kterém jsme měli původně nocovat. Cesta údolím nevedla už tolik vzhůru. Ledovcová říčka už byla nádherně čistá a okolo se otvíraly pohledy na nádherné kopce, které ani nemají jméno. Jsou totiž příliš nízké - okolo 3500 m. Nejkrásnější hora, přibližně 4000 m vysoký Karaulči Tau, vystupovala z levého úbočí údolí. Počasí již bylo nádherné, slunečné. Byli jsme však již podstatně výš, takže už nebylo tak úmorné horko jako včera. Z levé strany se nad námi objevily první ledovce. Několikrát jsme se zastavili na delší přestávku, ale šli jsme stále výš a výš. Nohy si začaly pomalu zvykat na zátěž o polovinu větší než obyčejně a nedělaly už takové problémy. Začala mě jen pobolívat levá kyčel. Zato na ramena to byl nápor i když i to už bylo lepší. Několikahodinovou chůzí jsme se dostali z pevné země na nedozírné suťovisko. Po poledni jsme došli k velikému údolnímu ledovci. To už jsem byl dávno (vlastně již od tábora Talgár) výš než kdy dříve. Každým krokem jsem si tedy dělal výškový rekord. Čelo velice nevzhledného ledovce, který spíš připomínal obrovskou haldu hlušiny z dolů, bylo ve výšce 3300 m. Pod čelem ledovce, který vyvolával velice ponurou atmosféru, jsme se najedli. Než jsme se zvedli, začalo pršet. Po žádné cestě už samozřejmě nebylo ani památky a suťovisko pokračovalo v neuvěřitelných rozměrech stále výš a výš. Pomalu jsem začal pociťovat tlak v hlavě. Podle rad zkušenějšího Karla, se kterým jsme svorně nadávali, že vlastně jdeme trasu tří dní pouze dva dny a vůdce naprosto nezajímá naše aklimatizace, jsme šli spolu úplně vzadu, pomaličku a každou chvíli (snad po 200 krocích) jsme zastavovali a sedali na kameny. Na místě o kterém jsme se domnívali, že je natolik typické, že ho v těch horách kamení jistě najdeme, jsme nechali jídlo na 5 dní a nahoru zabalili pouze zásoby na 6 dní. Takže se nám přeci jen (asi 200 až 300 výškových metrů pod budoucím tábořištěm) znatelně ulehčilo. Nakonec jsme dorazili na malý "ostroh" v suti, relativně bezpečné místo ve výšce 3650 m. Vydláždili jsme si plácek v suti, postavili stany a uvařili jídlo. Už jsem cítil, že mě začíná bolet hlava. Byli jsme právě ve výšce, která je hranicí pro vznik horské nemoci (3600 - 3800 m) pro neaklimatizovaného horolezce. Průšvih je v tom, že kdyby nemoc opravdu vypukla, musel bych sestoupit o 600 -1000 m níže a nevím jestli bych všechno ještě dohnal a podíval se na Talgár. Ale chuť k jídlu mě ještě neopustila tak snad... Zítra máme vyrážet pod sedlo Surovyj okolo masivu Ak-Tau asi jen 300 m vysoko. Víc bych také pravděpodobně nesnesl. Vždyť za posledních 30 hodin jsme vystoupali 3000 m!!! Z místa našeho zítřejšího tábora se ještě pokusíme zafixovat alespoň část cesty do sedla. Vstávat by se mělo brzy, abychom v 6 šli. Chceme-li natáhnout alespoň část fixních lan, musíme to udělat dříve než se do stěny začne opírat slunce a neúměrně zvýší nebezpečí hrozících lavin. Se spaním to ale bylo horší. Umyl jsem se sice a zalehl již v 9, ale bolela mě hlava tak, že jsem nemohl usnout. Když jsem konečně usnul, zdály se mi sny, jako třeba jak jsme s Vlastou v jeho plném autě vletěli v zatáčce do nějaké zahrádky... Probudil mě Míla okolo půlnoci. Bylo mu horko a šel na vzduch. Hlavu jsem měl jak střep a bylo vyloučené abych usnul. Do dvou jsem uvažoval o tom, jestli by bylo možné sestoupit ráno rychle níž a pak odpoledne vystoupit až pod sedlo. Pak jsem i já byl nucen vylézt ze spacáku a ze stanu. Venku bylo zataženo a obloha nevěstila nic dobrého i když kdoví, jak to tu s tím počasím chodí. Rychle jsem zalehl zpět do spacáku a jako zázrakem usnul až do rána. Ráno byla hlava úplně v pořádku. Obdobné noční problémy měli takřka všichni ostatní i když skutečně velkými bolestmi hlavy trpěl snad jen Standa.

18.7.1989, úterý, den 5.

Právě jsme stačili okolo šesté posnídat a dalo se do sněžení. Vůdcové, kteří to zřejmě předpokládali, nám udělali další podrázek. Sami se stále neměli ke složení stanu, ale nikomu neřekli ani slovo. Takže jsme na tom nakonec vydělali my s Mílou.
Náš stan zůstal stát mezi posledními. Vůdcové prohlásili, že počkáme až přestane sněžit. Postupně ale začal do sněhu padat i déšť, takže nakonec opět postavili stany všichni. Před polednem se nakonec všechno umoudřilo a ve 12 jsme vyrazili, tentokrát již po sněhu. Poprvé jsme museli nasadit klobouky a brýle. Včera jsem si zapomněl namazat uši a pěkně je cítím. Jinak jsem na tom zdravotně velice slušně. Asi za 2,5 hodiny jsme došli pod stěnu, okolo které se máme dostat pod Talgár. Než jsem mezi posledními dorazil, vyráželi už vůdcové malým kuloárem vlevo nahoru. Asi za dvě hodiny se vrátili s tím, že do sedla se musíme dostat jinudy. To nás jen utvrdilo v tom, že jejich znalosti této oblasti nejsou nijak valné. Už když nastupovali opět se zatáhlo, začalo drobně chumelit a přišla i bouřka. Naštěstí nás to obešlo. Stany jsme postavili ve výšce 3900 m na sněhu. Nad námi se tyčilo 400 m příkrých sněhových svahů na nichž byly patrné stopy po desítkách menších lavin. Nad tím vším se vypínala ledová kolmá hradba tak 30 m vysoká - čelo ledovce valícího se z druhé strany přes sedlo Surovyj. Nikdo z nás si nebyl příliš jist tím,co by bylo, kdyby se nahoře něco utrhlo. Jsme samozřejmě poněkud stranou takže doufáme, že by to jelo okolo. Opět mě začala bolet hlava. Snažil jsem se spát, ale vůbec to nešlo a když jsem konečně usnul, vzbudil mě svým halasem Míla. Bylo mi pomalu i na zvracení. Karlovi, kterému bylo taky hodně špatně pomohly dva prášky od Honzy. Vzal jsem si je nakonec večer taky a pomohly. Před šestou se ještě nahoru - tentokrát zprava - vydali vůdcové, Sváťa, Míla a jeden jablonečák. Natáhli fixní lana téměř do 3/4 svahu. Je tam dost sněhu a s bágly to bude perné. Zítra vyráží jablonečáci brzy. My za nimi a budeme sbírat fixy. Prášky od doktora rychle zabraly, takže jsem zalehl v 9 v úplné pohodě. Už před tím jsme celou dobu pozorovali naše předsunuté družstvo. Počasí se zas vybralo a bylo nádherně. Spal jsem skvěle až do rána.
Už je nejvyšší čas, abych alespoň stručně představil členy naší horolezecké skupiny. Nejprve členy našeho oddílu:
Karel (Nič) zvaný Mařík - 33 let, ženatý, 2 děti. Šéf a nejzkušenější lezec. Na Ťan-Šanu je podruhé. Připravil veškeré jídlo a materiál.
Vlastík (Holan) - 36 let, ženatý, 2 děti. Nováček ve vysokých horách. Šikovný strojař, tahoun. Zatím neměl žádné potíže.
Míla (Souček) - 55 let, rozvedený, 2 kluky. Můj parťák ve stanu. Je sice nejstarší z nás, ale je to neuvěřitelný tahoun (jak mezek). Varovné zprávy o jeho smradlavých nohách se zatím nepotvrdily.
Martin (Eliška) tedy já - 28 let, ženatý, 3 děti. Nejmladší účastník a nováček v takovýchto velehorách.
A dále členové horolezeckého oddílu v Mostě:
Franta (Svatoš) zvaný Sváťa - 32let, svobodný, zamilovaný. Štíhlý čahoun s knírkem. Vynikající horolezec, který zatím nejeví jakékoliv známky vyčerpání, nebo i námahy. Perfektní kluk.
Standa (Eminger) - 32 let, ženatý, osmiletá dcera Jana. Správce skalní oblasti Bořeň. Ještě nikdy nebyl takhle vysoko. Má veliké problémy s bolestmi hlavy. (Vystoupil ze strany!)
Bohouš (Valenta) - 32 let, svobodný. Brzda prvního dne, jediný kuřák, snad dobrý lezec se spoustou materiálu. Jde stále lépe.
Jindra (Opat) zvaný Bobek - 32 let, svobodný. Silnější mrňous, nesmírný dobrák. Má spoustu zkušeností z hor. Šlape pomalu, ale stále.
Posledním členem naší skupiny je doktor z Litvínova Honza (Rokyta) zvaný Ropák - 38 let, ženatý, 3 holky. Je členem Horské služby v Krušných horách. Zatím má veliké problémy s dechem. Velice dobrý společník, ovšem straník.

19.7.1989, středa, den 6.

Konečně jsem se vyspal. Snad až moc. Je vidět, že ten Korytan a polovina prášku na spaní, jehož jméno mi ani Ropák neřekl pomohly. Ze stanu jsem vylétl až v 9. Karimatka, kterou mi přivezl táta z Německa je bezvadná. Vůbec jsem nevěděl, že jsem spal na sněhu. Když jsem vylezl ze stanu, byli už jablonečáci ve svahu. Najedli jsme se a o půl jedenácté vyrazili pomalu za nimi. Šlo se mi krásně, protože moje lano (80 m, devítka - 5.2 kg) bylo použito jako fixní. Takže než k němu dolezem, bude to paráda. Byl to kopec jako hrom. Stoupali jsme vyšňoření v mačkách, přilbách, s úvazky a cepíny. Naštěstí se to příliš nebořilo, takže - mohla to být větší dřina. Jenže Ropákovi to nešlo. Karel šel s ním vzadu. Asi po 150 výškových metrech začínala fixní lana. Na druhé délce jsem musel počkat, abych lano odnesl. Stál jsem na malé římse, na které jsem mohl udělat dva kroky doleva a dva doprava. Vidět bylo jen tak 2 až 3 metry, padaly drobné sněhové krupky a foukal ledový vítr. Sváťa, Vlastík a Míla zmizeli někde nade mnou v mlze. Za chvíli ke mně dolezl Standa a po čase i Jindra. Oba hlásili, že Ropák je na tom hodně bídně. Jindrovi byla taky za chvíli pořádná zima. Čekal jsem téměř hodinu a pak jsem ještě jednu délku sestoupil a vynesl nahoru Ropákovu krosnu. Šel jsem s ní rychleji než on bez zátěže. Byl na tom opravdu špatně. I dál to šlo hrozně. Stále jsme měli jeden bágl navíc. K tomu ještě další kus nebyl fixován. Jedno lano tedy natáhl Karel, s dalším jsem se vydal nahoru já. Neměli jsme vůbec tušení, kolik nás toho ještě čeká, protože mlha byla stále hustší a vidět bylo jen na pár kroků. Naštěstí jsem asi po 30 metrech potkal Vlastíka, který nám sestupoval pomoci. Vlastík tedy natáhl zbytek lana. Nad ním už opět lano bylo a bylo to naštěstí to poslední. Nahoře velice silně fučelo a hlavně všichni už měli postavené stany. Vykopali jsme tedy s Mílou díru na posledním slušnějším místečku a s úlevou a dost zbědovaní zalezli do stanu. Byly čtyři hodiny, fučel silný vítr, padal sníh, nebylo vůbec nic vidět. Míla zalezl do spacáku a nebyla s ním řeč. Karlovi, který táhnul Ropáka od začátku, bylo taky hrozně. Nakonec všichni rozhodli, že jídlo se uvaří až později a zalezli do spacáků také. Vlastík měl omrzlé prsty. Stále jsem si říkal: Tohle je ta tvá chvíle. Když jsem se totiž na tyhle hory připravoval, nemyslel jsem pouze na přípravu fyzickou, ale dal jsem si takový svůj úkol, vymyslel jsem si svoji funkci v celé partě, aniž bych ovšem věděl, zda na to vůbec budu stačit. Říkal jsem si, že to musím být já, kdo bude kluky burcovat když budou na dně, že se budu snažit srovnat vše tak, aby byla stále dobrá nálada a abychom pokud možno předešli všem hádkám a sporům. To jsem samozřejmě nikomu z nich nikdy neřekl. A to, že se to vlastně nakonec podařilo téměř perfektně, zdaleka není jen moje zásluha. O půl sedmé jsem tedy dokázal vyburcovat aspoň Vlastu. Uvařili jsme - poprvé ve stanu - kotlík čaje, který tu vařící vodu ani nezabarvil, bramborovou kaši s párky a ještě kotel kafe. Všichni se aspoň trošku postavili na nohy. Zítra bychom měli udělat aklimatizační výstup na Ak-Tau a pak přímo pod Talgár. To vše ale jen v případě, že bude něco vidět. Okolo deváté se náhle vyjasnilo. Všichni vyběhli ze stanů a cvakali jako o závod to úchvatné panorama čtyřtisícovek okolo v zapadajícím slunci. Je to úplně neuvěřitelné. My vlastně nejsme v typickém sedle na hřebeni! Za námi se opět zvedají další desítky metrů bílých plání. Vždycky se zdá, že ten viditelný horizont musí už být vrchol, hřbet nebo sedlo a pak, když tam vylezeme, jsme opět překvapeni, že se to zvedá dál. Ale na vrchol Talgáru zbývá už "jen" 700 výškových metrů! Pro jistotu jsem si vzal půl prášku na spaní a celkem bez potíží zalezl.

20.7.1989, čtvrtek, den 7.

Nespal jsem nijak krásně. V košili, triku s dlouhým rukávem, podvlíkačkách a tlustých ponožkách. V noci se mi moc chtělo. Vylezl jsem ven a viděl jsem neopakovatelnou nádheru. Úplněk, zcela jasno. Plná obloha hvězd. Všechny hory okolo krásně osvětlené a škvírkou mezi horami na severu probleskovala světýlka Alma-Aty. Nemohl jsem se nabažit té nádhery, ale zima mě stejně brzy zahnala do spacáku. Natáhl jsem na sebe ještě šusťákové kalhoty a larisku a jakž takž usnul. Neustále na mě padaly drobné krystalky ledu - neklamná známka, že notně přituhlo. Bohužel teploměr byl tu noc u jablonečáků o 35 m níže. Tam naměřili -8(C. Tady to muselo být minimálně o dva stupně horší. Probudili jsme se do krásného rána. Jasná azurová obloha, jiskřící sníh. Jenže všechno tak zmrzlé, že jsme se vůbec nemohli dostat do bot. Stany jsme nechali stát a nalehko se balili na Ak-Tau - Bílou horu. Karlovi bylo tak blbě (bolela ho hlava), že se rozhodl zatím zůstat, navařit čaj a bude-li mu líp, doběhne za námi. Tomu jsem ale moc nevěřil. Na cestu jsme si vzali jen hůlky, ale později jsme docela litovali. Chvílemi to na cepín bylo. Od této zkušenosti bez cepínu ani ránu. Nicméně nahoře jsme byli poměrně brzy. Přibližně po hodině a půl stoupání jsme stáli na vrcholu 4720 m vysoko. Tedy další výškový rekord. Za nádherného počasí jsme v dobré náladě sestupovali dolů. Občas mi to šlo i po zadku. Jediná nepříjemnost byla, že mi buď zamrzl foťák, nebo jsem přetrhl film. V každém případě si myslím, že aspoň 15 snímků přišlo nazmar.
Nepříjemné překvapení nás čekalo v táboře. Jindra - Bobek, který už večer vypadal bídně. Ráno snad ani nevstal ze spacáku. Neuvěřitelné je, že se na něj přes naše upozornění nešel od rána podívat Ropák(!!!) a neřekl co s ním máme podnikat. Teď jsme velice narychlo (asi o půl druhé), po velice energickém zásahu Jury začali všechno chystat pro Jindrův transport dolů. Ropák by ho tu býval nechal a "léčil". Ve skutečnosti měl pouze veliký strach z lavinového svahu, do kterého se opíralo slunce, protože věděl, že s Jindrou bude muset sestoupit také. Jura byl ale nesmlouvavý. Řekl, že takto mu už na rukou zemřeli čtyři kamarádi a vůbec netouží po tom, aby Bobek byl ten pátý. Zabalil všechny svoje věci, řekl, že potřebuje někoho s sebou a během půl hodiny bylo vše připraveno. Jindra byl v zoufalém stavu. Podle Ropáka šlo o zápal plic. Měl 39.5(C, pokašlával ale nic ho nebolelo, nebo už nic necítil. Nedokázal ale sám ani sedět, natož stát. Jen tak sotva blábolil, vždy jedno slovo a nesmírně páchl zvláštním naprosto neznámým pachem. Sbalili jsme ho do spacáku, dali mu tam láhev s pitím a svetr, na hlavu brýle a helmu, položili na karimatku a svázali lanem. Když jsme ho jako pytel soukali do spacáku, mačkal ze sebe "Kluci, já vám dělám ostudu...". Teď bylo potřeba lidi, kteří by byli schopni ho stáhnout dolů terénem, kde jsem byl celý nesvůj sám jen s báglem. V tu chvíli jsem si sebou moc jistý nebyl. Měl jsem toho plné zuby z Ak-Tau, bolela mě hlava, nemám žádné zkušenosti, co vlastně vydržím při takhle extrémní zátěži a blesklo mi hlavou i to, že to zpět do sedla prostě dnes nezvládnu a Talgár tedy pro mě bude definitivně ztracený. Jenže je potřeba hromada sil na spouštění Jindry ze sedla. Takže bylo jasno.
Narychlo jsem se oblékl, natáhl mačky, popadl cepín... Bylo to horší než jsme čekali. Jisté bylo, že s ním spolu s Jurijem a Ropákem půjde ještě ten nejzdatnější z nás - tedy Sváťa. Ten si balil celý batoh. Zatím jsem s Vlastíkem a Jurijem (s batohem na zádech) spouštěli po vyloženě lavinovém svahu v době největšího lavinového nebezpečí Jindru dolů. Nahoře ho zatím jistil lanem Karel a pomáhali mu někteří jablonečáci. To byla ale jejich veškerá pomoc při celé záchranné akci. Když došla všechna naše lana (přes 200 m) jistili jsme Jindru na cepínu. Byla to nepředstavitelná dřina. Vždycky povolit, rozjet Jindru po svahu a pak ze všech sil brzdit, aby nám neujel do údolí. Zastavit, zajistit, rozjet a tak stále dokola. To už nás dohnal Sváťa s Karlem. Jenže Jindra se nám celý rozvázal, takže jsme ho museli "přebalit". Mezitím začali sestupovat plně sbalení Ropák i Standa, který toho měl od začátku taky tak akorát. Postupně jsme stále více zapadali. Nejdříve po kolena, potom až po rozkrok a byla to nepředstavitelná dřina. Nakonec jsme Jindru dotáhli až k bývalému táboru (3900 m). Tam se mu udělalo o poznání lépe. Už se posadil, řekl si o čokoládu a pil. Jurij ho donutil postavit se na nohy. Sbalili jsme mu svetr, spacák, karimatku a doklady a Jurij, Sváťa a Standa s ním pokračovali dál. Už ho jen podpírali. Bágly nechali na místě, kde měl zatím Ropák zřídit tábor, do kterého se vrátí. Jurij prý už Jindru dovede do nemocnice do Alma-Aty sám. Standa s Ropákem by zůstali dole a Sváťa se nás pokusí dohnat. Spolu s Karlem a Vlastíkem jsme se dívali, jak nám mizí podpíraný Jindra. Teď už jsme věřili, že všechno dobře dopadne. Najedli jsme se a vydali zpět nahoru do sedla. Tentokrát jen nalehko. Téměř za dvě hodiny jsme to zvládli. Moc jsme se cestou strachovali o Mílu, který, kdyby byl jen trochu mohl, jistě by se účastnil záchranných prací. Představa, že bychom mohli ještě dnes absolvovat něco podobného, nás děsila. Naštěstí byl víceméně v pořádku, i když odmítal vylézt ze spacáku. K naší veliké radosti na nás čekal aktivní Bohouš, který okamžitě uvařil čaj, pak kotel polévky, takže jsme se mohli dát dohromady. Kupodivu se cítím výborně. Asi jsem se už stačil aklimatizovat. Hlava nebolí, noc, zdá se, taky nebude tak chladná a mám vyloženě bojovnou náladu na Talgár. A ještě perlička. Než jsme stačili sníst polévku, byl nahoře i Sváťa, který Jindru odvedl ještě snad 300 metrů níž a který do sedla vyběhl s báglem za hodinu a 20 minut! Je veselý, úplně OK a s obrovskou chutí dojedl zbytek polévky. Suk už spí a mně začíná být zima. Dobrou noc, zalézám hlouběji do spacáku.

21.7.1989, pátek, den 8.

Den útoku na Talgár.
V noci byla opět ukrutná zima. Spal jsem všelijak a dvakrát jsem musel čurat. Ráno jsme vstávali poměrně brzy, a protože tábor byl na západním svahu pod hranou sedla, do odchodu jsme se slunce nedočkali. Než jsme vstali, utrhla se část ledové stěny velikosti slušného domu a padala přímo na spodní tábor s Ropákem a Standou. Nedojela tam, ale ty spousty ledu padaly přímo místy, kudy jsme včera táhli Jindru. Teploměr jablonečáků ukazoval -13(C a moje boty byly opět jak z milimetrového plechu. Hodili jsme do sebe snídani a kolem osmé vyrazili pod Talgár. Jablonečáci už byli pochopitelně dávno pryč. Šli jsme stále mírně z kopce po krásném ledovci, všichni navázáni na 80metrovém laně. Zbylo nás už pouze 6. Na úpatí masívu jsme přišli kolem desáté ve chvíli, kdy se jablonečáci nalehko pakovali, že s jistotou jdou ihned nahoru. Slunce krásně svítilo, což rozhodlo o tom, že ani my nebudeme nic odkládat. Sbalili jsme jen nejnutnější lezeckou výzbroj, trochu jídla a se značným zpožděním jsme se vydali stíhat jablonečáky. Dohnali jsme je velice brzy. Dávali totiž fixní lano na takovou směšnou stráňku a nesmírně se tím zdrželi. Voloďa vybral jeden z vysněžených žlabů na západním svahu vpravo od centrálního kuloáru. Sváťu přemluvil, aby za sebou vytáhl fixní lano. Všechno to strašně dlouho trvalo. Všichni jablonečáci, kteří stáli před námi, se dívali, jak se Sváťa dře sám s lanem a nikoho ani nenapadlo, aby mu šli pomoci. Předběhl jsem je tedy a vystřídal ve vedení Sváťu. Jenže zatím si Sváťa už sám oddřel pořádný kus a tak, když bylo vše hotovo, si musel chvíli odpočinout. Šel jsem tedy se třemi jablonečáky dál bez lana. Brzy jsme se dostali na hřebínek, na kterém usoudili, že tudy to dál nejde a že se musíme vrátit. Když přišel Voloďa, nabídl jsem mu, že přes kritické místo natáhnu fix. Trochu se strachem, ale celkem bez potíží jsem to přelezl. Získal jsem tím jednak značný náskok před ostatními, a také se mi tím otevřela cesta k vrcholu, neboť dál šlo už pouze o namáhavý výstup chodeckým terénem ve stále více rozbředlém a lepivém sněhu. Cesta se zdála víceméně jasná - prostě stále do kopce přes nekonečné sněhové muldy. Rozhodl jsem se tedy, že nebudu nečinně mrznout na místě a vydám se dál sám. Domluvil jsem se tedy s Voloďou. Ten mi kupodivu radil cestu po okraji srázu, která se mi zdála méně bezpečná. Chvilku jsem ještě váhal, ale když na mě začali jablonečáci velice nevybíravě povykovat, že na ně musím počkat (zřejmě proto, aby právě oni byli na vrcholu první), bylo rozhodnuto. Zatnul jsem zuby a řekl si, že tohle jim tedy nedaruji. Vrchol se zdál být na dosah, takže jsem, následován prvním z jablonečáků, vyrazil. Slunce stále nemilosrdně pálilo. Přelezli jsme první muldu a před námi se na rozsáhlých sněhových pláních objevilo něco, co by snad mohl být vrchol. Jaké bylo naše překvapení, když jsme na tomto vrcholku zjistili, že takové stoupání nás čeká minimálně ještě jednou. Až teď jsme pochopili, proč má tato hora právě jméno Talgár - v překladu Velké plato. Teprve na vrcholku tohoto stoupání se objevil skutečný vrchol.
Teď jsme si již byli jisti. Vlilo to do nás novou sílu a tak jsme společně, jako první v roce 1989 vystoupili ve 1350 na vrchol Talgáru 5017 m.n.m.
Vrchol netvoří žádná špice, ale pořádně rozlehlá plocha se sněhovou převějí na východní straně. Dohodli jsme se na nejvyšším bodě, udělali jsme ve sněhu čáru a společně ji překročili. Byl to nádherný, těžko popsatelný pocit. V tu chvíli byly zapomenuty všechny potíže a konflikty. Škoda jen, že tenhle pocit trval skutečně pouze tuto chviličku a pouze mezi námi dvěma. Vždyť já ani nevím, jak se ten kluk jmenoval!
Bohužel se mi těsně pod vrcholem podařilo zničit polovinu filmu. Domníval jsem se, že jsem při převíjení na konci, bál jsem se, abych nepřetrhl film, otevřel jsem foťák, a film byl v polovičce. Na vrcholu jsme čekali téměř 1/2 hodiny než přišli další. Byl nádherný den. Ze tří stran nás obklopovalo neuvěřitelné panorama čtyřtisícových vrcholů a tak jsem využíval chvilky klidu k zachycení celé té nádhery na kinofilm i do mé duše. Nabíral jsem do sebe plnými doušky ty překrásné obrazy, abych si je mohl nosit stále s sebou, aby mě provázely až mi bude bídně, až budu naštvaný a otrávený.
Najednou tu byli i všichni ostatní a všichni se radovali (ovšem každá skupina zvlášť), že jsou nahoře. Byli i tací a nutno říci, že spíše z druhé skupiny, kterým moc do skoku nabylo. Než jsme pořídili nezbytné vrcholové fotografie a něco do sebe hodili, dala se do mě pořádná zima. Nebylo divu. Vždyť jsem na vrcholu postával již půl druhé hodiny. Vydali jsme se tedy nazpět. Karel nás varoval, že všechna lana opět sebrali a nechali někde po cestě a vracet se máme jinou cestou. Zřejmě kvůli onomu kritickému místu. Voloďa vybral přes naše protesty žlab ještě dříve, než jsme došli k lanům. Pro ta se se značnou dávkou nevole vydali Vlastík s Mílou. Opět se projevilo, že zatím stále, ať šlo o jakoukoliv společnou práci, stáli jablonečáci se založenýma rukama. Ti dva ale lano nenašli, takže pro něj musel krajně vyčerpaný Karel, který je tam nechal. Obě lana ležela metr od stop po 30 metrech.
Začalo nekonečné slanění dolů. S jablonečáky, kteří se samozřejmě nacpali dopředu, to bylo strašné. Žlab se totiž stále zužoval a postupně přecházel do úplně kolmého komína. Voloďa slanil dolů sám a kamsi zmizel. Ostatním se do úzkého komína, kde není kam uhnout, když vám ta neukázněná horda nad vámi něco pustí na hlavu, moc nechtělo. Jablonečáci dole pod námi stále něco motali, až se nakonec zasekli úplně. Vyslali jsme tedy dopředu Sváťu s Karlem. Sváťa slezl o kus dolů, aby se tam dozvěděl, že se jablonečáci usnesli, že zas vylezou nahoru a půjdou starou cestou. Bylo už hodně pozdě. Po dvou hodinách čekání jsme byli zmrzlí a navíc pořádně naštvaní. S Mílou a Vlastíkem jsme se hned sebrali a šli bez lan napřed. Vzápětí nás dohnal i Karel. Měl jsem teď pořádný strach při přelézání onoho kritického místa tentokrát bez jakéhokoliv jištění. Bohouš, který se k nám nejdříve také připojil tu zůstal stát a čekal na ostatní. Svah pod námi byl nejen pekelně příkrý, ale hlavně se spoustou kamení a skalek, takže nevím, jak bych to ubrzdil, kdyby se mi to rozjelo. Bylo už ale hrozně pozdě, takže jsme všechno s největší opatrností překonali a pak už jsme se hravě spouštěli po sněhu dolů. Míla nám ještě ukázal, jak se brzdí po pádu cepínem, ale to už jsme z toho měli jen legraci. Za chvilku jsme byli na místě, kde jsme nechali věci. Dole jsme potkali Voloďu. Seděl, neřekl ani slovo a myslím, že měl pěkný strach o ostatní. Když jsem mu řekl, že nebylo dobré to, co právě udělal, prohlédl si nás a pravil, že s ostatními je Sváťa, takže je vše v pořádku. Svoje věci jsme snesli ještě o kus níž, přičemž jsem jednou nohou sletěl do ledovcové trhliny, ale byli jsme na místě a moc rádi, že tak brzy. Ostatní přišli až s posledními zbytky světla, mnozí na pokraji sil, v době, kdy jsme byli prakticky po večeři.

T A L G Á R  J E  N Á Š ! ! !

22.7.1989, sobota, den 9.

Odpočinkový den - zatím.
Je deset, jablonečáci dávno zmizeli, je klídek, dobrá nálada a my poleháváme, vaříme na posledních zbytcích benzinu pití a polévku. Je zas nádherně, takže všechno sušíme, šijeme - a píšeme. Měl bych se aspoň trošku zmínit o zdejší přírodě. Stromy zde ojediněle sahají do výšky kolem 2800 m. Pak je tu kosodřevina, ale ne jako ta naše "borová", ale "thújová". Dál pak tráva s množstvím kytiček, které mnohé znám jménem nebo alespoň od vidění, ale ještě více je těch, o kterých si myslím, že jsem je dosud neviděl. Do poměrně velké výšky roste mnoho pomněnek. Tráva končí ve výšce okolo 3300 m a dál až do 4000 m se objevují samotné trsy kytek. Také se živočichy jsme se setkávali do velké výšky. Ještě v posledním táboře, kde jsme nemuseli získávat vodu rozpouštěním sněhu (ve výšce 3800 m ), jsme s vodou vytékající z ledovce nabrali i nějakého malého živočicha. Po celé cestě až na Talgár nás provázela horská kavčata, která hledala zbytky v našich táborech. Co nás ale překvapilo nejvíc: V oblasti věčného sněhu a ledu - naposled snad 100 m pod vrcholem Talgáru - všude létali motýli! Pokud jsem si stačil všimnout, mohly to být babočky kopřivové.
Voloďovi jsme ráno řekli, že v poledne vyrazíme. Radil nám, abychom vyšli o hodinu dříve. V poledne již bude rozbředlý sníh a půjde se nám špatně. Po jablonečácích jsme vzkázali Standovi a Ropákovi, aby se sbalili a čekali na nás. Navázáni na lano jsme odcházeli ve 3/4 na 12. Vpředu Míla, kterému bylo hodně těžko. Včera se přiznal, že kdyby nebyl blázen, šel by býval k doktorovi a ne na Talgár. Ráno byl tak oteklý v obličeji, že vypadal úplně strašidelně. Cesta přes ledovec byla proto zvlášť pro Mílu ukrutná. Stále mírně do kopce sněhem, který se bořil tak na 10cm. Všude dokola nesmírně rozlehlé, mírně zvlněné bělostné pláně, slunce pralo ze všech sil, na zádech naložené batohy a Míla, který po každém odpočinku nesmyslně rychle vyběhl, ale každých sto kroků musel odpočívat. Všichni už jsme měli dost stálého sněhu, nesmírně prudkého slunce, kvůli kterému jsme si mohli naše velmi elegantní sluneční brýle sundat až po jeho západu. Těšili jsme se zas na kousek zeleně, abychom zapomněli na ledové noci a na nedostatek vody, neboť každé napití znamenalo dlouhé a dlouhé čekání nad vařičem s ešusem plným sněhu. Asi za dvě hodiny jsme došli do tábora v sedle Surovyj. Všichni toho měli plné zuby. Teprve nad neuvěřitelně nacpaným Jindrovým batohem si každý uvědomil, že dál neponese pouze to, co měl na Talgáru plus věci, které jako nepotřebné dočasně zanechal v táboře. Jindra s sebou táhnul potravin, jako kdyby chtěl v horách přezimovat. Pytle vloček, hrachu a spoustu "drobností", jako památeční nerez lžíci, kterou koupil vloni v Alma-Atě. Přibalil jsem si tedy svoji přilbu, druhé boty a kopec dalších nesmyslů. Jedinou věc, kterou jsme nahoře nenašli, bylo naše osmdesátimetrové lano, které měl Karel zavřené v tašce. Místo něho tam ležel pouze lísteček "Půjčili jsme si lano Jablonec".
Po nutném odpočinku a malém jídle jsme v pěkném horku nastoupili do žlabu pod ledovcovou stěnu, kudy jsme stahovali dolů Jindru a kterým jsme se již dvakrát škrábali vzhůru. Hned nahoře bylo jasné, že se neobejdeme bez maček. Sráz vypadal strašidelně Jeho sklon nahoře cca 50( budil při naší náloži na zádech hrůzu. Největší strach měl asi Bohouš, který o tom navíc stále mluvil. Strach jednak ze svahu samého, jednak z objektivní možnosti pádu seraků nad námi, nebo z laviny (pod námi). Rychle jsme překonali první, nejpříkřejší část a pak už otočení se svahu jsme napůl klouzali co nejrychleji dolů v těsné blízkosti čerstvě napadaných lavin. Dole jsme se opět bořili až po rozkrok. Konečně jsme byli pod sedlem - tedy Sváťa, Karel a já. Chvíli za námi Vlastík a na Mílu s Bohoušem jsme čekali pěknou dobu. Standa s Ropákem už byli na odchodu. Jablonečáci jim totiž vyřídili, že jdeme za nimi... Oni už čekali snad pět hodin, domnívali se, že se nám něco přihodilo a chystali se shánět pomoc. Naštěstí nás v poslední chvíli zahlédli ve stěně. Při sledování sestupu našich dvou kamarádů jsme si všimli skupinky horolezců, která nalehko fofrem klouzala dolů se sedla. Byli to mladí sovětští horolezci, kterým jsme hned nabídli výměnu našich lan ze jejich titanové ledovcové skoby. Nejrychlejší Sváťa ihned dojednal obchod - 6 ledoborů (u nás v té době jen těžko k mání tak za 110 - 120 Kčs) za 45 m českého lana. Na zítra jsme domluvili obchod v Zeljonoj Poljaně - v táboře o několik, set metrů níže. Hned jsme se domlouvali, že se pokusíme vyměnit naše 80metrová lana za 11 - 12 ledoborů. Mezitím se Míla dostatečně napil a vydali jsme se teď už po suti dolů. Konečně jsme mohli sundat brýle, od kterých jsme už měli omačkané nosy. Vyhnuli jsme se našemu bývalému táboru a bez problémů jsme našli schované zásoby jídla.
Dole pod čelem ledovce jsme zahlédli odcházet jablonečáky. Byli již nalehko a tedy zřejmě na procházce poblíž tábora. Po tom jsme však zatím marně pátrali. Jídlo, které jsme zde měli napakovat se nám však při nejlepší vůli již nikam nevešlo. Každý jsme tedy nesli ještě zavazadlo v ruce, což není zrovna ideální způsob zdolávání velehor. Všichni jsme byli napěnění a pevně rozhodnutí s jablonečáky nejít už ani den. Poslední kousek, který nám provedli byl ten, že když slezli dolů ze sedla, nechali vypůjčené lano, bez kterého se báli dolů, Standovi. Prý je naše, tak ať si ho neseme! To byla poslední kapka. Slézali jsme, obtěžkáni, a pozorovali Voloďu, který na nás čekal pod ledovcem na druhém břehu ledovcové říčky. Našel jsem jediné místo, kudy by šlo přejít relativně suchou nohou. Nikomu se tam ale s báglem nechtělo. Voloďa přeskákal k nám a řekl bych, že se slušně rozčílil, když jsem mu oznámil, že dál s jablonečáky nepůjdeme. Začal nás přesvědčovat. Nejprve o tom, že je nutné překročit říčku, protože na pravém břehu nelze postavit tábor, potom o tom, že by bylo daleko lepší, kdybychom zítra překonali sedlo, že chceme-li si nějaký den odpočinout, tam je to daleko hezčí. Skutečný důvod, proč nás tak přemlouval byl ale velice průhledný a úplně jinačí. Potřeboval nás a náš materiál, kdyby měli jablonečáci pod sedlem nějaké potíže. O tom prvním nás tedy přesvědčil, o druhém nikoliv. Ti bázlivější mu tedy dali batoh, on je přenosil na druhou stranu a společně jsme se vydali hledat vodu nebo tábor jablonečáků případně obojí. Cestou nám sdělil, že Jindra měl srdeční slabost a vrtulníkem ho dovezli do Alma-Atské nemocnice. Když jsem podotknul, že to bylo vinou nedostatečné aklimatizace, odsekl, že byl Jindra nedostatečně připraven. A ať sem prý už příště nejezdí. Že si ho prý všiml už vloni a že špatně chodí. To prý Sváťa, Karel nebo já jsme jinak připraveni... Možná to tak vypadalo, ale kluci Jindru dobře znají a vědí jaký je to tahoun. Na moji poznámku, že mě s Karlem taky bolela hlava jako střep raději neodpověděl. Asi po čtvrthodině chůze, když už se pomalu začínalo stmívat, jsme našli jablonečáky na krásném travnatém vyvýšeném "ostrůvku" v suti ve výšce 3300 m.n.m. Stavěli jsme stany a Sváťa rozehrál svůj kulinářský koncert. Než stany stály, uvařil dva kotlíky kakaa, dále dva kotlíky masa s rýží a na závěr kávu. Vše v tak rychlém sledu a bezvadné chuti, že všichni jen nadšeně mrkali. Bylo zataženo, nevlídno, takže jsme brzy zalehli. Od našeho příchodu na nás jablonečáci jen tupě zírali.

23.7.1989, neděle, den 10.

Všechny nás překvapila nádherně teplá noc. Přestože po ránu poletoval sníh, všichni si nemírně libovali, jak se krásně vyspali a jak jim bylo teploučko. Jablonečáci se zabalili a pod jedním tropikem za stálého sněžení čekali na odchod. Voloďa, kterému jsme oznámili, že se odsud nehneme, dokud nesníme tolik jídla, abychom to všechno unesli, nám na kousek papíru namaloval plánek cesty na horské středisko Čimbulak. Na další papír napsal vzkaz pro vedoucího místní HS pro případ, že bychom si cestu přes sedlo rozmysleli a sestoupili dolů. Náčelník HS by nám pak na další den objednal autobus. Zdálo se nám, že se mu do sedla taky moc nechce. Nakonec se k naší nesmírné úlevě všichni zvedli. Nikomu z nás nebylo líto, že se naše cesty rozdělily. Míla, který zatím ani nevylezl ze spacáku vypadá hrozně. Děláme si z něho legraci, že vypadá jako pátrací balón. Nato se ozývá ze spacáku Karel, že má obdobné pocity. Vzápětí ale vylezl a udělal dva kotlíky mnou dlouho očekávané ovesné kaše. Bohužel mu při vaření do jednoho z kotlíků nastříkal benzin unikající vadným ventilem druhého vařiče. Marně jsme Mílu přesvědčovali, aby nejedl benzinovou kaši. Až po několika lžících uznal, že na tom něco bude, s tou škodou se smířil a s těžkým srdcem celý kotlík kaše vyhodil. Mě najednou chytily tak ukrutné bolesti břicha, že jsem se vůbec nemohl narovnat. Vzpomněl jsem si, že jsem nebyl minimálně dva dny na pravidelné potřebě a šel jsem se, předkloněn, pokusit něco vymáčknout. Celkem snadno se to povedlo, ale bolesti neustoupily. Ty mě opustily k nevelkému nadšení vedle ležícího Míly až ve stanu, kde jsem si řádně ulevil. Bylo to ale podezřelé. V 11 jsme byli připraveni na naší cestu za obchodem. Sbalili jsme dvě osmdesátky lana, karabiny, vklíněnce, helmy a nějaké jídlo - a v tu chvíli jsem cítil, že musím běžet zas. Teď již bylo jasné, že jde o nefalšovanou "sračku". Nabral jsem tedy papír do zásoby a s Karlem a se Sváťou jsme se vydali na cestu. Přestože by se to mohlo zdát směšné lidem, kteří mě blíže a déle znají a to především těm, kteří mě znají z hodin ruského jazyka, začal jsem postupně v expedici plnit funkci nejen vyjednavače, ale i tlumočníka. Chválit bych se příliš neměl, ale vezmu-li v úvahu mé dosavadní zkušenosti s cizími jazyky, byl jsem docela spokojen. Teď jsem se těšil na další, tentokrát obchodní jednání. Přesně za deset minut poledne se sešly obě naše skupinky na sjednaném místě. Sověti hned dali 12 ledoborů za lano a po 35 rublech za dvě helmy a staré Jindrovy boty. Jenže vzali s sebou málo ledoborů a nemohli nám již vyměnit druhé lano. Říkali, že další ledobory mají dole v táboře Talgár, ale nebyli si jisti, že jich bude na výměnu dost. Riskli jsme o a šli jsme s nimi. Šli jsme velice rychle, takže nám cesta trvala asi hodinu a čtvrt. V táboře nás přijali neuvěřitelně srdečně. Ihned začali vařit kávu a snášet poslední zbytky čokolády, sušenky a všelijaká, nevábně vypadající jídla, kterými se nás snažili co nejlépe pohostit.
Byla tam hromada mladých sympatických lidí milujících hory. Byli to vesměs vysokoškoláci. Někteří z nich ještě studovali. Rychle jsme se spřátelili. Bezvadně jsme si popovídali a poseděli. Prozradili nám, že jsou z Tomska - sibiřského města pod Altajem. Altaj stále vychvalovali, jaké jsou to krásné hory, prý mnohem hezčí než Ťan-Šan. Všude jsou prý krásné lesy (tajga) a nad lesem hned věčný sníh. Všude nádherná jezera plná ryb... To vše se nám zdálo velice lákavé. Vyměnili jsme si tedy adresy a domluvili předběžné pozvání. Nakonec jsme se dali do obchodování. Prodali jsme ještě další přilbu a několik karabin se zámkem. Za lano však dali dohromady pouze 11 ledoborů. Nechali jsme to tak; nakonec jsme byli všichni spokojení. Ještě jsme pořídili nezbytné společné foto a vydali se na zpáteční cestu. Po několika málo metrech jsem musel opět tryskem do křoví. Šlapali jsme opět velice svižně, takže nám cesta rychle ubíhala. Dojít do tábora jsem však nestačil. Těsně před táborem jsem byl opět nucen opustit stezku a protože mi došel papír, upaloval jsem k potoku. Málem jsem se podělal, protože potok přes den vyschnul (ochladilo se a přestaly tát ledovce). Hopsal jsem vyschlým korytem vzhůru jako kamzík. Naštěstí jsem na poslední chvíli našel malou loužičku, kterou slabě protékala voda a vzápětí se opět ztrácela. Večer jsem se za teploty okolo nuly CELÝ umyl v ledovcovém potoce na druhé straně tábora. Myslel jsem, že zmrznu a budu muset zavolat kamarády, aby mi přišli zapnout knoflíky. Navíc to bylo opět provázeno dalším ulevením. Vzal jsem si tedy dva Endiformy, vypil podle Sváťovy rady hnusné neslazené kakao zamíchané ve studené vodě, pak ještě abych to zapil neslazený čaj - a musel jsem běžet znovu. To už jsem z toho byl lehce nervózní. Nedovedl jsem si představit, že bych v tomhle stavu někam chodil. Opět se zatáhlo, všichni si šli lehnout, jen Ropák a Standa se mnou čekali na Sváťu, který si včera u zásobárny jídla zapomněl skoby. Už se notně zešeřilo a Sváťa se stále nevracel. Šel jsem si tedy naposled ulevit, od Ropáka jsem dostal na kostku cukru pár kapek jeho speciálního opiového koncentrátu a šel si lehnout. Vzápětí se vrátil Sváťa a přinesl i dva chleby z Voloďovy zásobárny, kterou náhodou objevil.
Kupodivu mi to ten doktor zastavil a až do devíti ráno jsem nemusel vylézt ze spacáku!!

24.7.1989, pondělí, den 11.

Nádherné ráno. Probudilo mě v 9 sluníčko. Ve stanu už bylo takové horko, že se nedalo vydržet ve spacáku. Rychle jsem se vysoukal ze stanu a šel jsem si vyprat triko, ponožky a slipy. Míla vypadá stále hrozně. Jako kdyby ho někdo nafoukl. Od rána vaříme a všichni se hrozně cpou. Vzhledem k tomu, že jsem musel na záchod až v 11, vzal jsem si vitamíny a Eendiform a cpu se taky. Mimo to, že jsem část dopoledne strávil focením kytiček, kterých je kolem nepočítaně, byl celý den věnován jídlu. Začalo to již ráno, kdy mi nějak nestačily tři pořádné chleby. A jak prohlásil Ropák, expedice dostala charakter potuberkulózních lázní. Ke svačině se podával pudink, k obědu kolínka s masovými konzervami, následovaly lívance a přestávka mezi večeří byla vyplněna chlebem s uherákem a sýrem. Vše pochopitelně v množství, které přímo úměrně odpovídalo naší nadmořské výšce. K večeři byla Ťan-Šanská polévka. Zde je recept na onu specialitu: V kotlíku, naplněného ze 3/4 ledovcovou vodou povaříme masox, 1/2 pytlíku gulášové plévky, 1/2 pytlíku domácí polévky s cestovinami, 1,5 hrsti zelených nudlí, 2 hrsti mušliček, na kostičky nakrájíme 1/2 konzervy moravských klobás, osmahneme na drobno nakrájené kostičky salámu, cibule, česneku a špeku, přidáme trošku chilli a vše vsypeme do vroucí vody. Na závěr přidáme jemně nakrájenou nať z Ťan-Šanského česneku, který polévce dodá charakteristickou a ničím nezaměnitelnou vůni a chuť.
Den končil příjemnou kávičkou s čokoládovými kaštany. Ještě jsem si naposled (dnes potřetí) odskočil, vyfasoval od Ropáka 4 kapky opiového koncentrátu a sladce usnul.

25.7.1989, úterý, den 12.

Dneškem se naše výprava přehoupla do druhé poloviny. Opět nádherný den i když to zrána tak nevypadalo. Na dnešní den jsme plánovali přechod 4000 m vysokého sedla T.E.U. Vzbudil jsem se v 7. Všude ticho a klid. Ohřál jsem tedy zbytek Ťan-Šanské polévky a snažil se zbudit ostatní. Docela se to dařilo. Počasí bylo sice nevlídné, bylo zima a zataženo, ale všichni se co nejrychleji připravili na odchod. Od probuzení mě příšerně štval Ropák, který vystupňoval své občasné poznámky z minulých dní a neustále dokola mlel: "Kluci, to bude hroznej kopec", nebo, což bylo častější, "Ty vole, to bude strašný", případně několik dalších variací na dané téma, kterým krmil všechny okolo. Právě v 9 jsme se dali na cestu. Nejdříve sutí, potom po kraji ledovce, nakonec prudkým stoupáním nejdříve po suti, potom sněhem na hřeben sedla. Tři a půl hodiny úmorné dřiny, stále do kopce, asi od poloviny v pálícím slunci. Vepředu Vlastík, pak Sváťa a já, za námi Karel a Standa, vzadu Míla, Bohouš a stále nadávající Ropák. Psal jsem 3,5 hodiny. To ale platilo pro mě. Pro Ropáka to bylo 5,5 hodiny! A to ho musel do sedla vytáhnout Míla na laně. Tomu už dnes bylo lépe. Je s ním ale chvílemi hrozná domluva. Občas se už taky při rozhovoru s ním musím ovládat. Je jak malý kluk. Na všechno se ptá, sám nedokáže rozhodnout prakticky nic. Začíná působit ponorková nemoc.
Ze sedla se nám otevřel krásný výhled na další oblasti, které jsme měli dosud ukryté za hřebenem. Čimbulak, malé vysokohorské středisko a náš další cíl, je nedaleko. Za půl hodinky jsem po suti a sněhu sklouzal dolů do doliny k první vodě. Ropákovi to opět trvalo dvakrát tak dlouho. Byl již málem nepříčetný, když ve chvíli, kdy dorazil se všichni zvedli a šli. Měl jsem trochu zlou a škodolibou radost, jak vypadá reprezentant Horské služby Krušných hor.
Hned tady jsme objevili tábořiště jablonečáků. My jsme však pokračovali dál údolím, na západ, po suti stále dolů a dolů. Bylo to nekonečné a docela slušný záběr. Nakonec naše výše uvedená vedoucí trojice našla vodu a s ní nádherné tábořiště. Dodnes se domnívám, že to bylo nejkrásnější tábořiště mého života. V podvečerním slunci na téměř jasné obloze se kolem nás otvíraly scenérie hor - na východ - Švýcarsko (fototapeta), na západ - Kanada, na jih - Rumunsko. Nádhera. Protože tábořiště bylo už pod čarou stromů, sehnali jsme poprvé i dostatek dřeva na ohýnek. Bylo krásně teplo. Jen jsme měli obavu o vodu. Po ránu, když v noci nahoře skutečně přituhne, bývají ledovcové potůčky suché. Opak byl ale pravdou. Ještě před půlnocí nás potůček řádně vystrašil, neboť v něm vody silně přibylo a naše stany stály jen několik centimetrů nad hladinou. Uvidíme do rána. Od ohně se rozcházíme pod nádhernou jasnou oblohou plnou hvězd, okolo půlnoci.
PS: A celý den jsem nebyl k.

26.7.1989, středa, den 13.

Nádherný den. Až neskutečně. Spali jsme až do 9 hodin. V noci nás nepřepadl žádný Ťan-Šanský medvěd ani barts, jak se stále obával Ropák a tak hned jak vylezlo slunko, začali jsme prát šaty i sebe. V potoce, který nebyl pouze ledovcového původu, ale vydatně ho několik desítek metrů nad táborem napájel i pramenitý přítok, jsme vybudovali malou hrázku, takže vzniklo docela přepychové koupaliště. Díky pramenitému přítoku byla i teploty vody relativně snesitelná a ne jen ty tři až čtyři stupně, na které jsme byli zvyklí. Umyl jsem si konečně i vlasy ale stejně mi u toho málem umrzla kebule. Po blahodárně působící očistné koupeli jsme se najedli a začalo všeobecné slunění. O půl dvanácté jsme se s Karlem zvedli a vydali se dolů k řece Levý Talgár hledat nejvhodnější místo k jejímu zítřejšímu překonání.
Cesta dolů trvala neschůdným terénem nejdříve sutí, pak džunglí téměř hodinu. V řece bylo tolik vody, že se nám zdálo takřka vyloučeno ji přejít. Šli jsme ještě pořádný kus nahoru proti proudu cestou necestou, ale podmínky k brodění se nám zdály stále horší. Řeka působila hrozivě a naháněla nám strach. Oba jsme již nějaké zkušenosti s vodou měli, Karel z brodění ledovcových říček a já z bezpočtu projetých řek a šlajsen u nás, takže jsme moc dobře věděli, co voda dokáže. Tato řeka měla na náš vkus trochu moc vody i neuvěřitelný spád. Nakonec jsme vymysleli plán s lanem a hladoví a žízniví pod pálícím sluncem jsme se ve tři vrátili zpět. Všichni se až do večera povalovali na karimatkách a užívali střídavě lázeň sluneční a chladivou v naší koupelně s tekoucí vodou. Všichni jsou v pořádku. I opuchlí - Standa, Míla a Karel již vypadají normálně. Jen zarostlí jsou všichni jako loupežníci.
Večer se vše opět zvrhlo ve žranici. Vlastně to pomalu začínalo již naším návratem, kdy nám kluci schovali porce rýže s masem. Sváťa dál smažil lívanečky a protože mu došel Ceres-soft, smažil je na špeku. Takže rozdával ještě další křupavé pochoutky. Já jsem ještě opekl se špekem salám, někde, zřejmě po Jindrovi, jsme našli osmahnutou cibulku a k tomu jsme uvařili chlupaté knedlíky. Jíní nadšenci zatím připravili polévku a pudink. Zkrátka opět jsem se - no - přežral. Večer ovšem přišla odplata. Chytily mně obrovské větry nepříjemné nejen mně, ale i veškerému (chrápajícímu) okolí.
Večer už nebyl tak pěkný jako včera. Ve vzduchu visel takový lehoučký opar. Dohodli jsme se, že ráno vstaneme co nejdříve, aby nebylo moc vody při překonávání Levého Talgáru.

27.7.1989, čtvrtek, den 14.

Je mi hrozně. Těžko, smutno. Sedím na levém břehu Levého Talgáru, koukám se na hromadu sraček a papírů z místního tábořiště a probírám se přesně stejnou hromadou v mé hlavě. V noci mě stále (Mílo promiň) mučily nesnesitelné větry a pálení žáhy od narvaného žaludku. Ráno jsem měl tytéž bolesti břicha jako před několika dny při nastupujícím průjmu. Dost mě to vyděsilo, protože nás dnes čekala pořádná porce kopců. Snídal jsem jen čaj a suchý chléb se sýrem. Stejně jsem hned ráno běžel, ale stále jsem se utěšoval, že to snad nebude tak hrozné. Ráno bylo všelijaké. Maličko mžilo, mraky byly tak 100 - 150 m nad námi a jen velice pomalu se zdvihaly. Potůček u kterého jsme tábořili a který byl v době našeho příchodu silně neduživý se nyní hnal svým korytem, hnědavě zakalený, jako draveček. Jak asi bude vypadat Levý Talgár? Na všech byl vidět skrytý strach, ale o vodě nepadlo ani slovo.
Zabalili jsme a vydali se po naší včerejší známé cestě dolů. Bál jsem se, že se namočíme už v místě, kde jsme potůček přeskakovali včera, když bylo nesrovnatelně méně vody a byli jsme nalehko. Vybral jsem si tedy již dříve krásné schůdné místo. Přeběhl jsem po kamení v domnění, jak jsem na ostatní krásně vyzrál a hledal jsem cestu dolů po levém břehu. A tam mě to opět přepadlo. Jen tak tak jsem stačil sundat kalhoty. Navíc se vzápětí ukázalo, že tudy prostě cesta nevede. Přeskákal jsem tedy o kus níž potok zpět a pelášil po pěšince za ostatními. Dohonil jsem je u brodu, právě když přeskákal poslední. K Levému Talgáru už to bylo jen 10 minut. Všichni v napjatém očekávání poslouchali jeho zesilující hukot. Kupodivu se nezdálo, že by měl více vody než včera. Působil ale daleko hůře, protože proti nádhernému včerejšímu počasí se dnes v poměrně chladném ránu topil v nevábném mlhavém oparu.
Vzhledem ke zřejmě největším vodáckým zkušenostem jsme se se Sváťou přihlásili na realizaci nejkrkolomnější časti našeho plánu. Přebrodíme spolu, přivážeme na druhém břehu v nejužším místě na vyhlédnutý pařez lano a ostatní po něm ze stromu na protějším břehu přejedou jako po lanovce. To je tedy ve stručnosti teorie. Již předem jsme pochopitelně uvažovali o komplikacích. Nebylo jich málo.
1. Nikdo si nedokázal představit, jak řeku přebrodí ti první.
2. Lano bylo tak krátké, že vyjde pouze na jednoducho.
3. Podaří se vůbec jednoduché lano vypnout tak, aby se všichni nemáchali v ledové bouřící vodě?
4. Jednoduché lano bude muset někdo odvázat a přebrodit.
Komplikací tedy opravdu dost, ale protože lepší nápad na překročení řeky nikdo neměl, dali jsme se do díla. Svlékli jsme se jen do šusťáků, kletry nechali na místě a šli na místo, které se nám při včerejším průzkumu zdálo nejschůdnější.Jistit nás šel Karel, Vlastík a Standa. Nakonec přiběhl i Míla s foťákem.
Navázali jsme se a zkoušeli v proudu postupovat přímo podle horolezeckých příruček. Čelem k sobě, držíce se za ramena, já zády k proudu, Sváťa čelem, částečně krytý mě zapíral. Vždy jeden z nás udělal krátký úkrok, stabilizoval se a pak mohl jít ten druhý. Proud byl ale tak šílený, že mně za malou chvíli strhl vedle Sváti, čelem k proudu a museli jsme rychle ustoupit. Ještě že mi proud nepodrazil nohy. Z ledové vody nám již byla pořádná zima. Nakonec jsme po krátké poradě vybrali jiné místo o kousek výš. Bylo sice hlubší, zato relativně klidnější, což vypadalo tak, že tam voda frčela úplně stejně rychle, ale nebyly tam takové vlny. A šli jsme hned oba čelem k proudu. Nejdříve já, jako rozrážecí štít a za mnou opora Sváťa. Přestože tam nebyla hloubka o mnoho větší než po rozkrok, přede mnou se vytvářela hradba vody, která se vracela přes prsa a bradu zpět jako příbojová vlna. Cvičila s námi jako s loutkami, jak do nás v nepravidelných přívalech narážela. Napjali jsme všechny síly a hlavně pozornost, aby nám neujely nohy. Nakonec se boj nezdál ani tak dlouhý a stáli jsme na druhém břehu. Oddychli jsme si. Tohle bylo asi nejnebezpečnější dobrodružství. Byla nám pořádná zima. Kluci na druhé straně svázali lano, Míla po mně hodil alespoň tričko, do kterého zabalil kámen. Tak se bál, aby dohodil až na suchý břeh, že ho hodil daleko za mne do kamení, takže mám v triku tři milé dírky navíc. Tričko mne moc nezahřálo, tak jsme rychle po obou březích vyrazili zpět k místu, kde jsme plánovali lanovku. Chtěli jsme se cestou stavit u Rusáků, jejichž stan jsme s Karlem včera viděli a zeptat se, jestli by nám nepůjčili ještě jedno lano. Tak jsme dopadli po našich obchodních úspěších. Ukázalo se, že to vůbec nejsou Rusové, ale čtyři Češi - dva manželské páry středního věku ze Vsetína - se svým ruským průvodcem. Turisti bez lana. Stejně nám pomohli. Nalili do nás hrnec horkého čaje. Spěchali jsme. Na druhém břehu na nás nedočkavě čekali naši kamarádi. Poměrně dobře se nám podařilo napnout přehozené lano a začali jsme posílat na karabinách první batohy. Po nich se povozili i kluci, kteří se ovšem, téměř bez výjimky na rozdíl od batohů namočili, což vyvolalo značné veselí a přilákalo i pozornost fotoreportéra, tedy mne.
Zbýval poslední problém. Kdo půjde poslední a tedy vodou. To už se ale na druhém břehu svlékal do trenek Karel. Navázal se na prsní i sedací úvazek a já s hrůzou sledoval, že chce ten rozběsněný živel překonávat snad jen deset metrů pod lanovkou, tedy v místě, kde by říčka nejužší a tím samozřejmě také nejdravější. Karel sestoupil ještě o několik metrů po proudu k relativně klidnějšímu místu, za nímž voda tvořila malý práh a bez váhání se spustil do rozběsněných vln. Kluci, kteří ho na břehu drželi na laně, napnuli všechny síly. Měl jsem svůj, Sváťův i Mílův foťák a snažil jsem se tu nepříjemnou koupel co nejlépe zdokumentovat. Voda měla neuvěřitelnou sílu, takže se lano natáhlo tak, jak nikdo z nás nepředpokládal a po několika sekundách sjel Karel až ze vodní práh a zmizel pod vodou. Ještě jednou se na okamžik objevila jeho hlava a hned zase zmizela. Dostal jsem o Karla pořádný strach. Začal jsem v tom nesmírném kraválu valící se vody křičet na kluky aby táhli, pořádně táhli, ať z toho Karla vytáhnou nahoru. Objevila se Karlova ruka a zase zmizela. Pak už nebylo v té zpěněné vodě vidět nic. Zahodil jsem foťáky a běžel k obrovskému růžovému kamenu, pod kterým Karel zmizel. Zdálo se mi, že už tam musí být celou věčnost. Najednou mi došlo, že možná Karla stále taháme pod kámen. To byla asi poslední šance. Znovu jsem řval a mával rukama na kluky, kteří byli ode mne pár metrů, ale v tom hukotu neslyšeli ani hlásku. Povolte, P O V O L T É É É!!! Kluci nechápali. Snažili se vytáhnout Karla nahoru, napínali všechny síly tak, že lano bylo pomalu na prasknutí. To už jsem měl o Karla nepopsatelný strach. Sváťa, který byl asi ve dvou třetinách délky lana se stále snažil přitáhnout ho ke břehu. Sklouzl do vody a držel se chvíli jen lana, znovu se pokoušel... Pak konečně kluci pochopili. Lano se uvolnilo, Sváťa běžel ke mně, v ruce mu klouzalo povolené lano. Karel vyplaval vzápětí. Schoulený, bezvládný, vidět z něho na hladině byla jen záda a týl. Při těch několika skocích k němu jsem si opakoval poučky o umělém dýchání. Okamžitě jsme ho vytáhli na břeh. Byl ledový, měl fialové rty, fialové uši, oči otevřené, obrácené v sloup, naprosto bez života.
Vzápětí si lehce odfrkl - a začal sám dýchat! Vítězství - tedy snad... Doufejme, že tam nebyl moc dlouho. Určitě to nebylo déle než dvě minuty. Pro nás to ale byla věčnost. Bleskurychle tu byli kluci s bundou a se spacákem. Karla, který začal pomalu ožívat, i ze sebe sem tam vydal nějaký zvuk, jsme zavázali a v pěti ho nesli k Čechům k ohni. Vracela se mu barva do rtů, oči začaly vnímat. Mezitím přinesl ruský průvodce flaštičku horkého čaje s medem. Karla jsme donesli k ohni, posadili a všemožně snažili přivést k životu.
Začalo pršet. Nanosili jsme všechny věci na toto tábořiště, postavili stany a vařili. Především horké malkao. To už Karel pookřál natolik, že se sám převlékl, vypil několik hrníčků a začal o tom všem se mnou i povídat.
Takže chyba byla především v místě, kde Karel do vody vlezl.. Dál je nezbytné mít ještě jedno lano z boku, kterým je možné v případě nouze plavajícího ihned přitáhnout. Dál - Karel se uvázal na prsák i sedák, takže ho to ve vodě obrátilo hlavou po proudu a začalo ho to otáčet kolem osy. To jsme ovšem neviděli. Když se ho kluci snažili vytáhnout, vmáčkli ho pod kámen (jak mě - ovšem pozdě - napadlo) a od prsáku mu způsobili takové modřiny, že jsme se původně báli, že má zlámaná žebra. On sám když viděl co děláme se chtěl odepnout. Naštěstí na to už neměl dost sil. Pak už by mu nepomohl nikdo.
A poslední blbost: Předem jsme se vlastně vůbec nedomluvili. To zvednutí ruky mělo znamenat - POVOLTE! - , ale kdo to mohl tušit!
Takže zatímco my všichni jsme mysleli na Karla, obskakovali ho, snažili se vařit horkou čokoládu a já nevím co ještě, doktor, Ropák, se stal primadonou nové společnosti. Svými znalostmi všeho a svým ostrovtipem neustále udivoval nové neznámé, které ještě neomrzelo ho poslouchat. Na Karla se pomalu ani nepodíval. Vždycky se jen zeptal ustaraného Vlastíka, asi nejoddanějšího pečovatele, jestli spí, jestli si vzal ten prášek, co mu poslal (nevzal - Ropák tedy pokrčil rameny...). Naše averze vůči němu silně vzrůstá.
Karel nechtěl nic k jídlu, což u něj ostatně není nic divného. Horší je, že mu vyskočila horečka. Snad je to jen z šoku. Chvílemi se celý třese, pak vyleze ze stanu a zvrací. Všichni doufají, že nedostane zápal plic, nebo nenastanou jiné komplikace.
Navečer jsme k němu s Vlastou zalezli do stanu a povídali si o plánech do budoucna. Už byl úplně prima. Zdá se, že zítra bude moci úplně normálně chodit.
Vzpomíná si prý úplně na všechno. Ruku se prý snažil zvednout dvakrát a teprve nakonec ztratil vědomí. Věděl už zas ale, jak mu stahujeme trenky. Prvního prý poznal mě...
Na noc se nebe zas krásně vyčistilo. Jen hučící Talgár na nás teď působí ještě děsivěji než předtím.

28.7.1989, pátek, den 15.

Vstávali jsme (někteří) v 9 do nádherného, slunného dne. Naši hostitelé právě odcházeli. V poklidu jsme vařili snídani, někdo psal, Míla myl kotlíky. Jen Karla, který seděl u ohně snad do půl jedné v noci a opékal si salám, jsme nemohli dostat ze spacáku.
Odešel jsem s foťákem asi na hodinku, abych si prohlédl místní, zas úplně jinou přírodu. Byli jsme teď relativně nízko, v hluboko zařízlém údolí. Všude kolem byla spousta mohutných urostlých stromů a celá příroda kolem řeky zelená a šťavnatá. Stále mě provázeli 3 krkavci a obrovské množství různých motýlů, kteří mi ale připadali stejní jako u nás.
Vrátil jsem se a zjistil, že mi Karel sežral poslední tresčí játra, která byla pro nás dva. Ještě, že si to vybral už včera...
V pohodě jsme všechno zabalili, usušili a ve 3 vyrazili dolů po vodě. Po překročení Levého Talgáru jsme zas byli blízko civilizace. Okolo tábořišť se povalovaly spousty plechovek, rozbitého skla a odpadků. Téměř hodinu jsme šli po pěkné pěšince podél řeky. Kousek před odbočkou do sedla Malý Talgár jsme procházeli tábořištěm dvou rodin Bělorusů, kteří nás jednak nacpali kotlem vařených jablek a dále nám sdělili, že od včerejška je v Alma-Atě nezvěstný nějaký Čech, pátrají po něm a nemohou ho najít. První co nás napadlo - Jindra utekl z nemocnice. To by byl gól. Tak to je ten třetí průšvih, který musel nutně (podle Karla) následovat po prvních dvou. Rozloučili jsme se a mazali do sedla. Byla to perná hodina stoupání tak příkrého, že šlo prakticky při každém kroku dosáhnout rukou na zem. Sváťa a já s Vlastou jsme to vyšli prakticky bez zastavení. Nahoře jsme měli propocené trenky, trička, záda a báglech - všechno. A docela chladně foukalo. To už jsme ale viděli do vlastního sedla Malý Talgár s konečnou lanovky z Čimbulaku. Byl to ale ještě pořádný kus cesty i stoupání. Šlapal jsem jako první a stále jsem si říkal, že už je to poslední stoupání s batohem. Z Talgárského sedla už byl dole vidět Čimbulak - chudičké zimní středisko, kde Sověti plánovali uspořádat zimní olympijské hry! V sedle to pěkně z ostra studeně fičelo. Než přišli ostatní, otevřeli jsme čtyři z posledních paštik a nacpali je do sebe s křehkým chlebem. Poblíž lanovky jsme si našli pěkné tábořiště přímo pod štítem Komsomolu. Voda vytékala z železné roury asi 150 m dál po cestě. Když jsme k ní s Mílou přišli, něco se mihlo o kousek výš. A za chviličku k nám po kamenech přihopkaly dvě nádherné lasičky s bílými bříšky. Dováděly, předváděly se, bleskurychle běhaly a skákaly po kamení a evidentně čekaly, že od nás něco dostanou. Doběhl jsem pro Sváťu, aby teleobjektivem udělal nějaký snímek. Uvidíme, co vyjde.
Kousek nad námi byly buldozerem vyhrabané základy na kdovíjakou stavbu. Okolo se válelo mnoho polorozlepené překližky. Protože jiné dříví široko daleko na dosah nebylo a protože jsme si poslední dny na oheň docela zvykli, udělali jsme (tedy hlavně náš Ohňouš Bohouš) překližkový ohník. Spát jsme šli asi o půl dvanácté s tím, že zítra zaútočíme na Komsomol.

29.7.1989, sobota, den 16.

Ráno nás přivítalo docela slušné počasí. Vzbudil jsem všechny ve 3/4 na 7. Na každém bylo vidět, že není ve své kůži, že má krizi, nebo aspoň, že se špatně vyspal. Ropák, když viděl, kudy se chystáme lézt, rovnou řekl, že zůstane v táboře. Bohouše taky nějak přešla chuť, takže po snídani (polévka a rýže s drůbeží sekanou) jsme v 8 vyráželi pouze v šesti. Nastoupili jsme do ledovce - a brzy skončili. Asi v 1/3 kopce jsme zjistili, že je to tvrdý "vodní" led, kterým nemáme šanci se dostat nahoru v šesti s jediným 40 metrovým lanem. To už nám taky, protože mezitím čas pokročil a sluníčko se do kopce řádně opřelo, každou chvíli okolo hlavy prosvištěl pořádný kámen, který nahoře odtál z ledovce. Byl jsem moc rád, že mám na hlavě blembák.
Slezli jsme tedy zase dolů s tím, že to budeme muset obejít. Šli jsme po suti asi půl hodiny a znavení jsme usedli na kameny. Nakonec jsme snědli veškeré jídlo, které jsme s sebou měli a dohodli se, že pro dnešek už toho bylo dost. Že se jde na šunku, kterou s sebou celou dobu nosí Ropák, že sestoupíme na Čimbulak a vyhledáme nejbližší zdroj alkoholických nápojů.
Při cestě do tábora jsme ještě potkali sedm jablonečáků, kteří šli z Komsomolu (šli okolo) a dozvěděli se od nich:
- Voloďa před dvěma dny zmizel
- s Jindrou je to špatné, ještě včera měl chrlení krve
- jeden z našich choďáků dostal také horskou nemoc (zápal plic?). Naložili ho s prý s jeho dívkou do jakéhosi auta a od té doby je nikdo neviděl. To jsou zřejmě ti nezvěstní, o nichž jsme slyšeli.
Vrátili jsme se tedy do tábora, okolo něhož stále procházeli nějací "turisté" různých národností. Z posledních zásob uvařili rýži se zeleninou (už neslanou) a se salámem, snědli šunku a dali hodinu polední klid.
Ten právě probíhá. Zrovna začíná pršet. Bylo to jen pár kapek. Vylezl jsem ven. Všichni spali. Sváťa ve spacáku na karimatce venku. Uvařil jsem na vařiči kafe a došel ještě pro vodu. Pak teprve jsem všechny (asi o půl čtvrté) vzbudil. Tedy všichni se vzbudit nedali, takže např. Karel s Vlastíkem a Míla o kafe přišli. Cukr už nebyl, takže jsem ho vyzkoušel jen se sušeným mlékem. Je to docela k pití.
Šeredně se zatáhlo. V dálce se ozývalo hřmění. Liják jako hrom, tedy bouře jako řemen na sebe nedaly dlouho čekat. Se Sváťou jsme si rozdělili poslední pytlík ochucených vloček a zalezli.
Je už půl sedmé, mlátí to okolo a lije čím dál víc. Náš tábor je v krásném dolíčku...
V sedm konečně přestalo pršet. Všude kolem bylo bílo od maličkých krup. Všichni vylezli ven. Začali jsme i vařit. Stáli jsme okolo vařiče a rozhovor se stočil, jako už po několikáté a poslední dobou stále častěji, na to, co doma, co si dáme k jídlu až se vrátíme, na pivo, na mámu... Všem se už asi pořádně stýská.
Jenže o půl osmé zas začalo lejt. Zhasli jsme vařič a opět zalezli. Ten déšť už naštěstí netrval dlouho. Opět jsme se všichni sešli u vařiče a opravdu z posledních zbytků sunaru, rýže, kandovaného ovoce a glukózy uvařil Ropák (!!) rýžový nákyp. (Ona se ho asi dotkla včerejší příhodička, kdy jsem míchal bramborovou kaši, on stál nade mnou a prohodil: "Hele, jak to míchá jako fyzik", na což jsem mu odpověděl: "Zato tebe jsem zatím nic míchat neviděl".)
Už je rozhodnuto. Zůstaneme zde. Ráno sejdeme na Čimbulak a zítřek strávíme prohlídkou Alma-Aty. Musíme taky zjistit, jestli nám pustí Jindru domů.
S Mílou jsme dlouho do noci povídali o počítačích, rádiích, televizorech, reproduktorech, videu...
Nebe se nakonec večer vyčistilo a všichni očekáváme nádherný zítřek.

30.7.1989, neděle, den 17.

Píšu vše s denním zpožděním. Ze včerejšího dne se stal vlastně dvojden - a to silný dvojden. Už dva dny se mluvilo o tom, že jak se dostaneme do civilizace, musíme zapít našeho Karla. Ležím teď na kavalci v chatičce na Čimbulaku a vzpomínám, jak se to všechno seběhlo.
Ráno jsme vstali do nádherného dne bez mráčku. Tábořiště bylo tak pěkně položeno, že od čtvrt na osm se nám slunce opíralo přímo vchodem stanu do našich spacáků. V klidu jsme všechno sbalili, dosušili (stále byla zima a okolo byly ještě bílé kupičky krupek, které ale na sluníčku rychle mizely), uvařili polévku a čaj (nic jiného už nemáme) a vydali se dolů na cestu na Čimbulak. Právě přicházeli do sedla první turisté s bágly a protože také pustili lanovku, také nalehko oblečení výletníci z Čimbulaku a jistě i z Alma-Aty. Od nich jsme se dozvěděli cenu lanovky 1,20 rublů. Šli jsme ovšem pěšky. Kolena úpěla na travnatém svahu, rozrytém ovšem buldozerem, aby se pohodlně lyžovalo tak, že když přijde déšť, jedou tuny odkryté hlíny s vodou dolů. Teprve dole bylo znát, že někoho napadlo posypat aspoň hlínu travním semenem.
Jinak je ale v areálu Čimbulaku, podle slov zkušenějších, oproti loňsku spousta nového, čistšího a hezčího.
Doběhli jsme dolů s Vlastíkem a pozorovali skupinku trénujících Sovětů - běžkařů, kteří byli nemilosrdně honěni po stráni svým cholerickým trenérem. Další příchozí nám oznámili, že právě lanovkou vyjeli nahoru Petr Ledvina, Honza a Jana s klíčem od naší boudy. Pořádnou chvíli jsme si tedy počkali a pak už jsme viděli tu spoušť. Hnusná modrá dřevěná bouda, jejíž panorama dokresloval vedle ležící vrak starého letadla. Uvnitř čtyři místnůstky. Jedna s palandou, postelí, skříní a psacím stolem, určená pro šéfy místního Alpin klubu, vypadala ještě jakž takž. To ostatní byla hrůza. V kuchyni dva nepoužitelné sporáky, neboť není plyn, hrozné, na hrubo otesané lavice ze dvou stran rozviklaného stolu a vodovod napojený na ústřední topení! Tomu se nám nechtělo věřit i když jsme vše viděli na vlastní oči. Z trubek, které bych snad i já svařil lépe (podotýkám, že jsem autogen nikdy nedržel v ruce), byla vyvedena vodovodní trubka, která ve výšce necelých dvou metrů šikmo přetínala celou místnost až k umyvadlu na protější stěně.
Dvě zbylé místnosti byly v podstatě vyplněny dvoupatrovými letišti stlučenými dohromady tak, že by se za to u nás musel stydět i ten největší levák. Všude rozbitá okna, spousty jemného jílovitého prachu, zkrátka hnus.
Nejhorší snad bylo to, že nikde nebylo nic k jídlu. Voloďa zkrátka nedodržel svůj slib, jídlo nepřivezl a nechal nás úplně na holičkách.
A jsme v civilizaci!
Naši tři zachránci (Honza s Janou byli ti ztracení) měli naštěstí zbytky potravin, takže jsme mohli slupnout alespoň kotel bramborové kaše se všemi možnými zbytky.
Protože dne už kvapem ubývalo, po nezbytném vylíčení největších zážitků jsme se rozhodli pro návštěvu skutečné civilizace. Medeo, známé sportovní středisko s velkým rychlobruslařským stadionem je přibližně 5 km dolů údolím. Nad Medeem je nasypaná bezmála 200 m vysoká hráz, která by měla zadržet případný příval vody, bahna a kamení při nenadálém zemětřesení. Není to totiž tak dlouho, co bylo zemětřesením město Věrnyj, které stálo na místě dnešní Alma-Aty, úplně srovnáno se zemí. To se stalo přibližně před dvěma a půl stoletími. A všichni Alma-Aťané si pamatují neštěstí v roce 1973, kdy se z hor na město navalil až třímetrový nános bahna a kamení. Ještě dnes jim neštěstí připomíná téměř v centru obrovský kámen, který byl jako památník ponechán na svém místě.
Sotva jsme vyběhli po pěšině na úzkou silnici, zastavil nám malý náklaďáček, který už vezl omladinu z Omska. Naskládali jsme se na korbu a řidič se vrhnul s kopce takovou rychlostí, že každý zažíval nesrovnatelně větší strach než kdekoliv na kopci. Naštěstí se nám všem šťastně podařilo udržet se i v nejostřejších zatáčkách na korbě a zanedlouho jsme seskákali přímo před restaurací Medeo. Medeo samotné tvoří v podstatě komplex hotelu, samozřejmě veliký stadion, kousek výš několik jurt zařízených jako atraktivní camp pro cizince, malý bazén a řady stánků se zmrzlinou, šašlikem, sladkostmi a limonádou. To je s malým autobusovým nádražím vše. Prolezli jsme nejdříve všechny možné stánky. Byla neděle, takže jsme měli štěstí - všude ruch a otevřeno. Až na to, že zmrzlina došla právě ve chvíli, kdy jsme přišli na řadu, se šašlikem to bylo obdobné, takže ani jednoho jsme se pro malou trpělivost nedočkali. Nejvíc nám vrtalo hlavou, kde ti lidé stále berou lahvové pivo. Nakonec jsme zdroj vypátrali. Malý krámek až dole u autobusového nádraží byl naší spásou. Musel se ovšem obejít a u zadního vchodu jsme teprve nedočkavě směňovali naše "doláče" za kuželky. Naše nadšení však ochablo s prvními doušky. A ti, kteří koupili hned dvě lahve hořce litovali. Zařekli jsme se, že Žigulevskoje už nikdy.
Blížil se večer a my jsme začali hledat vhodné místo, kde bychom si mohli v klidu sednout ke stolu. Lákalo nás exotické prostředí místních jurt, ale zjistili jsme, že otvírají až v sedm. Jenže v 7 jsme se dozvěděli, že právě začínají večeře pro stálé hosty (skupiny Němců a Čechů) a ať prý přijdeme v devět. Při pomyšlení na cestu na Čimbulak po 11. hodině jsme toto jednohlasně i když zklamaně zavrhli. Se Sváťou a s Mílou jsme se tam alespoň pořádně umyli v teplé sprše.
Všichni jsme se nakonec sešli v přízemí hotelu v baru a protože už jsme měli pořádný hlad, vyšli jsme o patro výš do restaurace na večeři. Velice rychle jsme byli vyvedeni z omylu, že jsme zde zvaní hosté. Pravda, zarostlí a v trenkách jsme nevypadali nejvábněji, ale to snad nemůže být důvod k tomu, aby servírka tvrdila, že nemá pivo, šampaňské ani teplé jídlo, když vše současně nosí k vedlejšímu stolu. Došel jsem si tedy jemně stěžovat k vedoucímu a i když se značným zpožděním, všeho žádaného jsme se dočkali.
Takže když jsme nakonec vyšli z restaurace, bylo už půl deváté a nám se ještě nahoru moc nechtělo. Váhali jsme, někteří se již sebrali a šli napřed. Pak se to ale najednou zvrtlo a bylo jasno: Karel, Petr, Bohouš, Vlasta (i když s přemlouváním) a já jsme to otočili vlevo vzhůru do jurt.
Posadili nás k volnému stolu do jurty, ve které právě dojídala večeři skupina Čechů. Jednalo se o zájezd Sportturistu na 10 dní. Turistika, přibližně stejně drahá jako náš zájezd. Vesměs starší lidé (zvlášť chlapi) a jen několik holek. Byla to, alespoň na první pohled, značně nesourodá skupina.
Sedli jsme si a protože jsme už zas byl hladoví jak vlčáci, snažili jsme se sehnat něco k jídlu. Poučili nás, že objednat jsme si měli, když jsme tu byli odpoledne, že teď má už kuchyně zavřeno. To byla rána pod pás. Navíc nás zklamala i první láhev vína, kterou jsme vypili. Zvláštní, takřka bez chuti, ne kyselé, ne sladké, zkrátka zvláštní. Příště jsme tedy poručili šampaňské (za 10 r.).
Češi se pomalu vytráceli, lahví šampaňského přibývalo a my se začínali stále lépe bavit. Zásadní obrat nastal, když si (už do takřka prázdné jurty) přišli sednout nějací Kazaši s kytarou. Zanedlouho jsem ji držel v ruce já a jurta se začala opět zaplňovat. Přisedla si poslední z Češek - Míla od Plzně - žena vedoucího zájezdu a průvodkyně Sportturistu a také hromada Němek z vedlejší jurty, pronásledovaných většinou svými ochránci. Zábava se rozjela tak, že když nás o půl třetí vyhazovali, bylo na stole 14 lahví šampaňského (10 našich) a my bychom jen stěží vzpomínali, který večer se takhle vydařil. Dokonce jsme během večera i najedli, protože dobří Čechové , kteří v nás nejprve viděli nafoukané horolezce, se nad námi smilovali a poslali nám ze zbytků svých zásob vejce na tvrdo, sýry, tatranku, okurky, takové kazašské housky, které vypadají jako velké koláče a říkají jim chljeba a já nevím co ještě. No a nakonec, když už jsme bavili celý lokál, poslali Kazaši plný talíř studených párků.
Jenže teď byla hluboká noc, my jsme byli vyhozeni, na cestu na Čimbulak nebylo ani pomyšlení a nebylo kde spát. Venku byla hrozná zima a my jsme nebyli pořádně oblečeni. Já jsem měl s sebou naštěstí aspoň šusťáky, ale Bohouš a Karel s Petrem jen kraťasy a Petr jen krátké kalhoty.
Konečně dostal někdo spásný nápad. Jdeme do společenské místnosti s koberci a křesly. Byla to jediná zděná budova v táboře. Jenže při přesunu jsme přes veškerou snahu vzbudili vrátného a byli jsme nemilosrdně vyhoštěni. Další nápad - sprchy - opět nevyšel. Všude bylo zamčeno. Přes všechny neúspěchy jsme i nadále svorně zavrhovali cestu zpět. Měli jsme pocit, že v tomhle stavu bychom nedošli. Jako poslední řešení se ukázaly - dámské toalety. Když jsme později a s jasnější hlavou vše probírali, říkali jsme si, že to, kde jsme spali (tedy v SSSR na společném záchodě, kde obyčejně každého při příchodu porazí roj much), to prostě nemůžeme nikomu říct. A kdybychom řekli, stejně neuvěří. Naštěstí tam, v takové předsíňce s umyvadly a zrcadlem, bylo vzorně čisto. Zabouchli jsme za sebou dveře, zapřeli je kouskem dřeva a uložili se jen tak, jak jsme byli, na dlaždičkovou podlahu. Naše pocity snad nemusím popisovat. A i když snad byly poněkud zkresleny polosuchým šumivým nápojem, nepamatuji si mnoho horších nocí.
Po chvíli, když už Karlovi drkotaly zuby tak, že budil i ostatní, se zvedl, vysadil z pantů dveře k toaletám a lehl si na ně. Hned se k němu přitulil Petr s Vlastíkem. My jsme se s Bohoušem zas přitulili k sobě a spali jsme až do rána.
To už ale vlastně dávno probíhal

31.7.1989, pondělí, den 18.

Probudil jsem se zimou, celý omačkaný v půl sedmé. Bylo již světlo. Honem jsem probudil ostatní, abychom vypadli a nebyla z toho nějaká ostuda. Moc se jim nechtělo. Vypotáceli jsme se ven (Karel se zatím marně snažil vrátit dveře do pantů) a dostali ránu studeným ranním vzduchem. Bylo to kruté. Poskakující, prokřehlí jsme prosili sluníčko, aby to dnes vzalo trošku rychleji.
Věděli jsme, že na Čimbulaku není co jíst a jediná naše záchrana může být v Alma-Atě. Návrat na Čimbulak se tedy jevil jako holý nesmysl. Naopak bychom mohli využít celý dlouhý den na prohlídku Alma-Aty. Vydali jsme se tedy přímo na autobusové nádraží. Na zádech nám drkotaly tři lahve piva a poslední láhev šampaňského od včerejška (na které stejně nikdo neměl chuť) a vepředu nám drkotaly zuby. Všichni jsme se těšili do nížiny, kde bude krásně teplo.
K dovršení všeho nám autobus ujel doslova před nosem. Uložili jsme tedy všechny lahve do stráně do lopuchů i s ostatními suvenýry, které jsme si z jurt odnášeli. Každý si chtěl vzít malý talířek s kazašským vzorem. Protože jich ale bylo mnoho okřapaných a vybírat se nedalo, popadl Petr v nestřeženém okamžiku celý štůsek. Jak jsme později zjistili, kazašský vzor měla pouze polovina. Ostatní byly bílé! Donesli jsme je tedy na chatu na Čimbulaku.
Další autobus jel přibližně za půl hodiny. Natřásal s námi stále z kopce až do centra Alma-Aty. Tam nám konečně začalo být teplo.
Dlouho jsme (jistý čas s pomocí vlezlého Kazacha - filozofa) bloudili, hledajíce kafé, tedy nějaký mléčný bar, abychom se nasnídali. Nakonec jsme nalezli, co jsme hledali. Byl to ale poslední otevřený obchod, který jsme ten den našli. Tak jsme tedy zjistili, že pondělí je v Atě zavírací den. Dokonce i tržiště bylo zavřené. Nakonec jsme koupili před tržištěm poněkud draze (1,30 r/kg) sladkou dýni a hned jsme ji v parku slupli. Vybrali jsme pochopitelně nepříliš zralou. Pak jsme se ještě s Bohoušem nechali zlákat na vynikající šašlik, před kterým nás doma kvůli případným zažívacím potížím varovali. Prochodili jsme kus města a protože bylo ke třetí hodině, vydali jsme se na zpáteční cestu. Napadlo nás, že by o nás ostatní na Čimbulaku mohli mít starost. Po cestě jsme ještě narazili na vynikající pravé Moroženoje (20 kop.) a s Bohoušem jsme neodolali. V nádherně vonící pekárně jsme každý koupil bochník vynikajícího černého chleba a (opět na černo) jsme jeli na Medeo. Další jídlo jsme kupovat nechtěli. Připadalo nám to jako zbytečné utrácení, když naše jídlo z Čech je tu někde na dosah a ti Rusáci nám ho snad už dopravili na Čimbulak.
Na Medeu nás ovšem čekalo nepříjemné překvapení v podobě dvou nekompromisních revizorek. Naštěstí byly tak zaměstnány vzájemným štěkáním s jistou domorodou černou pasažérkou, že se to všechno obešlo za 1 rubl.
Nabrali jsme schované lahve a neustále doufajíce v milosrdný osud, tedy že pojede dostatečně velké prázdné auto, jsme se pěšky vydali na Čimbulak. A taky jsme tam pěšky došli.
Nikde nikdo, všude zamčeno. Nakonec jsem vylezl po stříšce, nahoře vyrazil překližku, která zakrývala okno a vlezl dovnitř. Odtud jsem plnil přání kluků, co se týkalo pití a teplého oblečení. Nakonec jsme všichni téměř usnuli, připraveni vylíčit všem příchozím ty nejfantastičtější historky o minulé noci. Hlavně každý jiné, aby se neprovalila ta nejabsurdnější, totiž pravda o tom, že jsme spali na záchodě.
Ostatní přišli v podstatně horší náladě se značným zpožděním. Naše jídlo totiž dosud nikdo nepřivezl. Uvařili jsme společnou bramborovou kaši, neboť nic jiného nebylo. Celou večeři ostatní pobaveně poslouchali vyprávění nejprve nás všech, později již jen Petra, při němž s úžasem poslouchal (a snad se i červenal) i zúčastněný Vlastík.
Byli jsme moc rádi, že můžeme zalézt do svých teplých spacáků. Kdyby mě jen neotravovaly ty hrozné větry.

1.8.1989, úterý, den 19.

Probudil jsem se v pohodě až o půl desáté. Posnídali jsme suchý chléb se solí a dopodrobna osnovali útok, který provedeme na naše průvodce. Už třetí den jsme byli o hladu - tedy naprosto neschopní vysokohorských túr. Nálada byla přímo jiskřící. Jediný Míla je neustále něčím omlouval, čímž většinu členů naší skupiny vytáčel téměř do nepříčetnosti. Navíc nám dělalo další starosti, kde vězí celá další skupina, která měla dorazit nejpozději včera, a kde je Jindra, který měl být podle slibů propuštěn a dopraven z nemocnice též včera.
Tyto dvě věci se nakonec vyřešily poměrně rychle. Nejprve se objevil Voloďa, který přivezl všechny věci a část skupiny, která nastupovala po nás. Ten to ale schytal. Vrhli jsme se na něho se všemi stížnostmi, takže se stačil jen chabě bránit tím, že mu máme říkat jen to, co patří skutečně jemu a s ostatním ať se obrátíme na šéfa - Jurije. Ten by se měl objevit odpoledne. Vyjmenovali jsme tedy naše stížnosti, které jsme měli pečlivě sepsány včetně toho, že požadujeme vrácení 1/2 zaplacené částky.
Oblehli jsme nově příchozí a obšírně je informovali, co všechno se jim může přihodit a jak se mají zachovat - tedy především neplatit vše předem.
Záhy se téměř současně objevila rozesmátá 2. skupina, jejíž program byl zřejmě bez chybičky a také Jindra, šťastný, že je zase s námi. Byl celý pohublý a přešlý a vyprávěl šílené zkazky o sovětském zdravotnictví.
Vybrali jsme lidi na jednání: Karel - šéf skupiny, Sváťa - nejzkušenější a ze sportovního hlediska nejnaštvanější, Ropák - jako lékař a já - mluvčí a tlumočník. Měli jsme trošku obavy, co řekne Šebestián naší revoltě, ale ten ji se samozřejmostí podpořil. Domluvil nám schůzku s oběma bratry |Sergejem i Voloďou na osmou v hospodě na Medeu.
Ostatní šli většinou do místního "Slovenského ráje" k jakýmsi vodopádům.
Jurij nepřišel. Celé, velmi parné odpoledne, jsme na něho čekali. Chytil jsem tedy plešatého Nikitiče a donutil ho, aby Jurije sehnal telefonem. V kanceláři ani doma nebyl, údajně proto, že se někdo sesypal na Piku Lenina a on měl s tím co do činění. Na obou místech jsme mu nechali vzkaz, aby přišel na Medeo.
Trochu nás zamrazilo. Lekli jsme se, zda ten mrtvý není zase Čech. Věděli jsme, že tam naši jsou. Dozvěděli jsme se totiž, že na Chan-Tengri zasypala lavina 4 Čechy (potkali jsme se s nimi na letišti v Moskvě) a jeden z nich, jakýsi Pražák, tam zůstal. Později jsme se doslechli, že tentokrát to byl Rus - vůdce z Jurijova klubu.
Při stopu na Medeo se nám podařilo chytit obrovský náklaďák. Na jeho korbě jsme stáli jak maršálkové při přehlídce.
Jurij ovšem (pochopitelně) nepřišel, takže jednání nemělo valného smyslu. Snad jen, že jsme si s Voloďou z očí do očí vyříkali, co si myslíme o tom, jak nechal jablonečáky na Talgáru a jak potom pohodil pod Surovým naše lano (a on uznal svoje chyby!!!).
Mezitím už v baru pili Petr s Füzekem (tedy Fousem) a Daliborem, kteří s sebou přitáhli pytel věcí na vexl. Mimo jiné i Jindrovy džíny, které prodali za 100 rublů. Ty ovšem obratem propili včetně Petrova trička. V kolik nás potom - zmazaní - v noci budili ani nevím.
Nazpět nás vzal "dobrák" s krytým náklaďákem, který si ovšem naúčtoval od každého dolar. Lepší než jít pěšky. Po vydatné večeři - kotel kaše s gulášem se domlouváme na zítra. Budím v půl sedmé a v osm vyrážíme na Moloďožnuju (konečně máme jídlo!). Na večer je pak domluveno jednání s Jurijem a posléze bude rozlučka.

2.8.1989, středa, den 20.

Probouzím kluky podle plánu. Jen Sváťa a Bohouš nějak nejdou vzbudit. Sváťa, nadopovaný prášky, které bral během noci na ukrutně bolící zub, nakonec vstal. Bohouše jsme probudit nedokázali.
Byl nádherný den, obloha bez mráčku - jako ostatně všechny dny od našeho příchodu na Čimbulak. Fofrem jsme se nasnídali, naházeli do báglů matroš a už ve 3/4 na 8 vyrazili. Doufali jsme, že si zaplatíme nějaký náklaďák až k observatoři pod kopcem, ale bylo to naivní. Takhle brzo v téhle zemi auto nenajdeš. Takže jsme šlapali pěšky podél horolezeckého tábora Tujuksu, hráze se stanicí Minžilky, až k observatoři. Sergej cestu počítal: 2 hodiny na observatoř a 2 na vrchol. Už na observatoři nám bylo jasné, že udané časy nejsou pro lidi, ale pro chrty. Nijak jsme se tím ale nevzrušovali a svým vycházkovým tempem jsme stejnoměrně vystupovali do jižního sedla Moloďožnoj. Snažil jsem se někoho přemluvit do JV stěny, ale nikdo se nedal. Každý byl rád, že je celý a nikdo neměl chuť poslední den riskovat ani maličko.
Na posledních kamenech před vrcholem této krásné vysněžené hory (jediné v okolí) jsme se důkladně najedli, takže na vrcholu jsme stáli asi okolo druhé hodiny. Byla to nádhera. Spadly z nás všechny starosti s hádkami o peníze. Byli jsme zas v horách s naší bezvadnou partou, ve které jsme se za ty minulé dny velice dobře poznali a v níž jsme si za těch pár dnů vybudovali mimořádné vztahy. Všem bylo moc fajn, fotili jsme se s vlajkou i bez, různě pózovali Sváťovi, který jen na Moloďožnoj vyfotil dva filmy. Zkrátka užívali jsme si poslední nádherné okamžiky na Ťan-Šanu.
Pak nám došlo, že za 4 hodiny máme domluvené jednání, nechutné jednání, a dali jsme se na ústup. Zůstal jsem na vrcholu poslední a když všichni zmizeli, naposled jsem se rozhlédl po té nádheře a nesmělým, na chlapa trochu moc dojatým hlasem jsem zavolal: "Ahoj, hory!" Honem jsem se otočil a utíkal dolů, protože se mi zamžily oči.
Slézali jsme severním hřebenem a stále se fotilo ostošest. Míla nám opět po zakopnutí mistrně předvedl jak se brzdí cepínem. Pak se objevil kus svahu s bezvadným dojezdem. Sváťa ani chvilku nezaváhal. Sedl na zadek a už jsme viděli, jen gejzír sněhu za ním, jak korigoval rychlost i směr šílené jízdy cepínem. Ještě než se dole zastavil, frčel jsem za ním vyhlazeným korýtkem. Měl jsem sníh všude. Ostatní, když viděli, jak máme mokré zadky, se přemluvit nedali. Za chviličku jsme - naposled - zouvali mačky a pak už jen poskakovali po suti dolů na cestu.
Asi půl hodiny nad Čimbulakem jsme ještě udělali válečnou poradu. Znovu jsem sepsal všechno hlavní, o čem budu vést večerní jednání. Byli jsme na to moc zvědaví. Stále jsme si udržovali jakous takous naději.
Na Čimbulak jsme sice přišli o půl hodiny později než bylo dohodnuto, ale Rusové zatím nikde. Stačili jsme se ještě umýt a navečeřet a když už se téměř stmívalo přišel Voloďa, že přijeli náklaďákem a přivezli nějaké potraviny na rozlučku. Jednání prý povedeme při tom. Tak to tedy ne. Dohodli jsme se, že na stanovené místo půjde pouze celá naše skupina, vše dojedná a teprve pak bude rozlučkový večírek. V případě že se nedohodnem, na rozlučku vůbec nepůjdeme.
Začal jsem jednání tím, že jsem požádal Jurije (o kterém už všichni (kromě mě :)) věděli, že to je ten Popenko, kápo všech vůdců v širokém okolí. Ten Popenko, kterému jsme si chtěli jít stěžovat v případě, žese s Jurijem nedohodneme...), aby nejprve vyslechl všechny naše stížnosti a pak ať k tomu řekne své. Bránil se všemi možnými způsoby a převážně lží. Tvrdil, že všechno dělali jen pro nás, že jsme taky mohli všichni doprovázet Jindru až do údolí a že to tím mohlo pro nás všechno skončit, že na Čimbulaku nebyly věci včas, protože jsme se špatně, tedy nejednoznačně dohodli. Byl hluchý k tomu, že při obou alternativách bychom byli nejpozději 29.7. na Čimbulaku. Tvrdil, že hlavní program, tedy výstup na Talgár, byl beze zbytku splněn.
Bylo velmi těžké zůstat klidný, mluvit stále jako diplomat - a nevrhnout se na něj.
Bylo jasné, že ničeho nedosáhneme. Nakonec jsme mu tedy sdělili, že musíme psát na ČSTV zprávu o expedici a že v ní vše náležitě popíšeme. Že to pro ně může mít velmi nepříjemné následky pro případné budoucí zájezdy z Čech. Trochu je to zarazilo, ale odkývali, ať píšeme. Jurij pravil, že nás jako "alpinisty" naprosto nechápe a abychom zapomněli na všechny spory a šli se spolu napít.
Všichni se na něj vykašlali - až na Ropáka. Přenesli jsme jim jídlo do našeho prasečáku a uvnitř se veselila druhá - spokojená - skupina se Sergejem, Voloďou a Jurou. My jsme seděli venku okolo ohně. Moc do řeči nám nebylo. Každý počítal s tím, že to takhle může dopadnout, ale že z nás udělají takové blbce a nepřiznají jedinou svou chybu, to bylo na nás skutečně trochu mnoho.
Po chvíli vylezl Sergej. Nesl půlku sladké dýně, láhev vodky a pro každého jablko. Je to sympaťák, chytrý, usměvavý, hezký člověk. Přednáší na univerzitě programování a já nevím co ještě. Přišel nesměle a povídá, že nás chápe. Mile jsme si popovídali. Za chvíli se ale musel vrátit. Vypili jsme vodku, podívali se na několik diáků z loňska, které pouštěli choďákům a šli spát.
Jediný Ropák se po celou dobu točil okolo Jurije, stále se usmíval a kdyby mohl, vlezl by mu do do řiti celý. Bylo nám z něj zle.
Pak Jurij zavelel a přestože by se býval Sergej rád zdržel, s trapným pousmáním se zvedl a všichni tři odešli.

3.8.1989, čtvrtek, den 21.

Probudil jsem se po sedmé hodině a v klidu jsem se válel. Snad od půl šesté dělali vede rámus lidé z další výpravy, která dnes vyrážela. Byl na ně docela zajímavý pohled. Všechno vařili v hliníkovém dvouplášťovém hrnci na mléko(!!), měli různé "vynálezy", ale vypadali, jako když jdou na procházku do parku. Naprosto nesportovní typy. Všechno jim trvá strašně dlouho, po Čimbulaku chodí v ledovcových brýlích, hádají se mezi sebou už tady - docela síla.
Ze spacáku jsem vylezl před osmou. Vedle se stále ještě připravovali. Všechno jsem zabalil a včetně pohorek nacpal do kletru. Rychle jsme se nasnídali a věci naložili do malého náklaďáčku. S ním odjel Sváťa, Standa a Jindra, aby vše na letišti vyložili.
Nás ostatní naložili na korbu velkého náklaďáku (sousedé stále ještě nevyrazili) a odvezli nás do Alma-Aty. Ještě z auta jsem fotil poslední snímky.
Sergej nám dělal průvodce a vzal nás nejprve do pěkné botanické zahrady a potom do Marečkova muzea, tedy spíš do takové výstavní síňky. Tu jsme již vynechali. Ti, kdo návštěvu absolvovali pak vyprávěli. Mareček - český vystěhovalec - byl takový místní Jára Cimrman. Kdesi poblíž postavil elektrárnu, ale hlavně se proslavil svými výstupy do hor. Vylezl několik těžkých cest a dobře se znal i s dlouholetým šéfem místního Alpinklubu, který zemřel teprv před dvěma lety. V "muzeu" jsou vystaveny i ukázky jeho zápisků a dopisů. Nejdřív v češtině, pak i v ruštině, plné jmen a adres dívek...
My jsme zatím s Karlem objednali místo ve stylové kazašské restauraci, dali jsme si šašlik a oběhli některé z plánovaných obchodů. Bylo úmorné vedro a tak jsme byli rádi, že už jsou dvě hodiny - čas naší návštěvy "Bani" - tedy lázní. Lázně Arasan jsou dost drahé. Naše předem objednaná finská sauna spojená s ruskou stojí 35 rublů, ale je to zážitek. Prošli jsme samozřejmě suchou finskou i mokrou ruskou saunu s vonnými bylinami, s chutí jsme se vykoupali v kulatém bazénu a natáhli se na dřevěnou lavičku, jichž bylo okolo bazénu dostatek. Přestože bylo vyprodáno, bylo v lázních minimum lidí, všude klid, pohoda a chládek. Během chvilky jsem na lavičce usnul. Ještě že mě kluci vzbudili, když šli dolů do čajovny na výborný čaj. Seděli jsme okolo nízkého stolku, oblečení pouze do bílých prostěradel, klábosili a z misek srkali čaj rozlévaný malými konvičkami. Čas tu běžel jako o závod a zbyla nám už jen chvilka na poslední důkladné osprchování. Všichni využili i místní váhu, která mi sdělila, že jsem zhubl pouze 1/2 kila. To mě potěšilo.
Byly 4 hodiny. Hodili jsme do sebe půllitr kvasu a vydali se ještě do posledního obchoďáku CUMu. Bída. Sice plný nějakého zboží, ale pro našince buď naprosto nezajímavé, nebo příšerně drahé ("plísňáky" 135 r.!!). Takže jsem vlastně kromě typického čajového porcelánového servisu, který jsem koupil už ráno, nesehnal vůbec nic. Vlastně ještě černou kazašskou čepičku.
Blížila se sedmá a tak se celá naše banda rozhodla rychle přesunout do "šantánu". Už jsme měli zpoždění, tak jsme s Bohoušem pospíchali napřed. Čekal nás krásně prostřený stůl. Na dvojici pečlivě upravená veliká studená mísa, dva džbánky šťávy, dvě další mísy jen s okurkou a rajčaty. Během čtvrt hodiny přišli všichni ostatní - tedy bez Ropáka, který se omluvil - a o kterého ostatně taky nikdo nestál. Ale taky bez Míly. Ten se ztratil už jednou, prý něco fotil. A ani tentokrát nikdo netušil kde je a zda nás tu najde. Dali jsme se tedy do jídla.
Seděli jsme okolo dvou nízkých sražených stolků na nizoučkých stoličkách v kulatém prostoru, který křížem stlučenými laťkami navozoval pocit jurty. Takových "jurt" bylo v restauraci kolem prosklených stěn několik. Všude koberce, klid, příjemně. Když už jsme měli polovičku v sobě, objevil se najednou za našimi zády Míla. Prý někde něco fotil... Přes dřevěné mřížoví k nám ale nemohl. Voláme na něj: "Kde jsi? Poběž, oběhni to, než Ti to všechno sníme. Pojď, tady Ti držíme místo." Míla se jen nesměle pousmál rozhlédl se a povídá: "No, koukám, člověče, vy tady máte krásně prostříno.", otočil se a zmizel. Viděli jsme ho až když jsme přišli na naše "nocležiště". Jestli se bál, že to bude příliš drahé, nikdo neví.
My jsme vypili 2 lahve šampaňského a snědli teplou večeři (vše bylo za 1 r. na osobu!). Krásně se nám sedělo a povídalo. Poručili jsme si tedy ještě 2 lahve koňaku, čaj a zmrzlinu, kterou nám přinesla ochotná servírka z bufetu o patro výš. Chtěla nám nabízet i děvčata, když zjistila, jak dlouho jsme byli sami v horách, ale neprojevili jsme dostatečný zájem.
V jedenáct jsme byli vyhoštěni a spořádaně jsme se vrátili na centrální stadion, naše nocležiště. To původní - letiště - nevyšlo kvůli nově zřízené lince do Číny. Z odbavovací haly je teď hraniční mezipásmo a šmytec. Uloženi jsme byli za hnusnou boudou - klubovnou alpinklubu, přímo za branou stadionu. Leželi jsme na zaprášeném betoně v těsné blízkosti stavby celou noc osvětlené obrovskou výbojkou. Ještě že jsme v boudě našli velké polystyrénové desky.

4.8.1989, pátek, den 22.

Den našeho plánovaného odletu. Ráno jsme vstali v 8. V místním hnusném baráku provedli nejnutnější hygienu, naházeli opět bágly na malý náklaďáček a vydali se naposled do města. Odlet byl plánován asi na osmou hodinu, takže sraz na letišti byl až v pět.
V jednom z bufáčů jsme se lacino nasnídali, proběhli jsme ještě jednou CUM, kde jsem konečně našel oddělení desek, sportu, hraček a elektroniky. Než jsem koupil dětem hru (basket), ostatní se mi ztratili. Chvíli jsem na ně čekal a pak jsem utíkal na tržiště (pro jistotu přes "šašlik"), kde jsem předpokládal, že je najdu. Nemýlil jsem se. Už měli nakoupený salát, ochutnali kumys a nakoupili sušené hrozinky a meruňky. Ty jsem koupil honem taky (1/2 kg hrozinek za 3,5 r, 1/2 kg meruněk za 4,5 r). Pak jsme obrátili pozornost na čerstvé ovoce. Kluci už koupili jeden meloun. Další peníze se nám už utrácet nechtělo (ostatně pomalu jsme taky žádné neměli). Vzal jsem tedy tři pytlíkové polévky, vybral nejhezčí prodavačku melounů a začal vyjednávat. Hned napoprvé vyšel krásný meloun. Povzbuzeni tímto úspěchem, zkoušeli jsme své štěstí i u jiného ovoce a dokonce i u prodavačů. Většinou to ale dopadalo úplně jinak. Říkali, že chápou, že už nám došly peníze a že od nás nic nechtějí - a nabízeli nám dárky. Hrozen vína, každému broskev, jablko. Připadali jsme si trapně, takže jsme zanechali výměnného obchodu, koupili Moroženoje a vydali se na šašlik. Bohužel se nám ztratili Standa, Honza a Vlastík.
Pouze Karlovi zřejmě dopolední kombinace příliš nesedla. K šašliku do parku už dobíhal a jeho potřeba ho překvapila natolik a byl na ni tak málo připraven, že byl nucen použít jednorublovku.
Po šašliku byl tak právě čas najít Aerovokzal, od kterého jezdí autobusy na letiště. Po cestě jsme viděli frontu 100 - 120 lidí, zatočenou na ulici. Protože jsme čekali na Sváťu, který ještě sháněl čaj, dal jsem se do řeči s klučinou ve vojenské lodičce, který postával poblíž. Půjčil jsem mu do ruky foťák a on se rozpovídal. "Na co je ta fronta?", ptá se ho Karel. Klučina se naklonil ke Karlovi a pošeptá: "Na vodku!"
Mysleli jsme, že se ještě stihneme vykoupat, ale nakonec jsme jeli přímo na letiště. Snědli jsme vykšeftovaného melouna, kluci se natáhli v parku, s Bohoušem jsme si dali kafe a já šel psát deníček.
Sešli jsme se okolo páté, kdy nám přivezli batohy. Přebalili jsme je tak, aby měl každý právě 20 kg. Všechno ostatní šlo do příručních zavazadel. Pro někoho to nebylo tak jednoduché, neboť táhli plné kotlíky hlíny s alpinkami. Jelikož jsme ale měli při vážení možnost stát přímo u váhy, zdatně jsme vše nadlehčovali a ušetřili tak spoustu peněz. Došli jsme si ještě na poslední šašlik a v baru potom popíjeli jakési kořeněné dezertní víno s Rusy.
Nakonec jsem kluky přemluvil a pozvali jsme ke stolu i Voloďu. Myslím, že byl moc rád i když na jeho kamenné tváři se snad žádné emoce poznat nedají. Povídal nám, že jsme byli moc silná skupina, že se mu s námi velice dobře pracovalo (aby ne, když jsme dělali práci za něho).
No a pak už někdo vyvolal: " Moskva."
Rychle jsme se rozloučili a celí nedočkaví jsme vyběhli ven. Prošli jsme "rentgenem" a venku nám sdělili, že kdo měl v zavazadle filmy, má je pravděpodobně zničené. To byla silná rána, uštědřená sovětským bordelem. Mě se jednalo o dva filmy, ale byli i tací, co měli u sebe všechny filmy! Jak se později ukázalo, filmům se naštěstí nestalo nic.
Před halou jsme čekali asi půl hodiny. Blížila se osmá. Konečně jsme dostali pokyn a kráčeli opět k oblíbenému Il 86. Před letadlem nás ale zastavili a sdělili: "Sejčas očeň vysokaja těmperatura i pri takoj těmperature samaljot něljetájet!". Tomu jsme se srdečně zasmáli, udělali čelem vzad a šli čekat až zapadne sluníčko. Dočkali jsme se asi za dvě hodiny. To už nikoho žádná kontrola nezajímala. Bývali bychom dostali do letadla i kanón. Tentokrát jsme již k letadlu jeli autobusem, tedy spíš jakýmsi autobusovým návěsem. Čekali jsme ještě notnou dobu, než nastoupili všichni ostatní cestující. Konečně se letadlo hnulo. Rolovalo pomalu na druhý konec runwaye. Tam pilot letadlo zastavil, udělal několik posledních zkoušek a rozjel se. V nás však začala tuhnout krev. Neslyšeli jsme očekávané burácení motorů ani obvyklé chvění celého letadla nabírajícího rychlost. Za okny ubíhaly trávníky letiště, ale naše rychlost se nezvyšovala!! Začali jsme si horečně vybavovat, co že to vlastně je za koncem runwaye.
Nakonec letadlo přibrzdilo, otočilo se a pomalu rolovalo zpět k letištní hale. Zastavilo, přistavili nám schůdky a všechny nás vyhnali ven. Byli jsme svědky toho, jak z letadla vyběhl pilot rudý vzteky, čímsi praštil o zem a přímo na ploše na kohosi křičel, že s takovým krámem ho nikdo nemůže donutit létat!!
Odvezli nás zpět do haly. My se snad domů nedostanem. Ještě že máme v Moskvě tolik času a netrneme, zda chytíme letadlo domů. Sebrali jsme se s Jindrou a Sváťou a do haly pro domorodce jsme zaskočili na večeři a na zmrzlinu. Když jsme se vrátili, ostatní spali. Sváťu zas začal bolet zub. Seděli jsme spolu u vysokých kulatých stolků na barových stoličkách a já psal deníček. Co jsme přišli na Čimbulak, nějak jsem nestíhal.
Ve tři nás konečně nacpali do jiného letadla a vyměněná posádka nás tentokrát bezpečně přepravila na Domodědovo.

5.8.1989, sobota, den 23.

To, že jsem seděl u okýnka mi nebylo nic platné. Vidět nebylo zhola nic. Jen občas hvězdy, zato i pode mnou! Stejně jsem nespal.
V Moskvě bylo ošklivé ráno. Zataženo, poprchávalo. Nejdříve s námi nějakou dobu šachovali kvůli zavazadlům, pak nás k nim vezli přes celé letiště. Naštěstí mi nic neutrhli. Vyhrnuli jsme se před halu a začali shánět autobus na Šeremetěvo II. Šebestián se mě žertem zeptal, zdali bych to zas nechtěl zařídit, a já to vzal za své. Bylo to v sílícím dešti trošku nepříjemné, ale oběhl jsme všechny autobusy, pak ještě počkal na dva přijíždějící a nakonec vítězoslavně oznámil, že mám autobus za 90 rublů. To vyvolalo všeobecný jásot, neboť Šebestián, který se pokoušel o totéž ho sehnal za 150. Autobusák to ještě zašvindloval s dispečerem (lístky jsme měli jen k metru a doplnil další lidi) a vezl nás přes celou Moskvu. Nebýt prázdných výkladů, nelišila by se příliš od našich obyčejných měst.
Po lehké snídani na Šeremtěvu se nás ještě 7 vydalo městskou dopravou do středu města. Měli jsme na to asi 2 hodiny a pršelo, ale být tady a nevidět Rudé náměstí, to prostě nešlo. Náměstí bylo ovšem obehnané plůtkem, takže jediní lidé zde tvořili nekonečnou frontu "na Lenina".
Krátký pohled stačil. Schovali jsme se před deštěm do GUMu, který jsme zběžně prohlédli a nakoupili laciné desky. Karel nám ukázal i Dětský dům našlapaný lidmi a byl čas na návrat. Za poslední kopějky jsme si dali zmrzlinu a se zpožděním přijeli na letiště. Nic se ale nedělo. Ještě jsme se stihli naobědvat.
Odlet až na drobné zpoždění proběhl bez závad a my seděli v příjemnějším Il 62 a netrpělivě očekávali české jídlo a pivo. Podávali vepřo-knedlo-zelo. Vynikající, libové, každý si pomlaskával. Letuška vůbec nestíhala pobíhat mezi námi s lahvemi, jak rychle mizelo pivo z našich kelímků. Po pátém pohárku vše sbalila a odešla. To už ale netrvalo dlouho, protrhly se mraky a my pod sebou krásně rozeznávali Račický kanál, Mělník, Neratovice, Říp... byli jsme DOMA.
Pilot s námi měkce přistál a my na ochozech vyhlíželi naše polovičky. Tedy já ne. Věděl jsem, že Ilona s dětmi je na chalupě v Orlických horách. Až si užijí opočenské Porcinkule, vrátí se v neděli do Lysé.
Nešli jsme hned k celnímu odbavení, ale společně na frťánka. Připili jsme si společně stylově panákem vodky na to všechno a byli jsme připraveni se věnovat našim blízkým. Trochu zklamání vyvolala neochota našich řidiček (Füzekové a Holanové) motat se auty po Praze. Tím padl plán na společné posezení s Mostečáky. Škoda, tak aspoň společné foto.
Vešel jsem se k Holanům do škodovky a před šestou jsem byl doma. Vyházel jsem z batohu to nejnutnější, umyl se a běžel za ostatními ke Králi Václavovi. Tam už si všichni pochutnávali na krásné roštěnce. Vše jsem rychle dohnal, popili jsme vínko i šampáňo a poměrně brzy se rozloučili. Každý už toužil po své posteli.
Mně však v mé (posilněné) hlavě uzrál bláznivý nápad. Nechtěl jsem být sám v prázdném domě a moc už jsem se těšil na Ilonu. Utíkal jsem domů, dofoukl svého postaršího favorita a vyrazil směr Janov v Orlických horách. Vyjel jsem přesně v půl desáté. Byla vlahá noc. V batůžku jsem měl trochu pití, v hospodě za Nymburkem jsem si koupil 3 tatranky.
Už za Poděbrady jsem si začal vyčítat, do čeho jsem se to pustil. Světla jsem měl pouze na dynamo. S tím se jet nedá, tak jsem je zapínal jen když mě dojíždělo nějaké auto. Cvak, zapnout, cvak, vypnout, cvak, zapnout, cvak, vypnout, stále dokola, hodinu za hodinou.
Cesta se začínala stávat utrpením. Mlel jsem z posledního a snažil se udržovat v bdělém stavu počítáním různých blbostí, například toho, kolik hodin mám naspáno za poslední dny. Z cesty okolo Chlumce si mnoho nepamatuji. Pak mi začala být i zima. Před jednou hodinou u Hradce jsem měl největší krizi. Třikrát mě probudilo až drncání kola po trávě za krajnicí. Vyhlížel jsem aspoň autobusovou zastávku, v které bych si troch zchrupnul. Jenže až do Hradce žádná nebyla a světla v Hradci mě zas postavila na nohy. Elán mi vydržel až do Třebechovic. Tady právě odbíjeli druhou a tělo už nechtělo dál. Sedl jsem si na podezdívku plotu a dojedl poslední tatranku. Přesvědčoval jsem se, že teď už je to jenom kousek. Dál už je krajina trošku členitější a hlavně se už přibližovalo mé milované Opočno.
Když bili 3, projížděl jsem pod věží v Dobrušce. Zbývalo mi posledních deset kilometrů. Silnice se tu však téměř nepřetržitě zvedá až k chalupě. Dopředu mě hnala už jen představa, že když už jsem to vydržel až sem, MUSÍM tenhleten pitomý nápad dotáhnout až do konce. Když jsem u chalupy ve 3/4 na 4 slézal z kola, sotva jsem stál na nohou. Všechno tu bylo ponořeno do hlubokého spánku a chalupa byla ze všech stran uzamčená. Konečně mě napadla poslední ze série bláznovin. Za chalupou jsem s vypětím posledních sil sundal ze zdi dlouhatánský žebřík a přistavil ho k malému otevřenému okénku ve štítě, za kterým má naše rodinka svůj pokojík. Podařilo se mi ho postavit tak, že jsem nikoho neprobudil. Potichoučku jsem se nasoukal do pokojíku a probudil Ilonu tím nejsladším políbením...

Byl jsem schopen si jen říct o čaj a zalézt do postele. Usnul jsem okamžitě - po 49 hodinách.

---

Zpět na přehled akcí